Vzpomínky hodného dozorce
Nakladatelství Barrister & Principal vydalo v roce 2012 Vzpomínky antihrdiny aneb S Provázky, Hady a Martou na provázku. Na téměř čtyřech a půl stovkách stran v nich Jaroslav Tuček zaznamenal zejména své zážitky někdejšího dosazeného šéfa Divadla na provázku. Stal se jím v roce 1979 jako člen komunistické strany: pověřili ho dozorem nad souborem, v němž nebyl ani jediný komunista, a bylo tudíž nutno touto cestou zajistit politicky bezchybný program a provoz: divadlo se proslavilo i za hranicemi a jeho profil úřady zneklidňoval.
Tuček stál před dramatickou volbou: pokud prý funkci odmítne, bude Divadlo na provázku zrušeno. Má se na tom podílet jako spoluviník? Pochopitelně se zachoval jako zachránce.
Četl jsem jeho knihu s velkým zájmem; zákulisí divadla, pro které jsem na cizí jméno napsal čtyři hry, přede mnou vyvstalo ze zcela neznámého zorného úhlu. Dosazený šéf narazil na umělecky i lidsky semknutý kolektiv odhodlaný neustoupit za mravní meze, které si vytkl. Silné osobnosti jako Peter Scherhaufer, Petr Oslzlý, Eva Tálská nebo Zdeněk Pospíšil představovaly vyhraněné podřízené, s nimiž se nedalo zacházet po vojensku. Tuček volil přístup po dobrém; měl divadlo rád, i když poetice Provázku přicházel na chuť teprve postupně, a brzy si ho získal duch, který byl v ansámblu domovem.
Tak si dozorce za nějakou dobu dokonale osvojil kompromisní metodu práce na dvě strany: na jedné si právem získal důvěru vedení divadla i jeho členů a spolupracovníků, na druhé mírnil tlak, který vyvíjeli jeho straničtí komplicové a který směřoval k oslabení a zpochybnění nekonformního uměleckého projevu „provázků“. Za Tučkova přispění přečkali mnohý těžký okamžik a listopadový převrat je zastihl jako přátele. I po listopadu se ovšem Tuček přátelil s těmi, kdo ho kdysi pověřili nepopulárním úkolem, a zachytil jejich hořké pocity: mysleli to tak dobře, a nová doba se k nim krutě obrátila zády.
Pokládám za dobré, že Tučkovy paměti vyšly. V knize mi však chybí pár stránek úvodu nebo doslovu, kde bych našel výraz hlediska neméně legitimního než Tučkovo. Nezasvěcený čtenář by v nich například našel zdůraznění, že se hodný dozorce choval sice smysluplně, ale v nesmyslné situaci okupované země a protikulturního pogromu, v situaci, která Scherhauferovi a Oslzlému vnucovala dozorce, přestože jako zralí umělci žádného nepotřebovali.
Méně zasvěcenému čtenáři by měl takový doslov rovněž povědět, že ačkoli Tučkovi komunističtí patroni jako Miroslava Jandeková, Josef Štefl nebo Václav Kyzlink jistě promlouvali ke svému svěřenci subjektivně tak pěkně a starostlivě, jak to ve svých memoárech reprodukuje, šlo objektivně o aktivní sluhy pogromu, obrazně řečeno o hlídací psy, po jejichž zubech zůstávaly jizvy; profesor Bořivoj Srba by o tom mohl vyprávět, když už Ludvík Kundera své svědectví nevydá. Hodnému dozorci připadali všichni okolní divadelníci jako hodní příslušníci různorodé party společně zapřažené do divadelní káry, ale úplně tak to prostě nebylo.
Také pojem antihrdiny by si zasluhoval vysvětlující poznámku. Tuček byl podle mě nehrdina. Označuje-li se přímo za antihrdinu, vypadá to, jako by proti hrdinům něco měl. Sám se sice za hrdinu nepovažuji, k disidentskému postoji mě dohnalo režimní násilí, ale vím, že stateční lidé existovali a veřejně vzdorovali diktatuře, která systematicky hlídala společnost prostřednictvím dozorců. Tito stateční lidé tím vytvářeli určité kladné precedenty, které hodní dozorci vytvořit nemohli, ba které vznikaly všem dozorcům navzdory.
Za povinnost pokládám ujmout se mrtvého kamaráda Zdeňka Pospíšila. V Tučkových očích dopadl špatně; odešel do zahraničí, protože v tehdejší atmosféře nemohl dýchat, a tak nestačil zakusit na své kůži dost důkladně všechna dobra vyplynuvší z Tučkova působení. Proto v popřevratovém výstupu, který Tuček popisuje, Zdeněk hodného dozorce tak necitelně sjel studeným pohledem a řekl k ministrovi: ‚Vidíš, my všichni půjdeme jednou zase od válu, a jemu podobní tu budou šéfovat furt! Zrovna jak on.’ Zamračený spisovatel Uhde i věštící Pospa prošli a mně bylo, jako když tě opaří.
O Zdeňkově věštbě by se dala vést diskuse: poněkud přeháněl. Jeho studený pohled i můj zamračený byly emocionální reakce. Zřejmě jsme tenkrát v roce 1990 neoplývali příliš vřelým srdcem vůči šéfům schopným uplatnit se za všech režimů. Jaroslav Tuček od nás očekával vděčnější chování. Je mi líto, že jsme ho zklamali.
Komentáře k článku: Vzpomínky hodného dozorce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Milan Tříska
Tak ahistorické a subjektivní hodnocení snad aní není hodno osobnosti recenzenta. Pan Uhde ale pravděpodobně neusiloval o recenzi textu a je možné, že tu knihu ani nedočetl. Recenzentům se někdy stává, že se minou s podstatou díla a tohle je, bohužel, přesně ten případ. Autor recenze také podceňuje inteligenci čtenáře, pokud žádá nějaké objektivní dovysvětlení doby. Takových dovysvětlení je ostatně k dispozici již dostatek. Problém je přeci podstaně hlubší, než jak jej vidí pan Uhde a zdaleka nekončí rokem 1990 ani nezačíná rokem 1980. K jeho detekci pak knížka pana Tučka přispívá náramně. Klíčový pro mě v té knižce je Sherhauferův povzdech „sme enem druhá liga“ a jistě tím nemyslel jen Provázek. Tohle všechno v té knížce naštěstí je, i když pan Uhde to tam nečte.
25.03.2013 (13.13), , Trvalý odkaz komentáře,