Každým coulem Lear
Jubilejní shakespearovský rok přinesl mnoho nového o 400 let mrtvém klasikovi a patrně ještě přinese. Shakespeare – česky mluvící už bezmála 250 let a v našich krajích přebývající přinejmenším oněch posledních 400 let – opět prokázal, jak ústřední hraje v naší kultuře roli – počtem nových inscenací, výstav, konferencí, přednáškových cyklů i publikací. Jedné z nich je věnována tato Knihovnička.
České překlady – jak jsem se pokusil doložit v Českých pokusech o Shakespeara (Větrné mlýny, 2012) – jsou svědectvím a mluvčími své doby a jejich osudy jsou s našimi kulturními dějinami úzce propletené. Řada z nich vznikla na zapřenou, z pocitu nespokojenosti anebo z popudu tak říkajíc kolektivního – divadlo zadá dramaturgovi či překladateli, aby upravil, učesal či aktualizoval nějaký starší překlad – tak Antonín Přidal v roce 1979 pro inscenaci Aloise Hajdy v brněnském Státním divadle upravil Večer tříkrálový v překladu E. A. Saudka. Úprava byla tak zásadní, že ji mohl Přidal prohlásit za svůj původní překlad. Podobně Milan Lukeš u Antonia a Kleopatry (1974) a u Krále Leara (1975) začal u revize Saudkových překladů a skončil u překladů vlastních. Ve dvacátých a třicátých letech Bohumil Štěpánek své překlady založil na významové, rytmické i dramatické úpravě zastarávajících překladů Sládkových.
Když na sklonku osmdesátých let Československá televize koupila práva na odvysílání cyklu shakespearovských televizních inscenací BBC (BBC Shakespeare), zavázala se uvést všechny inscenace (jak bylo podmínkou BBC) – některé z nich v původním znění, jiné s českými titulky a další v plném dabingu. Tehdy dramaturgie rozhodla, které existující české překlady budou pro dabing použity – takže se v českých titulcích objevovali naši zavedení překladatelé, ačkoli skutečnost byla jiná: existující překlad dané hry sice má mnoho společného, ale překládat je zapotřebí podle oné konkrétní televizní inscenace – aby slovo a akce byly ve shodě, a to na úrovni rekvizit, hereckého jednání, ale také (velmi podstatně) ve shodě viděného a slyšeného. Á, v tom je právě háček! jak říká Hamlet. Herec Shakespearova slova řekne podle pochopeného významu, podle Shakespearových slov a právě s nimi hraje. Český překlad se nikdy nemůže přesně trefit – do dechové fráze, do rytmického úseku, do gesta, které slovo doprovází, do pohybu rtů a úst, když kamera hercův obličej zabere. Jinak řečeno – je potřeba udělat překlad nový – na tělo hotové inscenace, jejímu dechovému scénáři, rytmu i akustické kvalitě.
Režisérka českého znění, překladatelka a spisovatelka Olga Walló se celé řady filmových a televizních dabingů účastnila a má na svém kontě asi tucet dabingových překladů Shakespeara. Na ni připadl úkol vytvořit české znění Krále Leara – té největší z Shakespearových her (jak se dnes má často za to) – k televizní inscenaci BBC režiséra Jonathana Millera. Tak roku 1992 – mimo veškerou pozornost – vznikl původní překlad celé tragédie (BBC neškrtalo) – odpovídající Shakespearovu rytmu, dechovému scénáři a také stylistickému gestu. To je kvalita pro překlad zcela jedinečná a díky ní se do českého prostředí dostává hudební a emoční kvalita, která se povětšinou při překladu ztrácí. Povětšinou se také ztrácí dabingové překlady v propadlišti televizních archivů – je to spotřební zboží. Prý. Tak se ztratilo několik kompletních překladů Shakespeara – oficiálně podepsaných nějakým zavedeným překladatelem, ale ve skutečnosti přeložených nanovoa autorem českého znění. (Tak například Richard III. Olgy Walló z roku 1989, uvedený jako překlad Břetislava Hodka, je patrně provždy ztracen.)
Před několika týdny Olga Walló svůj dabingový překlad Krále Leara vydala knižně u pražského vydavatelství Powerprint (vlastním nákladem?) a je to text hodný pozornosti, neřkuli divadelního uvedení. Je to text, který je na stránce snad trhaný, snad neučesaný, z hlediska blankversu nepravidelný, občas syntakticky nedokonalý – ale takový je i Shakespearův originál:
LEAR
Vrátit se k ní a půlku lidí vyhnat!
Ne! – Radši se zřeknu útulku
a budu čelit venku nečasu a slotě,
družit se budu s šakalem a sovou –
nutnost mě naučí! – než se k ní vrátit. Vrátit se k ní?
Jak? To na Francouzi, jenž bez věna si vzal mou nejmladší,
si vyžebrat mám na kolenou – jak zbrojnoš – penzičku,
abych žil z ruky do huby? – Vrátit se k ní?
Poraď mi radši, ať otrok jsem a sloužím
téhle přisprostlé stvůře. (II, 4)
Na překladu Walló je patrný vliv E. A. Saudka – některé metafory a formulace jsou jeho (klenoty mého otce, každým coulem král), ale podobně jako u Štěpánka, Lukeše či Přidala – a já bych tvrdil, že ještě víc – je výsledné řešení zcela originální a autorské.
Z druhé strany útlé brožované publikace je povídka nazvaná Smysl vedlejší role (z příběhů Evy Markové) – fiktivní příběh zkoušení Leara v nejmenovaném sešmírovaném pražském divadle. Povídka má sloužit jako druhá část předmluvy, ale překladu dle mého nic podstatného nedodává. Je ovšem součástí autorské činnosti Olgy Walló a cyklu próz z divadelního prostředí fiktivní vypravěčské postavy Evy Markové (příznačné věčné iniciály vypůjčené z Čapka) – podobně jako nepublikovaná novela Tajemství dámské šatny z roku 2010. Vedle toho vychází ještě útlý svazek „pracovní poezie“ s názvem Dubbing Street: Odfoukněte tu mouchu, která doplňuje autorčin myšlenkový svět – ač ne Shakespeara.
Jedná se o znamenitý a jedinečný počin – jen škoda, že nakladatelství nevěnovalo vydání větší péči po typografické a korekturní stránce (například scéna I, 2 je číslována jako II, 1; scéna I, 5 je číslována I‚V). To ale na jevišti poznat nebude – a to je podstatné. Tam by se měla mocnost tohoto mluvného, spádného a stylisticky velkolepého překladu ověřit.
William Shakespeare: Král Lear. V překladu Olgy Walló. + Olga Walló: Smysl vedlejší role (z příběhů Evy Markové). Powerprint, 2016, 88 + 46 s.
Komentáře k článku: Každým coulem Lear
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
