Yoshi Oida

Narodil jsem se v roce 1933. V mládí jsem studoval evropskou filosofii – existencialismus a marxismus, k divadlu jako své profesi jsem se dostal až později. Na universitě mě zajímal především Karl Jaspers. Jeho úvahy o vztahu psychologie a filosofie a jejich vliv na lidský život a na společnost. Člověk se neustále pohybuje v rozporu mezi ideálem a realitou. To je téma našich životů, to je téma mýtu Antigony. Máme poslouchat Bohy, anebo své vládce? Jak se chovat, proti čemu se bouřit, v jakých situacích a proč?

Evropská kultura I když žiju od 60. let z velké části v Evropě, zůstal jsem Japoncem a evropská kultura je mi vzdálená. Je příliš realistická, nesnaží se pochopit jiné kultury – africkou, jihoamerickou, Blízkého a Dálného Východu. Evropská filosofie se snaží všechny jevy vysvětlovat slovy, zaujímat postoj, mít jasný názor. Věříte, že vše se dá pochopit mozkem. Jacques Derrida řekl, že jednou přestane tato realita existovat, neboť realita má takový časový dopad, v jak dalekou věříte minulost. A právě vy – Evropané – sledujete jen velmi nedávnou minulost. Zajímáte se o kultury staré zhruba 2 000 let. Svět však existuje mnohem déle a je lidským intelektem nepostižitelný. Mezi mozkem a srdcem je prostor pro modlitbu a meditace. V nich dojdete mnohem hlubšího poznání podstaty bytí. Zjistíte, že život je nejen do budoucnosti, ale i směrem do minulosti otevřený. To ale není cesta Evropanů. Vy si myslíte, že minulost je ukončená, že existuje nějaký začátek, od něhož lze odvozovat současnost i předvídat budoucnost. Takový pohled je ale příliš zjednodušující.

Tak chápu i evropskou kulturu. Je věcí módy a módnosti. Proto jsem ji nikdy příliš nesledoval. Do Prahy jsem si vzal encyklopedii moderních evropských výtvarných umělců. Její autor, profesor na Tokijské universitě, na ně nahlíží nejen jako na lidské osobnosti, ale jejich dílo vykládá z pohledu nadčasových otisků lidské existence a srovnává je s japonským uměním. Velmi podnětně například rozkrývá dílo Alberta Giacomettiho, který svými skulpturami postihuje právě to nepopsatelné, co je blízké nám, Japoncům.

Film Z moderních umění mám rád film. Bavím se na snímcích Woodyho Allena, který velmi vtipně popisuje život člověka v intelektuálním New Yorku. Takový je třeba jeho film Manhattan. V Paříži jsem spoluorganizátorem festivalu moderního japonského filmu. Nedokázal bych však jmenovat žádný současný japonský film, který mě nějak víc upoutal. Současní japonští režiséři postrádají vášeň a energii tvůrců, jakým byl třeba Akiro Kurosawa. Jeho snímek Sedm samurajů považuju za mistrovské dílo. Silný příběh, skvěle převyprávěný. Kurosawa patří do generace filmařů, kteří v Japonsku nebyli považovaní za umělce. Pouze za „tvůrce filmu“. Být filmovým režisérem nemělo žádnou společenskou prestiž. Proto se tak intenzivně snažili přeměnit film v umění. Současní režiséři již mají filmové školy a všeobecně jsou za umělce považovaní. To, co točí, je obrazově působivé, ale zdá se mi, že nemají co o sobě a světě kolem sebe říct. Jsou ovlivněni počítači, jejich filmy jsou galerie obrazů. Respektuju je, nechci je soudit, ale nerozumím jim. Bližší je mi současný korejský film. I když jeho témata jsou mi také vzdálená, snímky zaujmou nejen mé oko, ale jejich energie proniká až do mého srdce.

Hudba Poslouchám téměř výhradně tradiční japonskou hudbu. Z evropské mám nejraději Johanna Sebastiana Bacha. Košatost, mohutný zvuk, bohatá struktura jeho melodií je japonské hudbě blízká. Třeba Mozart je příliš exotický. Porozumět mu je pro mne těžké.

Divadlo Do divadla téměř nechodím. A pokud vůbec, víc než představení mě zajímají diváci. Kdo jsou a proč na představení přišli. Sleduju, jak se chovají, jak jsou oblečení, co říkají, co si myslí. Tak získávám přehled o stavu společnosti a vidím směr, kterým se ubírá. Chodím vždy jen na inscenace, které mají dobré kritiky. Zajímá mě, jakému typu umění a divadla se říká, že je dobré. Abych měl přehled o současné módě. V Praze jsem byl pouze na opeře – viděl jsem Hoffmannovy povídky a Její pastorkyňu v Národním divadle a Bohému ve Státní opeře.

Nejčastěji chodím do přírody, do lesa. Dívám se na stromy a naslouchám jim. Vnímám energii prostoru a to mi stačí.

(Připravil a zpracoval hul)