Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Z deníku půlstoleté dámy, díl čtvrtý!
Můj milý deníku, obratle můj i skálo pevná, jíž držím se jak klíště kvalitně živeného bígla. Letí to jak kormorán poháněný amfetaminy a naše padesáté radovánky jsou již v půli. Není tedy divu, že decentně jsem zvolnila, město naše milené se po víkendových masivních nájezdech lehce vylidňuje, a v sálech se dokonce dá konečně i dýchat. Trochu. Tak ráda se poohlížím po spokojených diváckých tvářích, a nezřídka si z některou z cimbálovek, jež v Hradišti na každém rohu hrají, s gustem do tance skočím. Jsem rovněž nadšena ze skutečnosti, že někteří z festivalových matadorů i zcela čerstvých noviců zběsile kličkují mezi projekčními sály, aby překonali své letité rekordy v počtech zhlédnutých filmů, i rychlosti, s níž zdolávají obvyklé trasy. Mým dlouholetým favoritem je v tomto ohledu vynikající sprinter, bedlivý pozorovatel, i vášnivý diskutér Marek Slovák, který zde příkladně reprezentuje nejen zlínský kraj, a všechny mateřské katedry, ale především i aktuální filmovou publicistiku stejně erudovanou, jako nekompromisní. Budiž mu za to vzdán hold. Víc takových hrdinů! A Ty, prosím nežárli a moc hezky se měj!
Tvá Letní filmová škola!
Má milá Filmovko,
i já jsem pondělí věnoval převážně načerpání sil. Již v hodinách časně ranních jsem vyslyšel okouzlující vábení Kamily Dolotiny jež po léta brilantně vládne exkluzivní LFŠ sekci Východní přísliby. Tentokrát mne strhl vizuálně opulentní příběh jednoho chlapeckého dospívání. Koprodukční snímek Panoptikon (Francie, Gruzie, Itálie, Rumunsko, 2024) je nejen komplexní niternou sondou do vnitřního světa tápající mladé duše, ale přináší i plastický a planě nepoučující portrét současné, rozpory neskrblící gruzínské společnosti. Snídaně fascinující, radostná i zasahující!
Hned dvakrát jsem se poté ponořil do hlubin mozku neohroženého komandéra bezbřehé imaginace Davida Lynche, abych se pod vedením jeho předního angloamerického milce Davida Bushmana opět nechal svést na cestu labyrintem plným záhad, sugestivních kreatur, černého humoru i záměrně nedořečených smyslů. Modrý samet (Blue Velvet, USA, 1986) i Lost Higway (USA, Francie, 1997) navíc patří mezi mé iniciační zážitky z jalových let, jež kdysi z mého dosavadního vnímání filmového umění udělaly pastoušku na dávno odložené ideály. Je skvělé si podobné skvosty pravidelně připomínat, a podrobně zkoumat, jak se náš pohled na ně s časem a narůstajícími zkušenostmi mění. Filmovka ve své nejryzejší možné podobě.
Večer mne postavil před nelítostné dilema: Vetřelec nebo Petr Vlček? Namísto oblíbeného oslizlého monstra s kyselinou místo krve, jehož suverénní filmový debut byl v sekci Comeback opentlen odborným úvodem významného hosta LFŠ, britského režiséra Seana Ellise, jsem nakonec zvolil chvíle s legendárním pořadatelem večírků, šarmantním hostitelem, vášnivým pěvcem, a v neposlední řadě předním znalcem (nejen) polského filmu i filmovkovým srdcařem, jenž sice nese šelmu ve svém příjmení, jinak je ovšem učiněný beránek. Polská party v jeho režii byla opět nezapomenutelným zážitkem, jemuž se co do zběsilosti i úrovně intelektuálního humoru vyrovnala snad jen přímo navazující půlnoční projekce klenotu nizozemské kinematografie New Kids Turbo (2010) režisérů Steffena Haarse a Flipa Van der Kuila, jež konkurenci našich zdánlivých domácích žánrových spřízněnců Party Hard (2019 respektive 2022) či Tři tygři ve filmu: JACKPOT (2022) převyšují stejně intenzivně, jako Chewbacca Jiřího Krytináře. Bujarý vstup do úterní noci!
Tak zase brzy, s rozkoší Tvůj
Komentáře k článku: Z deníku půlstoleté dámy, díl čtvrtý!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
