Yonatan Levy: Slovo je svět sám o sobě
Dalším zahraničním hostem festivalu Divadlo byl izraelský režisér Yonatan Levy, který do Plzně přivezl svou autorskou inscenaci Saddám Husajn – Mysterium. Ta vznikla pod hlavičkou jeruzalémské umělecké organizace HaZira, produkční instituce podporující tvorbu mladých umělců. Saddám Husajn je představen jako tragikomická postava, která se skrývá v bunkru se třemi dvojníky. Všichni čtyři mají knír, na sobě červený baret, bílou košili a rudou sukni a rozmlouvají poetickým jazykem plným metafor…
Yonatan Levy (uprostřed) jako jeden ze tří Husajnových dvojníků FOTO EYAL LANDESMAN
Proč jste si vybral právě iráckého diktátora jako ústřední postavu?
Téma Saddáma Husajna jsem nosil v hlavě už deset let předtím, než jsem hru napsal. Byl jsem ještě dítě, když v Zálivu zuřila válka a postava kníratého nepřítele se vryla do povědomí celé mojí generace jako napůl hrůzostrašný, napůl legrační strašák. Představa Saddáma ukrytého v bunkru spolu se svými dvojníky mě pronásledovala hodně dlouho, ale pořád jsem nebyl schopen napsat něco, co by za to stálo. A pak se mi najednou zjevil ten ústřední obraz diktátora, který už se upíná jen ke svým představám a v bunkru čeká na svůj pád. V tom obrazu je něco silného, co nemusí mít nutně vztah k Saddámovu životopisu, ale spíš k symbolu narcistního diktátora, který dokáže mluvit jen sám k sobě, dokud něco nepronikne skrz tu jeho bublinu. Takže ta hra je spíš psychologický, duchovní obraz vůdce, v kterém je Saddám metaforou, nejde o nějaké konkrétní politické či biografické pojednání o jeho době či osobě.
Saddám se ve vašem Mysteriu stává těžce definovatelnou postavou, která promlouvá lyrickým jazykem. Z ničeho nic se promění i ve svého protivníka George Bushe…
Proto je to mysterium! Je to něco jako rituál prováděný po válce iráckými vojáky. Takový mix mezi písemnostmi sufismu, Gurdjieffovým hnutím a propagandistickými letáky irácké armády. V tomto duchu se před diváky znovu přehrává válka mezi Bushem a Saddámem Husajnem. A pod tím vším děním jsou přítomny i silně poetické způsoby vyprávění. Saddám je sevřen v jakémsi autokratickém, autistickém stavu, Američany jsme vykreslili jako chamtivce vedené touhou po moci. Jestliže je Saddám svým charakterem v inscenaci, řekněme, cirkulární silou a Američané jsou ukázáni jako spíše lineární, umožňuje mi to rozbít jeho aureolu, nechat ji splasknout jako mýdlovou bublinu. Saddáma uzavírám jakoby do jiného světa, do minulosti, do Babylonie. Ale také do hlubin země, ke zdrojům ropy. A ropa je život zakonzervovaný miliony let pod zemí…
Většina kritiků se u této inscenace shoduje v tom, že jim vaše mysterium o Saddámovi učarovalo, ale zároveň přiznávají, že nejsou schopni určit, do jaké míry je míněno vážně a do jaké míry jde o bláznivý nonsens…
Je to obojí. Vědomý nonsens i upřímné metafyzické rozjímání. Pokud chce člověk sdělit něco vážného, nemůže nechat humor stranou. Jinak hrozí, že to, co dělá, vyzní příliš nabubřele. Ale když se zaměříte jenom na komediálnost a divácký smích, ztratíte spodní proudy, inscenace se stane pouhou zábavou, a o to nám nešlo. Musí to být vyvážené, musíte hrát na obě struny. Takže je to obojí: zcela upřímná, umělecká, radikální poezie a zároveň i naprostá hovadina.
Jste milovníkem a znalcem východních i západních filozofií a mytologií. Do jaké míry jsou pro vás inspiračním zdrojem? V inscenaci Saddám Husajn – Mysterium jste filozoficko-mytologických odkazů měl opravdu požehnaně.
Saddámovské mysterium je směs snad všeho, co jsem kdy přečetl. Najdete tam odkazy na Shakespeara, sufijskou poezii, starověkou babylonskou mytologii, je tam i sanskrt. Čeští diváci to nejspíš nepoznají, ale v hebrejském textu se skrývají některá slova v sanskrtu, která znějí tak trochu jako hebrejština. Mnoho mých textů je založeno na fonetice sanskrtu. A právě v této divadelní hře je vedle obsahové stránky i významná linie fonetická. Nechávám zvuky, souhlásky a samohlásky, aby promlouvaly samy za sebe, aby každý mohl té hře porozumět, i když samotnému významu jednotlivých slov rozumět nebude. V inscenaci zní hebrejská hudba, která je vědomě komponována tak, aby v sobě měla něco hypnotického, bez ohledu na obsah.
Právě vytříbený inscenační styl a mimořádná práce s jazykem a syntaxí jsou přednosti, za které vás kritika chválí.
Jazyk je duchovní podstatou. Jazykem neoznačujete, jazykem tvoříte. Když používáte jazyk, nepopisujete něco, ale děláte něco. Každé slovo je svět sám o sobě. A slovo vyslovené na scéně je obzvláště důležité, protože cokoli se tam stane, je součástí představení, je rituální akt. Takže když necháte slovo na scéně zaznít, vytváříte určitou vibraci, ovlivňujete stav mysli. A právě jazyk je nejpřirozenější sadou nástrojů při vytváření oněch vibrací. Pochopitelně má mnoho úrovní. Významovou, zvukovou, rovinu ticha, rovinu rytmu. A když slovo doprovodíte hudbou, má zase jiný účinek. Slovní hříčky, narážky, odkazy – to vše dohromady vytváří přesně strukturovaný efekt a vy musíte vše předem pečlivě promyslet, abyste dosáhli toho, co ve vztahu k divákům chcete.
Jste dramatik, herec, režisér, publicista, pedagog…
Vše spolu navzájem souvisí. Jako učitel jsem členem skupiny, která v Izraeli založila waldorfskou střední školu. Jsem hluboce přesvědčen, že vzdělávání je umění. A umění je vzdělávací proces. Samozřejmě, že žáci a publikum nejsou jedno a totéž. Ale ve všem, co děláte, je určitý rozměr poučení a jistý díl svobody. Oboje potřebujete jak ve vzdělávání, tak v umění. Musíte být zcela svobodní v myšlení, ale zároveň musíte vědět, co děláte. Divadlo je posvátné i poučné zároveň. A stejně tak vzdělávání.
Komentáře k článku: Yonatan Levy: Slovo je svět sám o sobě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
