Z deníku teatropunkera (No. 1)
Pestrý jest život teatropunkerův, a to nejen na konci roku. Ovšem opětovný návrat na půdu ostravského divadelního mikrokosmu byl skutečně opojný. Po více než dvouleté absenci, způsobené přesunem Ost-ra-var-u z původního termínu i dobrovolným dočasným přerušením mých divadelních aktivit v roce 2011, jsem byl pozitivně překvapen setrvale stoupající úrovní místní umělecké produkce, a to napříč všemi místními svatostánky zasvěcenými Thálii.
Zejména pak kolektivy Divadel Petra Bezruče a Národního moravskoslezského v mých očích prošly v posledních sezonách intenzivním procesem evoluce v sebevědomé, a nesmírně kompaktní umělecké týmy. Komorní scéna Aréna si pod pevným vedením Ivana Krejčího nepochybně udržuje svou stabilně vysokou kvalitu, přesto mi v její letošní nabídce poněkud scházel moment překvapení či progrese, a to především z hlediska inscenačního tvaru či hereckého obsazení. Podobně intenzivní „sázení na jistoty“ vnímám jako zásadní nedostatek i z toho důvodu, že dramaturgická odvaha Aréně rozhodně nechybí, jak prokázaly inscenace Chlív/Paternoster nebo S nadějí, i bez ní.
Duely moravskoslezské
Národní divadlo moravskoslezské oproti tomu svou inscenační odvahu prokázalo hned několikrát, mimo jiné i skutečností, že se nebálo prezentovat nejen rodinným stříbrem, ale i provozními inscenacemi, aby tak poskytlo zúčastněným divákům-profesionálům co nejucelenější obraz o své aktuální produkci. Byť by se inscenace Pygmalion či Sajns Fikšn daly smést se stolu coby jednoznačné k derniéře zralé nepodarky, nedá se zmíněným opusům nepřiznat velký díl hereckého řemesla (především v případě Pygmalionu) či ochoty kráčet mimo dobře známá, rutinně vytyčená území (Sajns Fikšn). Kardinální problémy zmíněných inscenací lze hledat především ve skutečnosti, že Pygmalion se prostě nedá inscenovat jako obrácená reminiscence na My fair lady bez písní a svojská poetika Mariana Pally se s obrazivostí režisérky Věry Herajtové tentokrát fatálně minula. Paní režisérce lze popřát lepší návrat. Bohužel Pavel Šimák rozpačitý dojem z vlastního loučení s vedením místní činohry už nerozptýlí. Tak snad se mu bude na Fidlovačce řádit výrazně lépe. Ladu Bělaškovou hodnotím na základě zhlédnuté první půle jako výtečnou Lízu D. Pozitivním přínosem Vesmírné odyssey DJM, je pak zjištění, že Jan Fišar je vynikajícím vlasáčem. Měl by tedy o podobné úpravě porostu přemýšlet i v civilu.
Velkou výzvou se pro Národní divadlo moravskoslezské stal i Čechovův Ivanov, který nejen opětovně potvrdil razantní vzestup Lady Bělaškové, ale navíc představil i další výborný tah místních talent-scoutů, a to Veroniku Lazorčákovou. Rovněž značná snaha věkově prostřední herecké gardy popasovat se s ruským velikánem byla evidentní a některé výstupy dua Jirman – Fišar byly podobnou lahůdkou jako vodka se slanečkem. Bohužel dramaturgicko-režijní koncepce Marka Pivovara a Štěpána Pácla tentokrát vyrobila poněkud kulhajícího kočkopsa rozkročeného na příliš mnoha se houpajících židlích. Škoda přeškoda.
Jednoznačnou výhrou naopak byl druhý čechovovský zářez letošního menu, přímo pro NDMSstvořená hra Anny Saavedry Kuřačky. Varírují se zde Tři sestry coby pohled do současné domácnosti kvarteta nepříliš šťastných potomků nadšeného rusofila. Řeší se samozřejmě vztahy reálné i virtuální, ale také ezoterika, krabičková dieta či gender. To vše s nadhledem, dynamikou a radostí z herecké souhry dam Klemensové, Birklenové, Lorenzové (Další objev, další objev, hrčím opět hrdelně!!!) a Vainarové a pánů Poláka a Orozoviče (nevýrazní představitelé menších úloh Robert Urban a Dalibor Dufek s dovolením prominou). Výsledkem je vynikající reprezentant inteligentního popu, divadelní ekvivalent produkce např. Mekyho Žbirky, Richarda Müllera či Daniela Bárty, ovšem pokud by zrovna autorsky interpretovali písně mé oblíbené skupiny Plexis. Souboj Vladimír Polák vs. krabičková dieta je navíc velkým kandidátem na zisk vavřínového věnce v kategorii komická etuda roku. Jednoznačně doporučuji!
Protože Naháče i Filipy protentokrát ponecháme stranou zájmu divadelního číra, vrhnouti se můžeme na kolegy z Divadla Petra Bezruče.
Bezručovské blaho
I v náručí DPB bylo pozitivně, byť neblahých okolností shoda mi nedovolila dopravit se na Hůrku větrnou. Ovšem inscenace Správkař i Pestré vrstvy mne potěšily nadmíru. Hornická epopej nakažlivou režijní radostí Janusze Klimszy, přítomností nadhledu i čerstvé posily hereckého ansámblu Josefa Jelínka. Naopak ve Správkaři Bezruči konečně dokázali, že velké věci se zde mohou dít i za absolutní jevištní absence Norberta Lichého či bez přítomnosti Tomáše Dastlíka v hlavní roli. Správkař je inscenace kolektivní, atakující, palčivá a výtvarně i dramaturgicky naprosto dotažená. I díky excelentnímu souboji charakterů na ose Dušan Urban – Tomáš Dastlík – Ondřej Brett jde o jeden z nejintenzivnějších zážitků roku 2012. Posílám pánové, olbřímí díky!!! Navíc Martin Františák přesně ukázal excelentní příklad divadelního loučení. Šimáku, vidíš to taky?
Loutkový apendix
Před pomyslným loučením se s letošním Ost-ra-varem se ještě zastavím u nesmyslnosti jednoho takřka absolutního odmítnutí. Nemilosrdně zde totiž byla popravena inscenace Sofiin svět v podání Divadla loutek a režii Lucie Málkové. Místní herci sice pravidelně selhávají v pokusech o činohru, přesto lze radikální odsudek předvedeného kusu nazvat pomýleností. Patnáctiletý divák, pro něhož je inscenace určena a kterého v sobě náhodou mám, byl totiž rozpustile nadšen. Rozhodně anarchie, úlet či divadelní zlobení, nikoli kandidát na hysterickou popravu. Akt odvahy i povinnost pro všechny divadelní pankáče.
Medvěd i Karkulka rulezz!!! Ostrava navždy a vždycky!!!
Komentáře k článku: Z deníku teatropunkera (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)