Wolfram Lotz: Na počátku byl text
Německý dramatik Wolfram Lotz (1981) patří mezi autory, kteří se v současné době v Evropě prosazují. I když jsou jeho dramatická díla označována jako „nemožné divadlo“, přece se o jejich inscenování stále někdo snaží. A to i u nás. Hned dvakrát inscenovalo jeho hry HaDivadlo, v roce 2013 to byl Velemarš, v roce 2017 Směšná temnota (slávu autorovi přineslo zpracování této hry režisérem Dušanem D. Pařízkem pro vídeňský Burgtheater). Divadlo Letí uvedlo v rámci scénických čtení jeho Mamku a Módu a skutečnost. A na představení Pár vzkazů veškerenstvu, jež mělo premiéru loni v červnu v režii Jana Horáka a Michala Pěchoučka ve Studiu Hrdinů, se na jaře přijel autor do Prahy osobně podívat…
První věta ve vašem životopise zní, že jste vystudoval literární vědu a umění. Ale mě by zajímalo, co bylo předtím. Jaké byly začátky vaší cesty k literatuře a divadlu?
Vyrůstal jsem v malé vesnici ve Schwarzwaldu, skoro mezi stromy. Do školy jsem jezdil každý den tam a zpět tři čtvrtě hodiny autobusem. Hrál jsem v té době na kytaru a skládal si písničky. A při těch cestách autobusem jsem – v podstatě z nudy – začal k těm písničkám vymýšlet texty. Jak jsem tak jezdil každý den, najednou těch textů začalo být strašně moc a já si uvědomil, že to jsou básně. Tohle mé potěšení s hrou slov se později rozrůstalo. Takže můj autorský literární vývoj se vlastně podobá vzniku lyriky jako takové. Ta se taky vyvinula z písní… No a odtud vedla moje cesta logicky ke studiu literatury a umění, které mé zájmy rozšířilo.
Máte nějaké své oblíbené autory – prozaiky, básníky, dramatiky?
Na takovouhle otázku neodpovídám rád. Protože ona pak vlastní tvorbu omezuje – pro kritiku i čtenáře – na malé množství vzorů či zdrojů. A přitom těch zdrojů má každý mnoho. Nicméně uvedu pár autorů, abyste si o mně udělala nějaký literární názor – v prvé řadě jsou to Kleist, Beckett a – možná méně známý německý autor – Rainald Goetz. Pokud bych mluvil o divadle, tak se k nim přidávají inspirace ze zcela bazálních divadelních forem, které jsem znal jako dítě. Kašpárkové divadlo, vánoční Jesličky, příběhy o Ježíškovi. Myslím, že právě vliv těchto nejjednodušších forem divadla a teatrality jako takové je v mých hrách patrný.
Patříte ke generaci, která čte méně než předchozí. Čím to, že vy se vymykáte?
Já si nemyslím, že by moje generace méně četla… Ale je fakt, že jsem asi četl víc než moji vrstevníci. Asi to bylo tím, že jsem vyrůstal bez televize a bez počítačů. Moji rodiče byli relativně starší, a tak nebyli moc vstřícní vůči takovým vymoženostem. A nějak jsem se zabavit musel… Televizi jsme doma měli asi až od mých dvanácti let a s počítačem jsem se seznámil ještě později, asi tak v sedmnácti.
Prý si píšete deník. Každodenně. Už od dětství?
Ne, jako dítě jsem si deník nepsal. I když to každodenní psaní básní bylo něco podobného. Dalo by se říct, že to byla jakási abstraktní forma deníku. Ale ta má současná posedlost s denními zápisky není moc stará. Týká se to v podstatě posledního půl roku. Žiju s rodinou v malé vesnici ve Francii, a když jsme se tam přestěhovali, měl jsem pocit, že se tam vůbec nic neděje. Tak jsem se rozhodl to „nic“ denně zapisovat. Základní motivace byla taková, že v prostředí, kde nevidíte kolem sebe skoro nic, dosáhnu tím zapisováním toho, že něco uvidím prostřednictvím řeči, jazyka. Myslím, že jsem zvolil příjemný a správný přístup. V průběhu roku, kdy se jakoby nic neděje, si stačím do detailů zaznamenat naprosto vše, co se kolem mě i ve mně dělo. Je to absolutně epický zápis všeho uprostřed ničeho. Píšu to vlastně bez jakékoli představy nějakého budoucího použití. Je to psaní, které se děje současně s žitím. Už jsem tak napsal na jedenáct set stran. Tím, že píšu, den intenzivně prožívám. Je to pro mě velice existenciální forma psaní.
Píšete na počítači, nebo rukou?
Když jsem doma, většinou píšu na počítači. Ale pokud vyjdu ven, tak si texty zapisuju rukou. Když jsem na cestách, mám s sebou poznámkový blok a do něj si dělám poznámky.
Pokládáte se spíše za prozaika, básníka, nebo dramatika? Čím se liší vaše prozaická tvorba od dramatické?
Jsem autor literárních textů, který sem tam přechází k divadlu. Já tyto dvě oblasti striktně nerozděluju, ten přechod je pozvolný. Na počátku je vždy nějaký text, ale pak se začne dít něco, co ho promění, a on se stane něčím jiným. Proto je nutné mít na začátku silný text napsaný silným jazykem, který existuje sám o sobě a současně otevírá cestu do reálného světa a umožňuje jistou transformaci. Čili na začátku všech mých dramat je vždy prozaický nebo lyrický text, byť třeba jen formou poznámek. Ale ten text sám o sobě nestačí. Musí mít v sobě nějaký rozpor, který ho přivede na jeviště. Je to tedy text, který v sobě už od začátku obsahuje možný přechod k dramatu.
Z Pařízkovy inscenace Směšné temnoty ve vídeňském Burgtheateru (premiéra 6. září 2014). V Praze hostovala 25. listopadu 2015 v Divadle na Vinohradech v rámci 20. ročníku PDFNJ FOTO REINHARD WERNER
Struktura vašich her je velmi zvláštní. Jsou to spíše útržky myšlenek jakoby roztrhané na malé papírky, ze kterých pak skládáte mozaiku. Souvisí to s těmi vašimi epickými zápisky?
Vznik mých dramatických textů probíhá úplně jinak. To, co si píšu, je úplně jiná forma, než jaký je pak výsledek. Není v ní dopředu žádný plán, že třeba bude jednou převedena do podoby divadelní hry. Je to absolutně epická, široká struktura, ve které se může odehrát cokoli. Když už ale píšu divadelní hru, není to do všech stran se rozvíjející epika, která se postupně převede do dramatické formy. Naopak. Už v základu mých budoucích dramatických textů je obsažena dramatická forma, která jde směrem dovnitř situací a příběhu. Všechno se v nich vyostřuje a pak uzavírá. Jsem přesvědčený, že z mých volných epických záznamů se hra vytvořit nedá. To bych je musel od začátku psát nějakým koncentrovaným způsobem. Divadelní hru musí člověk psát od začátku do konce tak, aby udržel koncentraci a sevřenost obsahu i tvaru.
Jaký je tedy pro vás rozdíl mezi tím, kdy píšete prozaické texty a kdy dramata?
Samozřejmě otázka dramatična a epična je základní otázkou mé tvorby pro divadlo. Vždy se snažím vybavit dramatický tvar epickou strukturou navíc, aby ho roztrhala a rozšířila. Jsem totiž přesvědčen, že sevřená dramatická forma, kdy vycházíme z bodu A a směřujeme k bodu B, není vhodná pro zobrazení naší reality, která propojuje velké množství jednotlivých aspektů, myšlenek a příběhů. Takže když do takové formy začlením něco epického, je téma najednou velmi viditelné. Když se v dramatickém textu objeví místo, které nepřispívá k posunutí děje, ke konstrukci celku, je to často vnímáno jako něco skandálního, nevhodně přítomného. Zatímco v románu je epická složka na svém místě, v divadelní hře ji vnímáme jako něco navíc, jako nějaké nepřístojné bujení, jako nádor. A právě o to mi jde.
Jak vás napadla základní struktura, kombinace a míchání nesourodých postav v textu Pár vzkazů veškerenstvu, tedy reálných osob z historie či současnosti, vymyšlených postav a postav reálných – konkrétních herců, vás či vaší matky?
Toužil jsem napsat text, který zobrazí realitu ve všech jejích vrstvách. Prostoupí univerzum od jednoho konce k druhému, od toho, co je svaté, k tomu, co je profánní. Od vesmíru až po malé kulaté mrkvičky, od poetického jazyka po extrémně profánní mediální plkání. Aby všechno spolu divadelně reagovalo, se všemi rozdíly a rozpory, které vnímám v naší realitě. Podobně jako láska i umírání má vždycky určitou, zcela konkrétní profánní stránku. Všechny tyto složky existují a fungují současně, nejde je oddělit.
Jak vznikají či jak volíte charaktery svých her? Kdo jsou jejich předobrazy? Zdá se mi, jako byste jimi byl – aspoň zčásti – vždy vy…
Je těžké oddělit se od postav svých textů, protože ty postavy vycházejí ze mě. Přestože nejsem žádnou z nich, všechny jsou mé JÁ. Když začínám psát, mám jen určitý pocit, nějaký obrys postav. Poznávám je až v průběhu psaní. Je pro mě důležité, že nejsou od začátku dané a pevně fixované, že nejsou ukončené, definitivní. A také že v každé fázi psaní mohou svým chováním odporovat tomu, jak jsem je psal do té doby. Mohou se změnit v souvislosti s tím, jak prožívám sám sebe nebo jak vidím jiné lidi. Takže jsou – či mohou být – v každém okamžiku jiné, mohou se v procesu psaní stále proměňovat. Díky tomuto rozporu se vlastně píší samy.
Překvapuje vás, jak různí režiséři chápou a interpretují vaše texty?
Ano, překvapuje mě to. Ale na druhé straně je jasné, že divadelní hra není dílo, které je interpretovatelné jediným způsobem. Existuje celá paleta možností. A protože inscenace je vždycky výsledkem práce mnoha lidí, kteří ji ovlivňují pohledy z různých úhlů, musí dojít k různým interpretacím. Takže výsledek je pro autora vždycky překvapením. Vidět svou hru tak, jak jsem si ji představoval – a nikde není psáno, že nějakou konkrétní představu mám –, bych považoval za obscénnost. To by bylo jako dialog, kdy by váš protějšek se vším, co řeknete, jen souhlasil. Anebo opakoval to, co říkáte vy. Takový dialog by byl absolutně nezajímavý. Byl by nesmyslný.
Podle některých kritiků děláte „nemožné divadlo“. Dáváte do svých her takové množství postav, které je nad možnosti divadla, vymýšlíte situace na jevišti zcela nerealizovatelné. Děláte to schválně – jako výzvu, jak se s tím divadelníci poperou?
Píšu text, aniž bych si předpisoval jakákoli omezení. Přesně tak, jak ho psát chci. Výsledek potom samozřejmě narazí na inscenační realitu. Text, způsob mého psaní vychází z myšlenky dialogu, spolupráce, z myšlenky na společnost, kterou chci zobrazit. Ti, kteří tam jsou, jsou tam proto, že tam být MUSÍ. Já na to ale předem nemyslím.
Zároveň má takový přístup ještě jinou dimenzi. Mám názor, že stávající realitu bych neměl při psaní přijímat. Takže se naopak snažím jít za hranice naší stávající skutečnosti a tím poukázat na její nedostatečnost, nedokonalost. Směřovat k budoucnosti. Což samozřejmě může narážet na práci režiséra, pro kterého je to neproveditelné. A já si myslím, že to pro divadlo není splnitelné. Vzniká přesně ta svoboda, která mě na těch textech zajímá. Není nutné realizovat je tak, jak jsou napsané, ale jde o to, na ně zareagovat, přenést nebo převést je do divadelní formy. Jinými slovy to znamená, že člověk nemůže mé texty inscenovat, aniž by se do nich sám nezapojil. Naopak je potřeba, aby se do nich naprosto ponořil. Není špatně, když se při jejich inscenování něco nepodaří nebo nenaplní. To je právě to, čemu říkám „nemožné divadlo“. Znamená to, že na scéně nevidím naplnění, ale touhu. Vidím, že ještě něco chybí, že realita je nedokonalá, nedostatečná.
Vašimi hrami prochází velice zvláštní typ humoru.
S humorem v mých dílech je to tak… Když jsem psal básně a někde je pak četl, stávalo se, že se posluchači smáli básni, kterou jsem pokládal za tak smutnou, že to lidi ani nemohou zvládnout. To, co je možná vtipné v mých hrách, je strukturálně něco jako groteska. Groteska je vlastně zkomprimovaná tragédie. Když někdo uklouzne na banánové slupce, znamená to, že jako individuum ztroskotal. Je to na jedné straně komické, ale na druhé straně nekonečně tragické. A stejně je to i s vtipem či humorem v mých textech. Pointa na konci situace vlastně není nic jiného než její vyznění oznamující, že systém, který doposud fungoval, naprosto kolabuje. A to je přece velká tragédie, že systém, který doposud měl smysl, ho ztrácí. Takhle chápu komično.
V současné době žijete ve Francii. Proč, když francouzsky příliš neumíte?
Do Francie jsme se odstěhovali, protože moje partnerka je nejen spisovatelka, ale také učitelka a v rámci výměnného programu jsme získali tuhle možnost. Já mám navíc názor, že změna je vždycky nutná. Je třeba se čas od času vydat někam jinam a něco ve svém životě změnit. Pro mě to bylo důležité zejména proto, že v německy mluvících zemích byla moje poslední hra Směšná temnota (jedná se o inscenaci Dušana Pařízka v Burgtheatru, kterou jsme měli možnost vidět i u nás v rámci PDFNJ 2015 – pozn. red.) velkým úspěchem. A všichni ode mě chtěli, abych ještě jednou napsal něco podobného. V takové situaci mi bylo jasné, že přesně tohle nesmím udělat. Nesmím dopustit, aby se mé sebepotvrzení stalo něčím, co mě spoutává, ale naopak musím se pokusit o to, aby úspěch byl tím, co mě odrazí někam dál. Je to podobné jako u herce, který každý večer vstupuje na jeviště. Pokud by pokaždé nehrál trochu jinak, tak by jeho herectví bylo mrtvé. Pro spisovatele to platí možná ještě větší měrou.
Komentáře k článku: Wolfram Lotz: Na počátku byl text
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
