Divadelní noviny > Festivaly

Z Brna do světa a zpět

Janáčkova opera Národního divadla Brno zahájila šestý ročník festivalu Janáček Brno novou inscenací Příhod lišky Bystroušky ve zrekonstruovaném Janáčkově divadle, součástí festivalu byla i repríza loni premiérované Carsenovy Káti Kabanové. Celkem festival nabídl dvacet osm produkcí v devatenácti dnech, především kompletní Janáčkovo jevištní dílo – s ambicí konfrontovat domácí operní divadlo (Národní divadlo moravskoslezské v rámci festivalu zahrálo Osud, pražské Národní divadlo Výlety páně Broučkovy, Ensemble Opera Diversa Šárku a Konzervatoř Brno Počátek románu a Rákoše Rákoczyho) s inspirativními zahraničními inscenacemi.

Motorkářka Marty

Pro mě jednoznačně nejinspirativnější zahraniční inscenace tohoto ročníku: belgická Věc Makropulos, v titulní roli švýcarská sopranistka Rachel Harnisch. V soudní síni se objeví v motorkářském obleku – kožené kalhoty, v rukou helmu, na očích tmavé brýle. Chlapecký typ s nakrátko střiženými blond vlasy. Na stěnu za soudním stolem se do předehry promítá (její?) divoká jízda zimní krajinou. Působivé, ve spojení s temperamentním, výrazně dramatickým hudebním nastudováním Tomáše Netopila, který s Vlámskou operou v poslední době pravidelně spolupracuje. Druhé a třetí jednání se odehrává v moderním interiéru: nalevo posezení u krbu, v zadní části místnosti třemi schůdky oddělený prostor s velkou postelí – před prosklenou stěnou, za níž je vidět zasněžený les. Napravo kuchyň s obří lednicí, Emilia Marty ji otvírá a nasává chlad, který odtud viditelně sálá do místnosti. Má tu i přístroje, aby mohla při slabosti vyčerpaně klesnout do křesla a připojit se na kapačky. Po zemi i ve vázách vadnou květiny – symbol pomalého odumírání?

Maďarský režisér Kornél Mundruczó je vysoce ceněný za svou filmovou tvorbu (mimo jiné Bílý Bůh), jeho divadelní projekty jsou k vidění na významných festivalech. V opeře teď ukazuje nejen schopnost vést interprety k věcnému, jasnému jednání, ale i citlivě vnímat hudbu, schopnost vyčíst z ní inspiraci pro velké jevištní obrazy. Jasně načrtl jednotlivé Emiliiny protihráče, především chladného obchodníka, až arogantního suveréna Pruse (Martin Bárta) a emotivního, o náklonnost zajíkavě žadonícího Alberta Gregora (Ladislav Elgr). Základní gesto inscenace je ovšem dané originálním výkladem Emilie Marty / Eliny Makropulos, která už nemá zapotřebí snažit se na někoho udělat dojem, někomu se zalíbit. Jedná bez zábran a ohledů: uprostřed rozhovoru klidně odhodí paruku a ukáže holou hlavu. Svlékne se do zelených sportovních trenýrek a tílka, na celém těle má různá tetování, ošklivě vybledlá i novější. Na této ubohé, rozpadající se bytosti se zafačovanými koleny a lokty rozhodně není nic žensky přitažlivého, erotického, smyslného. Ale ano, vyzařuje zvláštní charisma – a na konci je odzbrojující, když stojí uprostřed scény, smířená, jakoby už na cestě do jiného světa. Všichni jsou uklizeni do pozadí, i jejich hlasy jako by zněly z dálky. Rachel Harnisch, jejíž závěrečná zpověď zní tak opravdově, tak naléhavě, pomalu zvedá ruce. A všechen nábytek pomalu stoupá do výšky… Působivé.

Od secese k naturalismu a zpět

Je pozoruhodné vidět, jak si v Poznani začínají objevovat Janáčka, inscenace Její pastorkyně navíc vznikla v prestižní koprodukci: v Théâtre Royal de la Monnaie ji nastudoval lotyšský herec, dramatik, divadelní režisér a scénograf Alvis Hermanis, k vidění byla též v Teatro Comunale di Bologna. Dirigent Gabriel Chmura interpretuje Janáčka velmi uhlazeně, romanticky – hudební nastudování nezvyklé, leč každopádně pečlivé a profesionální. První a třetí jednání je stylizováno do secese, jako by postavy vystoupily z Muchových obrazů. Jeviště je secesními ornamenty rámováno, dominantní je obraz dívky s květinami, pod ním jako v úzkém výřezu pod nízkým portálem celou dobu synchronizovaně „tančí“ řada dívek ve světlých krojích, postavy příběhu jsou v pestrých krojích inspirovaných patrně folklorem v různých zemích východní, jižní i střední Evropy, záměrně přímo neukazujíce k žádné z nich. Pohyb interpretů měl být patrně extrémně stylizovaný, omezený na minimální gesta (takový rozpohybovaný betlém?), ve druhém jednání se pak má inscenace patrně stylově zlomit do vyhroceného realismu. Ocitáme se někde v šedesátých letech v socialistické vesnické světnici: oprýskané zdi, kovová postel, polorozpadlý sporák, ze stropu visí jen žárovky, žádná lampa… Jenůfa (Ilona Krzywicka) v domácích kalhotách a svetru na posteli rovná dětské oblečky, na stole bez povšimnutí běží televize. Viděla jsem loni v Poznani, ani tam stylizace nebyla důsledná (ostatně nestudoval přímo Hermanis, ale jeho koncepci zprostředkovala Marielle Kahn), při brněnském provedení, ve kterém vystupoval kromě poznaňských interpretů Slovák Titusz Tóbisz (ideální Laca!) a Kostelničku na poslední chvíli zaskočila Eliška Weissová, šlo bohužel spíše o operácká gesta nežli stylizaci. A tak celé představení do značné míry působilo jako víceméně konvenční předvedení příběhu Jenůfy v podivném vnějškovém hávu, chvíli rádoby secesním, chvíli rádoby realistickém.

Návrat do osmdesátek

Pro mě jednoznačně největší zahraniční zklamání tohoto ročníku: cardiffská inscenace opery Z mrtvého domu. Přitom bylo jistě mnoho dobrých důvodů, proč právě tuto inscenaci přivézt. Velšská národní opera je renomovaný evropský operní dům. Od roku 2016 je tu hudebním ředitelem Tomáš Hanus, vedle Tomáše Netopila další český dirigent, který se razantně prosadil v zahraničí (v poslední době Rusalka ve Vídni, Prodaná nevěsta v Mnichově). Oběma dirigentům se přitom daří prosazovat český repertoár. Stejně tak není pochyb, že se o šíření českých autorů, především Martinů a Janáčka, zasloužil režisér David Pountney. Jeho Julietta, kterou koprodukovalo Národní divadlo v roce 2000, a Řecké pašije, jež byly k vidění v roce 2005 v Brně, patří k mým největším divadelním zážitkům vůbec. V sedmdesátých a osmdesátých letech nastudoval ve Velké Británii janáčkovský cyklus, jehož součástí byla i inscenace opery Z mrtvého domu (Welsh National Opera 1982, Scottish Opera Glasgow 1987), nyní v Brně už byla stará pětatřicet let… Inscenace pohříchu popisná: velmi krotká ilustrace vězeňského života v gulagu. Vězni v rozdrbaných hadrech, spoutaní (nepříjemně řinčícími) řetězy, posedávají a pobíhají po kamenité scéně, v ruinách. V kleci tu dráždí plyšového orla, aby na konci vypustili orla skutečného – dost prázdný efekt, zvlášť když orel zamířil střemhlav do zákulisí a leckdo myslím mohl (stejně jako já) celou akci prošvihnout. Nemohla jsem se celou dobu ubránit pocitu, že nahlížím do televizního studia, kde Zdeněk Troška točí jednu ze svých pohádek. Tím spíše, že se představení odehrávalo na výstavišti, kde bylo jeviště do obřího prostoru haly vloženo jako velká krabice. Ve srovnání se syrovými, brutálními inscenacemi z poslední doby (Calixto Bieito, Frank Castorf, Krzysztof Warlikowski) působilo veškeré jednání uměle, neautenticky, na hony vzdáleně dnešní emocionalitě. A tak bylo pro mě ubíjející, navzdory barvitému hudebnímu nastudování Tomáše Hanuse.

Kdo koho inspiruje?

Přes veškeré výhrady k jednotlivým zahraničním inscenacím (neviděla jsem jen produkci Muziektheater Transparant – Zápisník zmizelého) jsem festivalu Janáček Brno vděčná za to, že se dlouhodobě programově otevírá světu, nabízí různorodé pohledy na Janáčka, ať už kontroverzní, či nikoli. Belgickou Věc Makropulos přiřazuji k velmi inspirativním festivalovým představením z posledních let vedle Bieitovy inscenace opery Z mrtvého domu, Konwitschného Její pastorkyně, Kupferovy Káti Kabanové či Carsenovy Věci Makropulos. S vědomím, že jakkoli se Janáček v zahraničí nehraje málo, ne každá janáčkovská inscenace samozřejmě znamená inspirativní impuls k úvahám o interpretaci Janáčka nebo o současném operním divadle vůbec. A ne každou inscenaci lze do Brna přivézt. Výběr je tudíž omezený (Výlety páně Broučkovy v současné době například hraje jen pražské Národní divadlo, inscenace raných Janáčkových děl si Národní divadlo Brno muselo objednat, když chtělo uvést jeho jevištní díla komplet).

Přede dvěma lety pro mě byla nejvýraznější festivalovou událostí premiéra Káti Kabanové (režie Robert Carsen, dirigent Ondrej Olos), následovaná Modrovousovým hradem / Očekáváním (režie David Radok, dirigent Marko Ivanović). V obou případech jde o inscenace, které (ko)produkovala Janáčkova opera Národního divadla Brno. Letos byly v programu tři inscenace brněnského Národního divadla: loni premiérovaná Káťa Kabanová a letošní Příhody lišky Bystroušky (režie Jiří Heřman, dirigent Marko Ivanović) a Libuše (režie Jiří Heřman, dirigent Robert Kružík). Všechny tři inscenace považuji za výjimečné. A tak můj hlavní poznatek z letošního festivalu Brno zní: je důležité, ba nepostradatelné nahlížet za hranice, ale to nejinspirativnější nakonec možná máme teď doma.

Opera Vlaanderen – Leoš Janáček: Věc Makropulos. Dirigent Tomáš Netopil, režie Kornél Mundruczó, scéna a kostýmy Monika Pormale, světelný design Felice Ross, sbormistr Jan Schweiger. Premiéra 14. září 2016 (psáno z reprízy v Janáčkově divadle v Brně 25. 11. 2018).

Teatr Wielki im. Stanisława Moniuszki w Poznaniu – Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Dirigent Gabriel Chmura, režie a scéna Alvis Hermanis, kostýmy Anna Watkins, choreografie Alla Sigalova, světelný design Gleb Filshtinsky, sbormistr Mariusz Otto, projekce Ineta Sipunova. Premiéra 26. února 2016 (psáno z reprízy v Janáčkově divadle v Brně 1. 12. 2018).

Welsh National Opera (v koprodukci se Scottish Opera) – Leoš Janáček: Z mrtvého domu. Dirigent Tomáš Hanus, režie David Pountney, scéna a kostýmy Maria Bjornson, světelný design Chris Ellis. Obnovená premiéra 8. října 2017 (psáno z reprízy v Brně, 2. 12. 2018).

• Autor: Lenka Šaldová
• Publikováno: 26. prosince 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Z Brna do světa a zpět

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ