Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Vzpomínky Matěje Kuře IV
Hraběnka Jdi. Ať už tě nevidím. Proč jsem si tě sem vzala?
Kuře Nevím, padrona.
H Jsem ti směšná? Lituješ mě?
K Ne.
H Nic ti do mě není, viď?
K Nic, padrona.
H Jsem smutná, šašku. Nevidíš?
K Vidím.
H Lži chvilku. Ať je veselo.
K Odjedete pryč. Dneska v noci. Pojede se pěkně, je skoro úplněk. Vzkážete jeho hraběcí milosti, ať vám vleze na záda. Prodáte svůj podíl na Litomyšli. Budete si cestovat. Sama jako vítr po strništi. Venezia. Paříž. Madrid. Budete si žít.
H Nebudu, blázne.
K Nebudete. Já lžu.
H Ale není veselo. Běž si. Addio!
S Jitkou Sedláčkovou v kapesním muzikálu Oty Ševčíka Hello Dolly v Divadle v Řeznické FOTO ARCHIV
Začínals’ v Příbrami a pak ses z Maringotky, přes Ústí, dostal až do renomovaného Divadla Na zábradlí.
Jenomže ani tam jsem nezůstal. Když jsem tam přišel, vyfasoval jsem dva záskoky a Evald Schorm mě pak obsadil do Hrabalovy Příliš hlučné samoty. Pro mě bylo Zábradlí už od školy vysněné divadlo, ale postupně mě přestalo zajímat: nedali hrát, a to je pro herce smrt. Divadelní domov jsem našel v Divadle v Řeznické, kde už hraju třicet let, a pořád to je pro mě neopakovatelné. Intimní, klubové divadýlko pro necelou stovku diváků, kteří jsou tak blízko, jako by člověk s nimi dýchal. Pro mě nejhezčí prostor v Praze.
Co sis tam všechno zahrál?
Rád vzpomínám na hru Karla Steigerwalda A tak tě prosím, kníže, kde jsme hráli s Karlem Heřmánkem. Na Gogolovy motivy napsal Steigerwald grotesku o proměnách lidských charakterů, jednou je nahoře jeden, pak druhý, a tak se to střídá. Na první reprízu přišlo pětadvacet lidí, na druhou ještě méně, ale pak už bylo pokaždé vyprodáno, asi dvě stě repríz za devět let. Ještě déle se hrál Zločin a trest v režii Viktora Polesného, kde jsem představoval vyšetřovatele Porfirije Petroviče, v hlavní roli s Mirkem Dlouhým…
Jak na něj vzpomínáš? Obsadil jsem vás do první inscenace o AIDS u nás Hic sunt leones.
Strávili jsme spolu hodně soukromého i divadelního času. Při zkoušení téhle hry jsme se viděli vlastně denně. Půlku zkoušek v divadle a druhou po hospodách, kde jsme neustále mleli text před cizími lidmi, kteří netušili, co se děje, a většinou uvěřili, že si povídáme doopravdy, což bylo vzhledem k tématu dost pikantní. S Mirkem to bylo jedním slovem úžasný. Ale ještě k Řeznické. Slavná éra přišla s Otou Ševčíkem: muzikály, operety – Hallo, Dolly, Polská krev, Carmen, pro mě jedny z nejhezčích chvil v divadle, velká legrace, protože Ota uměl pracovat s vtipnou nadsázkou, sranda s kamarády; působilo to, že bychom takhle mohli blbnout až do smrti.
Co tvůj zpěv?
Samozřejmě, že jsem ho varoval: Oto, já neumím zpívat. On: To se naučíš. A když ne, taky se nic nestane. Takže jsem se v padesáti učil zpívat šlágry i árie. Vlastně jsem ale jen otvíral pusu, zbytek zařídil Ševčík, veliká škoda, že umřel. Jako muzikálový herec jsem později pronikl až na českou Broadway na Příkopech. V Rebelech i Mušketýrech jsem měl písničku, ale bez kolegy Vojtka bych se neobešel. Vždycky mě šťouchne do ramene, abych věděl, kdy začít, a pak mi vyťukává rytmus, abych neujížděl.
Zažil a zahrál jsem si už všechno. Za chalupou s kontrabasem FOTO ARCHIV
Hrál jsi ještě také např. u Jana Kačera ve Studiu Bouře a leckde jinde. Dneska jsi důchodce na volné noze – jaké to je?
Někdy to jde moc hezky a někdy… vlastně bych si neměl stěžovat. Nejhorší není, že by se člověk neuživil, ale nedostatek samotné práce, hlavně té divadelní.
Máš přece Divadlo na okraji, které jsem obnovil…
Nedávno jsem si vzpomněl na jeden z našich vrcholů v osmdesátých letech, na společný projekt všech studiových divadel Cesty, kdy přes padesát lidí stanovalo a zkoušelo na Komáří louce. Projekt to byl úžasný, mně se ale vybavilo, jak jsme vařili pro těch padesát lidí čínu. Miki Jelínek se stal šéfkuchařem a já s Radkou Fidlerovou dostal na starost uvařit rýži. Samozřejmě jsme to neodhadli a přebytek rejže musel náklaďák odvézt do drůbežárny. Člověk se prostě nemá cpát do něčeho, co neumí. A tak to je se vším. I s velkými rolemi.
Myslíš, že jsi ve svém hereckém životě sloužil, nebo posluhoval?
Řekl bych, že jsem sloužil, protože jsem se vždycky snažil pochopit všechny lidi kolem, hlavně ty, kteří hráli velké role a nemohli v nich zůstat opuštěný. Jak často citoval právě Mirek Dlouhý: krále hrajou ti okolo.
Co podle tebe herec nutně potřebuje?
V první řadě talent, to je jasné. Snad sám nějaký mám, ale jestli ho je plný hrnec, nebo jen poloprázdný, bůhví. Pak rozhodně musí hodně pracovat, neflákat to a taky se vzdělávat, protože, marná sláva, z něčeho se ty postavy slepit musí. I když je pravdou, že někdo může mít takový talent, že je poskládá dohromady, ani neví jak. Další věcí je pokora. O ní se mluví často, ale já sám nevím, jestli jsem dosáhl jejího jádra. Člověk má ctít v sobě vždy vyšší cíl, má se k němu vztahovat, ale současně musí vědět, kde jsou jeho hranice, čili se držet toho, na co stačí, a ještě si toho vážit. Rozhodně se nesmí podceňovat, sebedůvěra je u divadla strašně důležitá. Nepřeceňovat se, ani nepodceňovat. V soukromí se mi to vždycky nepovedlo, pokoru k partnerovi jsem párkrát pěkně prošvihl. Ale nejlepší situace nastane, když má člověk vedle sebe kamarády, s kterými si věří, dokonce se navzájem obdivují, pak vzniká divadlo docela smysluplný, to jsem naštěstí sám několikrát zažil.
Vzpomeneš si ještě, co jsi hrál v onom projektu Cesty?
Žádný text jsi samozřejmě hotový neměl, byly to básničky o vesmíru, a mně jsi dal do huby, že jsem už zažil všechno – kromě třetí světové války. Ani jsem tomu tenkrát moc nerozuměl, ale dneska už můžu říct, že jsem mezitím stačil zažít všechno, o čem jsi tenkrát psal.
(Konec)
Komentáře k článku: Vzpomínky Matěje Kuře IV
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Nešlo by, prosím, přidat vzpomínku na Nachové plachty?
06.05.2013 (2.05), , Trvalý odkaz komentáře,