Divadelní noviny > Názory – Glosy
Z Berlína do Prahy: Bůh železnic musí být Čech
Jen co na berlínském Hauptbahnhof nastoupíte do modrobílého vlaku Eurocity směr Prag, jste rázem v Čechách. Zásluhu na tom má vagon s červenými koženými sedadly a velkými bíle prostřenými stoly – jídelní vůz. Čeští železničáři mu říkají hospoda. Českou vesnici si nelze bez hospody představit. Stejně jako dálkový vlak do Prahy.
Pan Peterka Foto archiv J. Rudiše
Pivečko? Ein Bierchen? zeptá se rovnou Herr Ober, pan vrchní, jak se v Čechách ještě pořád říká. Přikývnu. Zasměje se: Já to věděl. Taky bych si hned jedno dal, ale ještě nemůžu. Až po představení. – Představení? – Ano.
Nabíráme rychlost a Berlín necháváme za sebou. Jídelní vůz praská ve švech.
Where are you from? ptá se pan vrchní dvou cestujících. Colorado. – Welcome to Europe. Welcome to the Czech Republic. Welcome to the Czech train. We have Czech specialities and very good Czech beer.
Každý kilometr nový příběh
Pár z Colorada si objedná dvě plzničky a dvakrát řízek s bramborem a okurkovým salátem. Krátce nato je slyšet, jak v kuchyni naklepávají vepřové. Zvuk, který v mnoha jiných jídelních vozech už sotva zaslechneme.
Pan vrchní se jmenuje Pavel Peterka a je mu něco málo přes padesát. Statný muž s plnovousem pochází z rodiny železničářů z Jeseníků, kde před válkou žilo více Němců než Čechů. Jako kluk chtěl být také nádražák, jenže mu předepsali brýle. Vyučil se kuchařem a číšníkem, a přece zakotvil před sedmnácti lety právě u dráhy. Od té doby je na cestách s jídelním vozem. Jeden týden ve vlaku. Druhý v Jeseníkách.
V jednom městečku tam stojí dům, kde na pana Peterku čeká manželka. Nejstarší syn je ale s ním. Nedávno začal pracovat jako druhý číšník na trase mezi Prahou, Berlínem, Hamburkem a Kielem. Každý měsíc najezdí 16 tisíc kilometrů. A prožijí 16 tisíc příběhů.
Zažil jsem tu úplně všechno. Vypráví o bouřkách a povodních. O zpožděních. O lásce, hádkách, rozchodech a slzách. O vykolejení vlaku. O sebevraždách. O tom, jak si u něj potom skoro každý objedná kořalku. Viděl jsem věci, které by nikdo vidět nechtěl. Jeho vyprávění se poslouchá jako blues. Blues z jídelního vozu.
Tady sedí dva Američani, tam tři Dánové, tu Češi, tu zase Němci a támhle páreček z Japonska, který řeší, jak se správně jí český knedlík. Rukou jako krajíc chleba? Pan Peterka jim to vysvětlí a ještě přidá tipy na pražské památky a hospody, jako ten nejlepší český velvyslanec.
Zase tu s námi dnes jede celý svět. Ve škole jsem měl jen ruštinu a základy němčiny. Všechny další jazyky jsem se naučil tady. Dokonce teď mluvím trochu španělsky a italsky.
Jídelní vůz je jeho jevištěm
Když je později večer trochu klidněji, rád čte Divadelní noviny, nejvýznamnější české divadelní periodikum. Divadlo a operu, ty on miluje. Stejně jako literaturu a film. Dokonce bokem studoval divadelní a filmovou vědu na univerzitě v Olomouci. Rád cituje ze Švejka a debatuje o filmech Miloše Formana. Právě vypráví, jak byl na opeře La Traviata v Teatro La Fenice v Benátkách, tedy na místě, kde měla kdysi premiéru. Proč sám nehraje divadlo?
Ale vždyť já ho hraju. Rozhlédněte se kolem. Každý herec potřebuje publikum. Moje publikum, to jsou hladoví a žízniví poutníci z celého světa. Jídelní vůz je mu jevištěm a jeho inscenace režíruje bůh železnic, který rozhoduje o tom, jestli vlak dorazí na čas, nebo ne. Je hostinským i hercem, když v rachotícím vlaku žongluje s talíři, lahvemi a sklenicemi piva.
Vlastně tančím balet. Hraje mi k tomu železnice a je to ta nejkrásnější hudba, co znám… Počkejte chvilku, slyšíte to, slyšíte ten oblouk? Vůz sténá, skřípe a štká. Ani se nemusím dívat z okna. Vím, že za dvacet minut zastavíme v Drážďanech.
Kousek za Drážďany začíná možná nejmalebnější část trati. Údolí se zužuje, skály šplhají do výšky. A uprostřed šumí Labe. Bezvadná kulisa pro další výstup pana vrchního, krátce před Bad Schandau. Já vím, překrásná krajina, strašně fotogenická, ale bohužel bych potřeboval projít, mumlá si česky pro sebe, když musí chvilku čekat s plnými talíři v rukou, než si dva turisté z Koreje vyfotí soutěsku na mobil.
Pak ještě dva krátké tunely a Eurocity staví v Děčíně. Do jídelního vozu vtrhne skupina žíznivých dělníků a podivuje se nad malými sklenicemi. Ano, je mi líto, omlouvá se pan Peterka, jsou možná trochu malé, bohužel tu nemáme moc místa. Ale nebojte, piva máme dost! Chlapi se uklidní a objednají si rovnou dvě malá piva najednou.
Mezi námi herci
Pan Peterka miluje svoje jeviště. I když práce to není lehká. Tancujeme celý den a někdy i celou noc a takt nám udává železnice. Po směně mě pořádně bolí kyčle a klouby. A člověk má taky žízeň. Vždycky mám radost, když se jídelní vůz konečně vylidní a je čas na pivko. Nedávno mi tu vyprávěla jedna baletka z pražského Národního divadla, že jí baletní mistr po představení povolil vždycky jedno pivečko, protože věděl, jak je vyčerpaná a jak je pivo zdravé. Já vždycky vypiju dvě plzně. A pak hurá do postele.
Zná spoustu cestujících. Třeba slavnou českou operní pěvkyni, která pendluje mezi Prahou a Hamburkem. Známé německé herce a herečky, kteří točí v Praze kriminálky a seriály pro stanici ARD a nad pivem si v jídelním voze nahlas předčítají scénář.
S jídelním vozem byl už všude. Viděl parádní železniční tratě podél Alp. Byl u Severního a Baltského moře. Na Jadranu. Mimořádné jízdy s parní lokomotivou ho zavedly do Rakouska a Švýcarska. Tak jaká z tratí je nejkrásnější?
Nad tím se musí chvilku zamyslet. Tak tedy, nekrásnější trať vede k nám do Jeseníků. Když vlak pomalu supí do kopce, všude leží hustá mlha a není vidět vůbec nic, vím, že jsem doma.
A taky ví, že tam dlouho nepobude. Za pár dnů se už zase těší na další reprízu svého železničního baletu. Většina tanečníků končí kariéru velmi mladých. Ale já doufám, že se protančím až do důchodu.
Vlak zajíždí do vysoké skleněné haly, která v Praze už více než sto let vítá cestující. Pan Peterka se rozloučí s hosty a chvilku se za nimi dívá, jak mizejí s těžkými kufry v podchodu. Nakonec ještě řekne: Vlaky, které křižují Evropu bez hranic, jsou jako nitě tvořící nekonečnou síť. Drží Evropu pohromadě. V jídelním voze sice slyším, co se všude možně zrovna děje, ale zůstávám v klidu. Až když přestanu používat svou železničářskou španělštinu, němčinu nebo angličtinu, až když tu osamím s češtinou, protože všichni světoběžníci zmizeli, pak budu vědět, že je s Evropou konec.
Jaroslav Rudiš
Z němčiny přeložila Petra Zachatá.
Kráceno. V plném znění reportáž vyšla v kulturní příloze deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung 26. srpna 2019.
Komentáře k článku: Z Berlína do Prahy: Bůh železnic musí být Čech
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
