Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

    Vzpomínky antihrdiny (No. 8)

    Pokračujeme s ukázkami ze vzpomínek herce a bývalého uměleckého šéfa Divadla na provázku a HaDivadla a vedoucího Studia Marta, jež právě vydává nakladatelství Barrister a Principal. (Předchozí díly nejdete v rubrice Paměti, záznamy a deníky nebo v sekci Seriály a blogy.)

    Jardo, pojď na kus řeči

    Bloudil jsem chodbou v přízemí, nakukoval do místností, prohlížel praskliny ve zdivu a vybavoval si dávno zaváté děje svého studentského života. V přízemí, v prostorném sále, byla kdysi tělocvična. Zaklepal jsem na vysoké bílé dveře, a když se nikdo neozýval, otevřel jsem je. Tělocvična byla na svém místě a zela prázdnotou. Chystal jsem se do ní vstoupit, když se mi za zády ozval příjemný ženský hlas: Jardo, neříkej, že si na mě nepamatuješ. Tajemnice Foltýnová, ty uličníku, už víš, kdo jsem? Dyť jsem byla u toho, když jsme tě kupovali do Divadla Julia Fučíka. Co ty ses tam nadělal alotrií… A před Hršelkou jsem byla tajemnicí Marty. Té Marty, co jsi s velkým úspěchem zavřel. Ty bys zasloužil, to ti povídám. Co tady vlastně hledáš?

    – Ale, vzpomínám na tragický osud naší profesorky Ryšánkové, pedagožky, která nás právě tady učila tajům jevištního pohybu a kejklení…

    – Tak to je od tebe, uličníku, zase moc pěkné, že na ni nezapomínáš. Vychovala vás pěknou řádku, hereček i herců. Dej jí pánbů lehké odpočinutí! A pojď, dáme si kafe.

    Přešli jsme na školní podatelnu. Paní v letech přinesla horkou vodu, nasypala do dvou hrníčků z pytlíčku čaj, vše zalila, sedla si naproti mně a řekla: Kafe nepiji, ale to se tak říká, dáme si kafe. Tak povídej! Třeba o paní Jiřince…

    Prof. Jiřina Ryšánková (23. 7. 1911 Bučovice – 4. 8. 1988 Brno). V letech 1952–1980 pedagožka pohybové výchovy a pantomimy na katedře činoherního herectví JAMU v Brně. FOTO archiv

    – No jo, profesorka Ryšánková, ona byla taková vyhublá, nosila tmavší teplákové ,šponovky‘, měla vytrhané obočí a na čele tužkou vykroužené čáry, asketickou tvář a v ruce bubínek. Říkala mu tamburínka. To bylo pořád: ,Es-ta-ta, es-ta-ta, es-ta-ta-tam. Pěkně vyskočit na stupínek! Es-ta. A teď dolů! Ta. Pozor na osu těla! Musíte mít pocit, že vám tělem prochází pomyslný provázek, na kterém jste zavěšeni. Zkusíme si to. Pravou ruku dáme nad hlavu, uchopíme pomyslný provázek a teď taháme. Vytáhneme hlavu, krk, celé tělo. Es-ta-ta… Jaroušku, pozor na bradu, nevystrkuj ji tolik…‘ Učila nás dobové, současné i moderní tance, baletní prvky a pořád chřestila tamburínou: es-ta-ta, es-ta-ta, es-ta-ta. Skoky prosté, skoky točené, poskoky, úskoky, náskoky na bedny, na zdi, na portály, pády ze schodů, ze skříní, pády jen tak ze stoje, třeba při mdlobách, infarktech, mrtvicích, po bodnutích, kopancích, střelách, es-ta, es-ta… Mělo to svůj půvab, i když od toho těla strašně bolela. Paní Foltýnová, to běžela zlatá léta šedesátá a hodiny u paní Jiřinky byly pro nás velkou radostí. Skákali jsme jako kůzlata. Zběsile a do zemdlení. Alespoň já. Výukové hodiny se mi promítaly i do snů. Jen stěží jsem rozeznával, co je ještě realita v tělocvičně a co vidina na kolejní posteli. Pořád jsem slyšel profesorčin sugestivní hlas: ,Jardo, odrazíš se, es, a letíš obloukem okolo stropních lustrů, a es, jemný odraz špičkou tenisky od okenní tabulky, es, teď dvojitý vrut, a dávej pozor, následuje drobounké přistání na baletní tyči. A opět es, lehounký odskok, es-ta, a letíš, znovu letíš… Vždyť létat je snadné.‘

    Profesorka milovala pantomimu. ,Panečku, pantomima, to je kumšt, kterému se musíte naučit. Už jste viděli Fialku? To je, vážení, pan Mim, berte si ho za vzor. Pamatujte si, pantomima je uměním bez hranic.‘

    Zbožňovala rokenrol, twist a učila nás tleskat synkopu. ,Jardo, musíš první dobu promávnout a pak teprve es. Prostě synkopa. Bez synkopy se, miláčku, neobejdeš…‘

    Tučkova díra do pekel, rozvalená Marta, 1990. FOTO JEF KRATOCHVÍL

    Paní Foltýnová dopila čaj: Že jsi komediant, jsem věděla, ale že umíš tak pěkně povídat, to jsem netušila. Jiřinka žila na tvé ulici, na Tučkově, víš o tom?

    – Vím, v pátém patře. Nesl jsem jí jednou tašku s piškoty, tamburínami a kastanětami.

    – No jo, hochu, jednou v noci si s manželem, lékařem, lehli do postele, zapili vodou patáky, políbili se, vzali za ruce a usnuli… Ráno je objevila pošťačka. Nechala je odvézt do raplhauzu. V Černovicích je probudili a po čase propustili domů. Paní Jiřinka potom říkala, že jim to neměli dělat, že je měli nechat umřít

    – Vzpomínám si, přišli za námi do zkušebny Provázku, bílí, průsvitní jako dva duchové. Pan rentgenolog nemluvil, jenom stál, dlouhý a hubený, mezi dveřmi. Bez hnutí sledoval paní Jiřinku, pápěrku. Profesorka nám kostnatými prsty hladila tváře: ,Bolečku, Mirečku, Jaroušku.‘ Ten vyhaslý dotek cítím stále. Jako od smrti.

    – Jo, Jardo, stáří je disciplina zlá!

    – Asi pět měsíců nato profesorka Ryšánková skočila z balkonu svého bytu na dvůr mezi hrající si děti.

    Jo, Jardo, strašné jsou konce člověka.

    Jsi zrádce, kontro zatracená

    V předvánočním shonu jsem se cestou na stavbu nového Provázku zastavil u výkladu knihkupectví. Bíle nacukrované výloze, plné pestrobarevných balíčků, vévodil nápis Darujte dětem knihu, darujte radost!

    Někdo mě chytil za rameno: To jsme to dopracovali, pán dělá, že mě nevidí, tak se otočí ke mně prdelí! Vašek Kyzlink, bývalý herecký kolega, zachumlaný do hubertusu, s palčáky na rukou se velmi durdil. Jeho hlavu ovládal silný třes. Klepaly se mu i ruce.

    Chci ti říct už dávno, zradils, chlapče, zradil! Zradili jste všichni. Největší zrádce je Gorbačov. Ten to má napsané na čele, zaprodanec poznamenaný! To je kontra, toho by Stalin postavil ke zdi. A ty se styď! Ve Státním divadle je takových pomatenců teď hodně. Nejraději by nás, komunisty, věšeli. Pamatuj si, že bude hůř! Ten poznamenaný je schopný posrat všecko. Nemocnému herci došel dech. Lapal po vzduchu. Nesmím se rozčilovat, nebo to se mnou zase sekne. Pěkné Vánoce a pozdravuj doma, kontro zatracená! Mávl rukou a šoural se Českou směrem k Avionu.

    /Konec/

    Jaroslav Tuček. FOTO archiv

    /Poslední díl ukázek ze vzpomínek Jaroslava Tučka – o publicistické revui Husy na provázku a HaDivadla Rozrazil – najdete v tištěných Divadelních novinách 22/2012, jež vyjdou ve čtvrtek 27. prosince./


    Komentáře k článku: Vzpomínky antihrdiny (No. 8)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,