Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Z deníku půlstoleté dámy, díl šestý!
Můj milý deníku, ach posmutnělé oko moje. Dneškem již v podstatě dospíváme ke trudnému závěru. Uteklo to rychle jak hraboši z bleskem zapáleného doupěte. Zbývá jen jeden den, a malý čtvrteční doplněk k tomu. Všechny dárky jsou rozbaleny, dort dojeden a poslední chlebíčky již začínají okorávat. Oblékám elegantní antracitově černou róbu, a snažím se nemyslet na zvolna mizející stany. Je čas na poslední polonézu, i trhnutí oponou. Tak tedy vzhůru do finále, s letmým úsměvem i hrdostí na všechny bytosti, které mne pomáhají tvořit. Jsem totiž tak půvabná i šťastná kvůli vám, mí milí drazí. Děkuji velmi za energii, i kreativitu vaší.
S nehynoucí úctou,
Letní filmová škola
Máš pravdu, má milá Filmovko, i mne se středou spolu s vědomím Tvého brzkého konce navštívil intenzivní smutek. I proto jsem svou odyseu posledním regulérním dnem zahájil povídkovým triptychem Podivuhodné příběhy (Histoires Extraordinaires, Francie, Itálie, 1968), jenž byl uveden v rámci retrospektivy věnované Federicu Fellinimu. Atmosférická tvorba Edgara Allana Poea se zde smísila s jedinečnou imaginací tria hvězdných režisérů své doby, jež do jednotlivých segmentů otisklo svůj výrazný tvůrčí rukopis. Roger Vadim nepřekvapivě dodal obsedantní zahálčivé soft porno, v němž se lascívně promenuje Jane Fondová. Mimo jiné s koněm. Louis Malle pak poměrně vágní dvojnickou šarádu ozvláštňuje šmrncovním obsazením Alaina Delona a Brigitte Bardottové i hojným využíváním sadomasochistických motivů. Federico Fellini se pak v poslední povídce literárním odkazem jednoho z otců moderního hororu inspiroval jen velmi volně, jeho nadčasová faustovská hříčka si však atraktivně utahuje z prostředí showbyznysu, i žánrových klišé, a beze zbytku zužitkovává excentricky psychoticko-narkotické charisma herce Terence Stampa. Orlovna rozpálená vedrem i symbolickým arzenálem. Holčičky, balony a pochopitelně…ďábel!
Jedním z mých festivalových rituálů je pravidelné absolvování projekcí filmů Martina Scorceseho, jenž samozřejmě nemohl absentovat ani v sekci věnované Novému Hollywoodu. Představen byl jeho raný výstřel Špinavé ulice (Mean Streets, USA 1973), jímž se definitivně etabloval jako jeden z nejzajímavějších režisérů své generace. Takřka archetypální příběh o definitivní ztrátě nevinnosti stojí na nervní, hyperaktivně těkající kameře Kenta L. Wakeforda, vynikajícím dobovém soundtracku, v němž se rokenrolová bezstarostnost přirozeně mísí z hrozivostí, a v první řadě na unikátní parťácké chemii mezi Harvey Keitelem (ambiciózní mafiánský kandidát Charlie) a Robertem de Niro (neřízená střela Sonny Boy). Kořeny hereckých legend jako zdroj zábavy i úžasu. Paráda!
Mou rozlučku s Půlnočními delikatesami i hlavním programem LFŠ pak obstaral australský divočák Barry McKenzie ve druhém vlastním celovečeráku Barry McKenzie drží hladinu (Barry McKenzie hold his Own, Austrálie, 1974). Režisér Bruce Beresford stvořil buranskou kreaturu, nemilosrdně si utahující ze snůšky národních klišé. Titulní hrdina, vehementně si podmaňující starý kontinent, se úderností i jedinečnou stylizací jednoznačně blíží legendárním Monty Pythonům. Úspěch projekce pečetily famózní titulky z pera mořské víly Ariel domácího překladu a hrdé uherskohradišťské patriotky Alžběty Šáchové, jež do Barryho univerza pronikla s elegancí i sofistikovaným šarmem Maty Hari, aby jej hravě přiblížila dalším nadšeným konzumentům extrémní kinematografie. Totální blaho.
A víš co drahá, Filmovko? Úplné loučení si necháme na zítra!
Tvůj Petr KlariN Klár
Komentáře k článku: Z deníku půlstoleté dámy, díl šestý!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
