Vzývání, spílání, či smíření?
Peter Handke se už od 80. let snaží vytvářet ve svých dílech nový mýtus. Ve světě svých textů dává za pomoci mytických, biblických a bájných motivů a postav vzniknout nové svébytné dimenzi, která často zdánlivě realistické dění povyšuje a postavám a jejich světu – přes množství reálných i sociálně-kritických prvků – dodává jakousi prozářenou, okouzlenou hloubku. Takové dílo pak nezobrazuje realitu, ale jaksi nově ji „tvoří“. Svět Handkeho děl se pak jakoby hermeticky uzavírá do sebe, je to vlastně permanentní utopie. Hrají tu důležitou roli nejrůznější slavnosti a vůbec sváteční chronotop, stejně jako archetyp (životní) pouti a poutníka a jazykově rozličné formy kvazi-liturgického zaříkání a rituálního vzývání, oslavování či spílání. Anebo oslavování spíláním. Zcela v duchu karnevalové obraznosti: to, co se tupí, se proklínáním a haněním vlastně obrozuje, získává to novou životadárnou sílu. Vše, co bylo dosud řečeno, platí i pro divadelní monolog Podzemní blues (2003). Hra se sice odehrává v metru, ale trojí názvy stanic odkazují pomyslně vždy k různým starobylým kulturám a (posvátným) městům. Handke tak nevytváří své hře pouze „globální“ rámec, ale jaksi širší archaický a „archeologický“ kulturní chronotop, jdoucí napříč světadíly i staletími. Přitom originální název textu Untertagblues v sobě nese další kulturní archetypy. Jako by cesta Divého muže podzemím ve vagónu metra, při níž spílá ostatním cestujícím a obviňuje je z neodpustitelné ošklivosti a životního ztroskotání, byla cestou Cháronovy loďky do podsvětí. Jakože jízda Divého muže je cestou ke smrti. Této interpretaci odpovídá postava medúzovitě krásné Divé ženy, která přistoupí v samém závěru. Teď spílá ona Muži, aby s ním zúčtovala. Odkazuje ho na jinou planetu, do říše krásy, kde bude ovšem trvale sám. Muž svému údělu protentokrát ještě unikne – nakonec jako jediný „nepatrný“, žalostný a ošklivý. Metro vyjede na konečné nad zem a objeví se hluboký prostor s výhledem až k obzoru: jako by stanice přecházela v nějakou jinou, větší, co pokračuje dál… Na scénu se vracejí všichni spolucestující, ale krásnější, a přidávají se k nim další. Handkeho závěr je vidinou nebeské blaženosti a současně snad návratem do tajemného času dětství.
Boleslav Polívka a Martin Finger v inscenaci
Podzemní blues
FOTO KAMILA POLÍVKOVÁ
Teď jsem ovšem pojmenovala to, co v inscenaci Pražského komorního divadla není. Což nemusí znamenat negativum. Tvůrci se nezaměřili na mytickou a utopickou rovinu hry, nepojali ji jako životní bilancování Muže, konajícího poslední cestu. Na scéně nejsou přítomni ostatní cestující (není tedy vidět ani jejich lítost, probuzení jiné roviny vnímání a cítění – v původním textu ke konci některé postavy pláčou s hlavou v dlaních, někdo se dokonce probodne). Cestující jsou však vhodně zastoupeni diváky, jimž je Mužovo spílání určeno. Režiséru Dušanovi D. Pařízkovi a hercům Martinu Fingerovi a Boleslavu Polívkovi šlo zřejmě o to nastolit jakousi základní lidskou situaci, ne situaci existenciální a metafyzickou. Nejde tu o poslední věci života a smrti, ale spíše o věci „prvotní“, o nalézání mezilidské komunikace. Přesto ve Fingerově spílání publiku zbylo něco z onoho takřka radostného Mužova vzývání lidské ošklivosti a nedostatečnosti, z jeho oslavného pajánu na trapnost a směšnost lidství. Což figuru propojuje s další Fingerovou rolí: s bernhardovským Světanápravcem, k němuž posléze aktéři v dialogu odkazují. Zdá se tedy, že Pražské komorní divadlo reflektuje vlastní tvorbu a rekapituluje: v duchu tvůrčí rekapitulace se ostatně neslo už Handkeho Spílání publiku.
Fingerův výkon je již tradičně maximálně koncentrovaný a ve vnějších výrazových prostředcích úsporný. Záměrnou „průměrnost“ a všednost postavy podporuje i šedý, neutrální a bezvýrazný oblek. Fingerův Divý muž má být jedním z nás, jako současný Jedermann, Kdokoli. Vnějšímu minimalismu a koncentrovanosti projevu napomáhá také výchozí situace, kdy se Finger objeví nikoli na scéně, v transparentní konstrukci vagónu metra z kovových trubek, ale nahoře, v jakési „škvíře“ v černém levém portálu, odkud zahájí své nářky. Vzápětí si sedá na předscénu a zblízka hovoří s lehkou ironií a výčitkou ke konkrétním divákům. Zarputilá a nenávistná jsou pouze slova, nikoli jejich málem laskavě pobavený přednes. Tento kontrast plodí samozřejmě komické efekty. Podobný, lze-li to tak vůbec říci, je výkon Boleslava Polívky: lidsky chápavý, ohleduplný a laskavý. Hrou na fujaru, kterou si přinese v dlouhém pouzdře, vnáší do inscenace dokonce prvek folklóru jako čehosi hlubšího, původního. Polívka (v případě této herecké osobnosti do značné míry splývá postava s představitelem) vyzývá ke sdílení, nikoli odporu a boji, což je patrné už z úpravy textu, která mění proporce. Hra je oproti originálu rozdělena na dvě poloviny a pouze v první je Muž na scéně sám. Dialog zde zabírá celou druhou část a „Boulipouli“ v něm „Mafimu“ vrací jeho dřívější urážky a nutí ho, aby do společenství ošklivých, nedostatečných a neúspěšných zahrnul i sebe. Oba herci pak působivě rozehrávají etudu na téma „herecký učitel a žák“, což ovšem neznamená, že by Finger Polívkovi sekundoval. Inscenace má jedinou slabinu: rezignace na utopickou dimenzi a její nahrazení rozměrem mezi-lidským s sebou nese nebezpečí zploštění. Situace lidského porozumění a dorozumění hrozí poněkud plochým optimismem. A toto úskalí se nepodařilo zcela překonat. Celkový duch inscenace je příliš smířlivý (alespoň od příchodu Boleslava Polívky), bezkonfliktní. Těžko pak předpokládat, že Muž (Mafi) či jeho alter ego (Boulipouli) prošli nějakou očistnou poutí a svedli při ní zápas se světem a se sebou. Spíše jde o trochu didaktickou léčbu jednoho misantropa a „světanápravce“.
Pražské komorní divadlo – Peter Handke: Podzemní blues. Překlad Petr Štědroň. Úprava, scéna a režie Dušan D. Pařízek, kostýmy Kamila Polívková, premiéra 25. června 2011.
Komentáře k článku: Vzývání, spílání, či smíření?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
