Divadelní noviny > Názory – Glosy
Z cyklu Milodějky
Kopaje si cestou do kamínku, vzhlédnu, když mi ho kdosi přihrál nazpět. Pohledem se nejen díval, ale viděl, jak z hoblin má vlny vousů, voní po ovčí srsti a dřevu. Dávno Ti dlužím hovor. Věřím Ti, ptej se. A vlídně položí na mou ruku svou tlapu. Bolest? Hněv? Nenávist? Co jsi pocítil, když do Tebe padla zvěst, že Marie počala? Jak by se vymrštilo moře a po něm poušť a dunivě stály proti sobě. Úžas a nevím kam úder. Všechno v těle se od sebe navzájem trhá, slyším duši, cosi drmolí, pak naříká a řve. Jsem malý jako zrnko písku, nevím, co jsem. Vzepřu se o vzpomínku na naše políbení a slyším, vidím Mariina medonosná ústa smát se na celé tělo. Přijmi, Josefe, zázrak, jak já ho přijala. Jsem panna a žena jen tvoje. Poklekl jsem před klenotnicí jejího těla, v němž se dával na svou pouť syn její, náš a Boží. Jak se Marie blížila ke svému úplňku? Jako všechny zdvojenky, žila dva životy, mimo jídlo a spánek zpívala, smála se do sebe. Dosvědčí mi stromy – nechodila, vznášela se. Kdo dal synkovi jméno, Marie, ty? Jsme si blízcí, mohu Ti tykat? Ano, rád. Jméno mu dal otec Bůh. V Betlémě jsi byl s Marií u porodu? Ano. Lehce jsem se mu uklonil a bylo mezi námi přátelství, dar darů jako láska. Odkud byli, jak se kořili tři králové synkovi a vám? Tři králové? Nebyli vládcové světa, žádní králové, byli mudrci, vládcové poznání a porozumění. Prorok, pěvec, stavitel chrámů. Chtěli jste ještě dítě? Naši mysl, srdce, těla to nenapadlo. Jaký byl synek, syn Ježíš? Mimo zlo – všechen. Později napjatý, až bude vyzván, a po mně, zasmál se Josef, dobrý truhlář. Jeho vztah k ženám? Netělesný. Vztah k matce Marii? Dítě… Matka. Schoval pohled do prázdna a ruce do rukávů. Po chvíli delší než dlouhé doslovil Josef svou odpověď. Zbožňoval ji z hloubi bytosti a byl k ní… Jakoby… Matko, přijmi mě, ponášej, donášej, donos mě. Ale za okamžik se na ni díval – odpusť mi, Marie, on i ty –, díval se jako na předmět, věc, děj, výjev. Nejsem troufalý, ale vím, co cítil a proč se na ni tak díval. Mlčím. Po pauze, než přeletěla sluka, se naposledy Josefa ptám. Byl Bůh? Ne, člověk. Bohem se stal svou smrtí. Mám po něm stesk a ten kamínek.
Komentáře k článku: Z cyklu Milodějky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
