Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Staré dobré poetické

    Federico García Lorca se prakticky nehraje, a bývalo tomu jinak, když se pěstovalo poetické divadlo odvozené výrazně z meziválečné avantgardy. Také v inscenaci Yermy (známé jako Pláňka) v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích jsou znatelné inspirace poetickým divadlem E. F. Buriana, jenže režisér Jiří Heřman samozřejmě uplatňuje i své ryze operní postupy a pro poznání jeho práce bylo velmi poučné sledovat, jak si počíná v činohře s činoherci. Zjišťuji shodné rysy s operními pracemi, jen holt měl ryze herecky přece jen vyspělejší soubor, než mívá v opeře. Pro českobudějovické herce to byla myslím první, určitě nečekaná zkušenost s výtvarně, prostorově a temporytmicky stylizovaným divadlem, jistá rozechvělost byla patrná, na druhé straně jim nedovolila sahat do starých hereckých zásob a přiměla je k pečlivosti – neměl jsem z hlediště dojem, že by je Heřman musel do práce nutit. Zato jsem měl zase jednou pocit, že inscenace je promyšlená a nazkoušená do posledního puntíku. Zřejmě ještě Martin Glaser coby šéf českobudějovické činohry tedy udělal z vícero důvodů hodně dobře, když Heřmana vůbec poprvé pozval k činoherní režii.

    Yerma

    Ondřej Veselý, Dana Verzichová (Yerma), Jiří Suchý z Tábora FOTO PETR NEUBERT

    Lorcův text Heřman soustředil k prazákladním existenciálním otázkám, vlastně podobným, jaké musí formulovat i v opeře: střet mužského prestižního světa s ženskou touhou po lásce a dítěti, střet touhy s povinností, střet jedince s klevetivým okolím, střet tělesné lásky s božím přikázáním. Proč se k Yermě (Dana Verzichová) chová její muž Juan (Pavel Oubram) odtažitě, proč před ní utíká a nedokáže jí dát dítě, motivoval Heřman jeho homosexualitou, což příběh současným divákům zpřehlednilo a vneslo do něj další kontexty (Lorca sám byl gay). Yerma ovšem mužnému Viktorovi (Jan Hušek) nepodlehla, jen aby se nezprotivila božím a lidským zákonům, ale pro své morální a etické zásady, pro své přesvědčení, které z ní činí osobnost, což inscenaci tematicky dále prohlubuje.

    Nemá smysl mluvit o jednotlivých aktérech, kteří výtečně naplnili Heřmanovy významové výtvarné obrazy, jejich zpomalený temporytmus, jímž se příběh valí k nekompromisnímu konci, předvídatelnému, leč síla inscenace je především ve způsobu, jímž se na jevišti zpředmětňuje. V nádherně nasvícených obrazech, v přesném využití prostoru a v symbolickém dění. K opeře inscenaci posouvá ještě výrazná hudba Marka Ivanoviće a Yermino alter ego v podání zpěvačky a kytaristky Marty Töpferové.

    S nezvyklou poetikou mohou mít problém i diváci zvyklí na jiné vyjadřovací prostředky, nicméně své obdivovatele by si inscenace, v českém divadelním kontextu naprosto ojedinělá, najít měla.

    Jihočeské divadlo České Budějovice – Federico García Lorca: Yerma. Režie Jiří Heřman, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Lenka Polášková, hudba Marko. Premiéra 7. března 2014.


    Komentáře k článku: Staré dobré poetické

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,