Werich v pohybu
Po dvou letech od inscenace Meda uvádí Museum Kampa na své letní scéně s velmi podobným týmem další životopisný titul: Werich. Jde o vcelku pochopitelnou volbu. Bývalý obyvatel Kampy, ikonická postava české kultury dvacátého století s obecně známým životním příběhem; to jsou dostatečně silné ingredience pro letní open air produkci a přilákání diváků.
Momentka z generálky, Václav Kopta s Vojtěchem Kotkem. Foto: Petr Kadlec
Autorka scénáře Daniela Sodomová volí formu blízkou tvorbě Osvobozeného divadla: jde o pásmo, ba féerii, které sleduje život Jana Wericha. Vypomáhá si přitom ukázkami z Werichova (a Voskovcova a Ježkova) díla, včetně nejrůznějších citátů a hlášek. Jako rámec jí slouží rozhovor dvou Werichů: starého, „posmrtného“, glosujícího svůj život, a mladého, který jej „žije“. Chronologický průlet se s ničím příliš nezdržuje, nezveřejňuje nějaké neznámé informace, autorce se nicméně na podkladě očekávatelných událostí (V+W seznámení, společná meziválečná tvorba, emigrace, poválečný rozchod atd.) daří celkem dobře stopovat životní příběh nejen samotného Wericha, ale i jeho nejbližších: manželky Zdeny, dcery Jany (té zejména; s těžkým břemenem „dcery slavného otce“) i Jiřího Voskovce a Jaroslava Ježka. A co je důležité: nelakuje je na růžovo, nepodléhá panwerichovské hagiografii, nesmlčuje stinné stránky, což zvláště v případě konce Werichova života (jak víme již z Korespondence nebo jejího provedení Janem Mikuláškem), kdy smrt se stala pro hlavní aktéry spíše vysvobozením, vskutku není příliš veselé podívání. Scénář Sodomové je materiál, na kterém se dá – stručně řečeno – stavět.
Inscenace Adély Laštovkové Stodolové, vsazená do malebného a díky mohutnému platanu i komorně působícího prostředí nádvoří musea, se odehrává ve scénografických kulisách Marka Cpina. Scéna je v cele modrém provedení (odkaz na známou píseň V + W + J), hlavní mobilní objekt představuje „kubistická“ pololoď – polotrůn, ve kterém ponejvíce starší z Werichů poněkud klopotně a nenápaditě putuje po scéně. Zadní stěna, tvarovaná též lehce avantgardně, slouží zejména k videomappingu, tu evokujícímu podmořský svět, tu abstraktnímu s barevnými cákanci a tahy štětců, tu s promítáním reálných záběrů (například New Yorku). Účel vizuální atrakce je zřejmý, v celku inscenace působí ale spíš odstředivě a nekompatibilně.
Hlavním vyjadřovacím prostředkem Laštovkové Stodolové je (jak je u ní zvykem) pohyb. Namnoze definuje režijní složku, „rozhýbává“ inscenaci – a to včetně samostatných tanečních či hudebně-tanečních čísel (například Tři strážníci, chapliniáda), která tvoří nejvydařenější místa večera.
V nich má produkce největší drajv, zde – třeba ještě i podpořena zmiňovaným videomappingem – nabývá skutečně rázu féerie či montáže atrakcí. Nejméně se naopak režisérce daří v dialogických pasážích, s nimiž si, zdá se, neví příliš rady; herci mluví zbytečně názorně, až proklamativně, použité mikroporty navíc posilují pocit odosobnění; vládne nuda.
Účinkující, soudě alespoň podle premiérového obsazení, byli nejednou vybráni na základě fyziologické podobnosti se ztvárňovanými osobami. A tak se Václav Kopta, spíše v rutinním výkonu, podobá starému Werichovi, Vojtěch Kotek, jenž postavu především „šarmuje“, jeho mladému provedení, Matouš Ruml – v dětsky neposedném a čertíkovském projevu – Jaroslavu Ježkovi. Prim hraje Daniel Šváb jako Jiří Voskovec: racionální osobnost, v níž za maskou odměřenosti a akurátnosti probíhají všelijaké duševní pochody, které Šváb dokáže vyjádřit.
První část večera patří Werichovu životu do emigrace, druhá dění po roce 1938. V ní režisérka již poněkud tlačí na sentimentální (kýčovitou) strunu – zejména pokud jde o období 1945–1948, kterým inscenace de facto graduje. Následná Werichova a Voskovcova setkávání, provedená jen telegraficky, působí spíš jako dovětek. A náležitě tklivě je pochopitelně podán samotný závěr, tragédie Werichovy rodiny. Předpokládám, že šlo o záměr – aby se diváci na cestu domů pěkně dojali a poplakali si.
Werich je inscenací, která dává letní produkci, co její jest. Nepohoršuje.
///
Letní scéna Musea Kampa – Daniela Sodomová: Werich. Režie a choreografie Adéla Laštovková Stodolová, dramaturgie Jana Slouková, scéna a kostýmy Marek Cpin, hudba Petr Zeman, choreografie Linda Rančáková. Premiéra 14. června 2021.
///
Projekt vydávání letních recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.
///
Další recenze letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.
Komentáře k článku: Werich v pohybu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
