Divadelní noviny > Rozhovor Zahraničí
Wacław Sobaszek: Na hranicích nemožnosti
Tento víkend se v Praze představí polský soubor Teatr Węgajty. Dnes, v sobotu 20. října od 15:00, vystoupí na piazzetě Národního divadla (náměstí Václava Havla) v rámci festivalu Nad Prahou půlměsíc a od 16:30 bude následovat diskuse ve Studiu Paměť. V neděli 21. října pak od 20:00 zabydlí komorní půdní prostor Cross Attic. O myšlenkách, které jsou neodmyslitelně spjaté s fungováním divadla i o jejich inscenaci Body obratu jsme si povídali se zakladatelem a hlavním hybatelem Teatru Węgajty Wacławem Sobaszekem.
Wacław Sobaszek. Foto encyklopediateatru.pl
Divadlo Węgajty je činné od roku 1982 a patří k souborům řazeným do okruhu divadel svébytně rozvíjejících cestu zahájenou jednou z nejznámějších osobností polské divadelní historie Jerzyho Grotowského. V tomto pojetí má divadlo odejít z divadelních sálů a oživovat, animovat, „světit“ každodenní život. Činnost divadla Węgajty zahrnuje větší oblast působení a škálu aktivit, než se pod pojmem „divadelní práce“ obvykle rozumí. Zahrnuje: výpravy do vesnických regionů východní Evropy (Ukrajina, Bělorusko, Slovensko, Makedonie) zaměřené na tradiční hudbu a obřadní divadlo, vlastní představení inspirovaná těmito výpravami, projekt Inna Szkoła Teatralna (Jiná divadelní škola) zahrnující dílny tradičních tanců a písní, práci s maskou a vytvoření živelného představení hraného ve venkovských stodolách v rámci koledních vánočních, masopustních a velikonočních výprav, organizování festivalu Wioska Teatralna zaměřeného na uměleckou tvorbu se sociálním, politickým a ekologickým obsahem a přesahem, divadelní práci s osobami z domu sociální péče. V posledních letech je směřování divadla charakterizováno programovými liniemi Potřebné divadlo a Zdroje a budoucnost.
Jakou roli hrajete na mapě polského divadla?
Nad vchodem do Teatru Węgajty je hebrejským písmem napsáno: Společný prostor / vlastní prostor. Vyjadřuje to specifiku našeho divadla: dlouhodobé (déle než 35 let) udržování linie vlastní práce, převážně autorské, která je neustále napájena přítoky rodícími se z naší otevřenosti vůči spolupráci a výměně „s jinými“. Míra té výměny je také něco, čím jsme výjimeční, jak zdůrazňují mnozí pozorovatelé. Jde tu o spolupráci s jinými ve smyslu uměleckých konvencí, kulturních rozdílů, alternativní motoriky, věkové různorodosti, společenského postavení a mnoha jiných odlišností.
Teatr Węgajty: divadlo ve stodole. Foto polskaniezwykla.pl
Z jakých myšlenkových a filosofických zdrojů vznikl Teatr Węgajty?
Našimi zdroji jsou buddhismus, Lao-c‘, Kniha proměn (I-ťing), Evangelia, chasidské příběhy z knihy Martina Bubera Erzaehlungen der Chasidim. Dílo Carla Gustava Junga (společně s mou divadelní i životní partnerkou Erdmute jsme přeložili mnoho jeho článků do polštiny, v roce 1985 byly vydány v knize Cesta na Východ). Dílo Hermanna Hesseho, beatnická poezie (Ginsberg, Ferlinghetti – v roce 1978 jsme připravili plenérovou performanci z jejich textů). Americká próza (Heller, Vonnegut). Z hudebních inspirací to byli Jimi Hendrix, Rolling Stones, Bob Dylan, česká skupina Plastic People, Frank Zappa – v roce 1979 jsme v Olštýně organizovali noc s LP deskami Zappy.
No a především polský bard kontrakultury Edward Stachura (v roce 1979 jsme organizovali týdenní autorské setkání se Stachurou, které se pro něho stalo inspirací k napsání knihy Fabula rasa). Texty Gurdžijeva, Krišnamurtiho, Castanedy, Stanislawa Vincenze – jeho tetralogie Na vysoké polonině.
Filosofické texty „frankfurtské školy“ (Marcuse, Gadamer, Adorno), sociologické knihy Ivana Illicha a Aldony Jawłowské (Cesty kontrakultury).
Divadelními inspiracemi byla slavná představení kontrakultury, amerických skupin Bread and Puppet Theatre, The Living Theatre (organizovali jsme představení Living v Olštýně), varšavské Akademie Ruchu, Gardzienic a Teatru Laboratorium J. Grotowského (často jsem jezdil na představení a stáže do Wrocławi a na jejich lesní základny v Březince. V roce 1981 jsme spoluorganizovali stáž Grotowského „teatru źródeł” („divadla zdrojů“) poblíž Olštýna.
Často býváte spojováni s praxí Jerzyho Grotowského. Jak byste popsali jeho vliv na vaší cestu?
Vliv Grotowského je nesmírný. Přesto je třeba vnímat ho v kontextu ostatních vlivů, vůči kterým jsme otevřeni a jak jsme o nich právě mluvili. Spočívá v životnosti počátečního impulsu: od představení Apocalypsis cum figuris přes paradivadlení aktivity po praxi činné kultury. V současném politickém kontextu, zvláště americkém, se jako velmi živoucí ukazuje aktivní Grotowského vstup do afroamerického a afrobrazilského prostředí (voodoo, candomble).
Vaše tvorba se snaží zasahovat do veřejného prostředí, do oblastí běžného života. Jak vnímáte roli divadla? A jakou by podle vás mělo mít divadlo roli ve společnosti?
Naše působení ve veřejném, nedivadelním prostředí začalo výpravami do odlehlých, pohraničních a horských vesnic v Polsku, na Ukrajině, v Makedonii, Albánii, Černé hoře, Bělorusku. V roce 2007 jsme začali působit v domě sociální péče, vytvořili jsme šest inscenací, ve kterých účinkují obyvatelé domu sociální péče, a novou „značku na trhu umění“, takzvané „potřebné divadlo“. S divadlem nebo hudbou nadále navštěvujeme centra pro uprchlíky, věznice, psychiatrické léčebny a jiné instituce.
Představení Innej Szkoły Teatralnej: Body obratu. Foto Teatr Węgajty
Před delší dobou jste přestali pracovat s profesionálními herci a raději se věnujete práci se studenty v rámci Innej Szkoły Teatralnej (Jiné divadelní školy)? Co vás k tomu vedlo a co vám to dává?
V současné době jsme se zaměřili na ideu fúze – slučování. Nejenže jsme přestali pracovat se stálou skupinou, ale iniciujeme mísení profesionálních herců alternativního divadla s neherci – s důchodci z domu sociální péče, s osobami s postižením, s mladými začátečníky, s adepty IST, s umělci z jiných oborů (performance, literatura, hudba…). Ty mladé od začátku konfrontujeme se situací fúze.
Mohl byste vize Jiné divadelní školy (IST) trochu popsat?
V rámci IST se snažíme formulovat a předávat myšlenku, že vždy je třeba hledat něco nového, že práce začíná na hranicích nemožnosti, že v práci je třeba nalézt svou radost a smysl, svůj „fun“ podle vlastního temperamentu, že není možné jen pasivně pozorovat skutečnost.
Ve vaší inscenaci, kterou přivážíte do Prahy, Body obratu se zabýváte tématem překážek, se kterými se setkává člověk, který chce měnit svět. S jakými překážkami se setkáváte ve svém působení vy a jak je překonáváte?
Práci nad inscenací Przesilenia provázela myšlenka o nemožnosti jako psychologicko-společenském jevu, který se dnes světem šíří. Jde o jakýsi nový typ nihilismu, který způsobuje, že lidé volí kandidáty, které nechtějí (Trump), že si nepřipouštějí klimatické změny, vymírání druhů, ničení planety (tzv. marasmus antropocénu), že se zříkají lidských citů vůči uprchlíkům a válečným zběhům.
Připravil Petr Dlouhý, překlad David Zelinka.
Komentáře k článku: Wacław Sobaszek: Na hranicích nemožnosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
