Mezi operou a muzikálem
Pod vedením Gabriely Petrákové zůstala v ostravském souboru operety a muzikálu z předchozí dramaturgické linie produkčně náročných a běžným divákům asi nepříliš známých titulů jen Kunzeho a Levayova Rebecca (hraje se už třetí sezonu!). Vrací se opereta (v květnu bude Offenbachova Madame Favart), bláznivé muzikály ze stylového pomezí s operetou (Děj se co děj), v prostoru Divadla „12“ se usadily temné sondy do lidské psýchy (Thrill Me!, Pět let zpět). A hlavně podobně, jako tomu bylo v devadesátkách v Praze a Brně, Ostrava dohání populární megahity Jesus Christ Superstar, Kočky a nyní West Side Story. Tedy to, co můžeme považovat za starou dobrou muzikálovou klasiku, i když už notně okoukanou. Své sny si tu plní režisér Jiří Nekvasil, který po Ježíšovi (v březnu 2016) uplatnil i na West Side Story principy své řekněme konceptuální operní režie.
Martina Šnytová (uprostřed) je jako Maria k neuvěření proměnlivá FOTO KRISTÝNA JUNKOVÁ
Poměrně neobvyklý přístup k muzikálové inscenaci mu napodruhé vyšel podstatně lépe, dokonce výtečně. První polovinu večera neskončil obvyklou velkou scénou Tonight, ale protáhl ji až do tragické bitky Tryskáčů a Žraloků na nože; sice nelogicky z hlediska struktury partitury (Tonight napsal Bernstein jednoznačně jako první finále), ale naprosto logicky z hlediska svého pojetí vyprávění příběhu. V protažené první polovině v drtivé většině záměrně a přiznaně kopíruje proslulý film, místy až do nejmenších detailů, aby tragickou smrtí Riffa a Bernarda změněnou situaci začal formovat působivými, v závěru až symbolicky zobecňujícími obrazy. Zhruba řečeno, v detailech je to přece jen složitější.
Zúročil přitom největší výhodu inscenace, rozlehlou, zčásti věcnou a zčásti symbolickou scénu, kterou nebylo nutné nijak přestavovat, ke srozumitelným proměnám stačilo výstižně rozehrát situace. Polarita symbolických „operních“ a pohybových „muzikálových“ scén udržuje jevištní napětí a prostor pro reáliemi nezatížené jednání. Nejvíc se princip vyplatil v samém závěru, scénou už ryze symbolické smrti Tonyho – samozřejmě ho zastřelí Chino, ale bez realistického vyhrávání, protože přece nejde o krimi historku, ale o důsledek nesmyslné vzájemné nenávisti. A nebylo třeba žádných aktualizací, aby bylo zřejmé, že se hraje o našich vzájemných nenávistích, a nejen vůči imigrantům, vlastní nenávisti máme čím dál víc a právě v lokalitách, jako je také Ostrava. Když Maria v zoufalství míří Chinovým revolverem (opět jako ve filmu) na všechny okolo a když pak zbraň pokorně odevzdá seržantovi, je v tom gestu veškeré zoufalství z komunity založené na násilí a nepřátelství a z nemožnosti z uzavřeného kruhu vystoupit. Se soškou Panny Marie na forbíně. Jako ve filmu i tady odnášejí Tonyho na ramenou Tryskáči se Žraloky svorně a společně, lehce to zavane katarzí, jenže kdo by jí dnes uvěřil.
Zvukově precizní orchestr Jakuba Žídka zahrál Bernsteina překvapivě stylově, trochu mi připomněl orchestr legendární inscenace Městského divadla v Brně na začátku devadesátek, která zapůsobila mimo jiné právě v orchestru jako zjevení. Udržet a přitom neuspěchat komplikované rytmy a nechat v nich vyznít každý tón či úder xylofonu je hodně složité a přiznám se, že jsem až tak dobré provedení nečekal. Hodně tomu napomohlo konečně dobré nazvučení na rozdíl od tady obvyklého brutálního rámusu. Pomohlo také k vesměs dobré srozumitelnosti mluveného i zpívaného slova, jakou si pěkný věcný a přitom poetický překlad Jiřího Joska zasloužil. Právě orchestr dává inscenaci potřebnou dynamiku spolu se sice ne zrovna originální, ale funkční choreografií pěkně rozpohybovaných scén. A nejen těch vysloveně tanečních, z pohybu a tance je správně odvozeno i jednání všech postav, jak to v klasickém muzikálu musí být, žádná činohra se zpěvy a tanci! Jednání kolektivní, protože všechno se tu děje společně, každá drobnost ovlivňuje osudy všech. Právě tomu napomohl zmíněný prostor, vlastně aréna, v níž nic není jen soukromé, na každého je vidět a postavy se před událostmi nemají kam schovat.
Prostě divadlo, v němž každý musí mluvit, zpívat a tančit, a většina aktérů to zvládala obdivuhodně. I když právě v obsazení jsou mezery, největší bohužel zrovna v postavě Tonyho, Patrik Vyskočil je v něm trochu toporný, vnějškově okázalý a nakonec ani jeho zpívání není bez chyb. Peter Strenáčik s Peterem Pechou odehráli Riffa a Bernarda skoro jako jejich filmové předobrazy, už jen jejich výstup s partnerkami na tancovačce byl obdivuhodný. Martina Šnytová je k neuvěření proměnlivá, Mariu zpívá obdivuhodně, beze stínu operetní nebo operní dikce, a dává jí pohybově, gesticky a zkrátka vůbec mladistvou energii a jímavou krásu. S Veronikou Prášil Gidovou coby energickou Anitou jsou druhou osou inscenace, Gidová především ve slavném výstupu „na střeše“. Konečně parádní jsou obě znepřátelené tlupy, Tryskáčům holt Bernstein dal víc příležitostí.
Ovace vestoje byly opravdu namístě.
Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Leonard Bernstein, Arthur Laurents, Stephen Sondheim: West Side Story. Překlad Jiří Josek, režie Jiří Nekvasil, hudební nastudování a dirigent Jakub Žídek, scéna David Bazika, kostýmy Hana Knotková, choreografie Lucie Holánková, dramaturgie Tomáš Novotný, redakce programu Pavel Bár, sbormistr Iveta Weis Viskupová, sound design Petr Košař, light design David Bazika a Stanislav Dvořák, zvukaři představení Petr Košař a Petr Šimíček. Premiéra 6. února 2020.
Komentáře k článku: Mezi operou a muzikálem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
