Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Vzpomínky antihrdiny (No. 6)
Pokračujeme s ukázkami ze vzpomínek herce a bývalého uměleckého šéfa Divadla na provázku a HaDivadla a vedoucího Studia Marta, jež právě vydává nakladatelství Barrister a Principal. (Předchozí díly nejdete v rubrice Paměti, záznamy a deníky nebo v sekci Seriály a blogy.)
///
Cesta Litvou a Lotyšskem
Havrdo, cestování jsem nemiloval nikdy. S Mahenkou, to už je dávno, strašně dávno, jsem byl ve Finsku. Hráli jsme v Tampere a Helsinkách Ševce z Nummi. Takovou jejich národní báchorku o rodině a alkoholu. Režisér Hajda mě obsadil do role mladého zhýralce Iivariho, kterého strýček Sakeri vodí z putyky do putyky. Strýčka hrál Olda Slavík. Měli jsme spolu dvacetiminutový spiťarský výstup. Od popíjení, přes pití až po chlastání a následné delirium. Lojza Hajda nám navymýšlel slovní i pohybové taškařice vyvolávající potlesky na otevřené scéně a skandovaný aplaus při děkovačce… Takže v Helsinkách a v Tampere z nás byli novináři i divadelníci na větvi. Režisér Hajda se spokojeně usmíval a jen tak mezi řečí mi sdělil: ,Finové tě moc chválí, oni totiž ve svých inscenacích Iivariho škrtají. Nemají na něj takového ohryza mladého, jako máme my. V novinách dokonce píší, že jsi nejlepší evropský herec. Vidíš, jsi nejlepší, ovšem ví to ve Finsku!‘
Havrdo, to bys nevěřil, jak bylo ve Finsku příjemné chladno. Všude sníh, jemný mrazík, čistý vzduch. Viditelnost na kilometry. Koupil jsem si bílý kožíšek a stal se středem pozornosti. Pozvali mě a dramaturga Vavroše na večírek. Poslali pro nás auto s obsluhou. Jeli jsme z hotelu nočními Helsinkami dost dlouho, než jsme zastavili u jakési honosné vily. V prvním poschodí se konala party. Samí chlapi a chlapci. Dvě gardedámy dělaly dojem normálnosti.
Odulý Fin mi líbal ruce. Plešatý pán rovnal muže do řady a ti ke mně přistupovali jeden po druhém, každý něco řekl finsky a sáhl na mě jako na nějaké ovoce. V duchu jsem si říkal Hajdovo ,ve Finsku jsi nejlepší‘ a vzpomněl si na pasáž z Malapartovy Kůže, popisující sexuální orgie buzerantů v Itálii. Udělal jsem si nevolno, zbledl jsem, omluvil se a z party vypadl. Tři hodiny jsem šel helsinskými ulicemi. To ti byla tak krásná zima, Havrdo…
Zato tady hrozí astma. Havrda se rozkašlal. A navíc, já se těšil na orgie, a ty vezmeš kramle.
Mlčel jsem a vzpomínal na laskavého režiséra Aloise Hajdu. Od prvého setkání v brněnském dětském divadle na výstavišti jsem věděl — toto je „můj“ režisér. Bylo to při inscenování Svobodova Posledního muže. Hajdovy režijní pokyny byly stručné, nekompromisní a mně jasné: Přijdeš zleva, postavíš se k almaře bokem, rozhlédneš se, ze skříňky vytáhneš štamprdli, čichneš si k jejímu obsahu, řekneš: Vejdi a neškoď!, pak štamprdli vypiješ. Počkáš na smích diváků, skleničku vrátíš do almárky a odejdeš vlevo. Budeš mít aplaus. Toť vše.
Komedii jsme hráli čtyřicetkrát, na Vejdi a neškoď byl smích, na odchod vlevo aplaus! Jardo, to máš tak, každá veselohra musí mít třicet situací, kterým se divák zasměje, jestli je jich méně, nejde o veselohru.
Když osud dopustil a devětašedesátý odvál mého režiséra do Gottwaldova, tajně jsem si poplakal. V Mahence začaly zlé časy. Došlo mi, co všechno jsem ztratil. Mé herectví bylo pověšeno na hřebík a já byl převelen na Provázek…
/Pokračování v pondělí 17. prosince/
Komentáře k článku: Vzpomínky antihrdiny (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)