Z deníku teatropunkera (No. 3)
Netřeba zastírat, že z hlediska mé osobní preference ryjí první dva měsíce v roce absolutní dno žebříčku popularity. Jsem totiž nelyžař a krajní nepříznivec blátivé břečky i teplot pod nulou. Má neochota vycházet do společnosti je v tomto období proslulá. Bojovat se sněhovými jazyky vyrážím výhradně ze dvou důvodů: pod příslibem intenzivního zážitku, případně za účelem tvorby uměleckého artefaktu. A jest nutno dodat, že v tomto ohledu je letošní rok prozatím vskutku štědrý na situace hrozící takřka infarktem.
Trochu Slunce
Přísun pravidelné kvalitní divadelní stravy do teatropunkerových žil naštěstí zajistila Katedra alternativního a loutkového divadla pražské DAMU, respektive absolventská inscenace Všechno nejlepší, Phoebe Zeigeist! režisérky Apoleny Vanišové a dramaturga Petra Gojdy. Pod rukama tvůrčího tandemu rozkvetla comicsová adaptace stvořená třetím vrcholem autorského inscenačního triumvirátu, španělským dramatikem Carlosem Be do imaginativně atakujícího sledu scén, jež metodou volných asociací naléhavě tematizují manipulaci lidským jedincem.
Nepochybnou korunou vzácně kompaktní inscenace, jejíž úspěch adekvátním způsobem podpořil precizní lightdesign Petra Krushy, pohybová spolupráce Halky Třešňákové i neokázalé, celku však zcela bezchybně sloužící kostýmy Terezy Bartůňkové, je kolektivní herecký výkon aktuálního Kaldansámblu. Na úspěchu produkce se navíc pozitivně podepsala i odvaha tvůrčího týmu, s níž byla razantně opuštěna možnost uložení inscenace do konejšivě lepkavého útulného pohodlí domácího doupěte Disk, a naopak zvoleno zdánlivě nehostinné umělecké pole válečné, smíchovské MeetFactory. Čistá známka teatropunku!
Teď ještě aby se David Černý a ostatní meet-příbuzenstvo k Phoebe chovali s láskou coby kvalitní rodinní příslušníci, a nikoli zlotřilé macešstvo. A Ty, milý diváku, inscenaci hledej. Nejlépe hned!
S Letí neletím
Dokonce dvojnásobně mne naopak příliš nepotěšilo Divadlo Letí,a to v rovině obecné i – v podstatě – osobní.
Divadlo letí se sice v propagačních materiálech formálně neustále zaštiťuje hledačstvím nových kvalitních textů, ve skutečnosti však na česká jeviště povětšinou instaluje hry zahraničními jevišti již notně prověřené. V lednu takto v rámci cyklu 8@8 uvedli na půdu sklepní scény Švandova divadla první část volného triptychu španělského dramatika Esteva Solera Proti pokroku.
Scénická skica v režii umělecké šéfky Divadla Letí Martiny Schlegelové mne sice potěšila precizní volbou hereckého obsazení (Daniela Kolářová, Natálie Řehořová, Richard Fiala, Ondřej Novák a Dušan Sitek), méně už skutečností, že s avizovaným „hledačstvím“ má dramatická předloha, v povšechní anotaci propagovaná jako takřka globální hit, společného asi tak málo jako Leo Beránek s kvalitní hudbou. V dramaturgickém plánu divadel Na Jezerce či Bez zábradlí by Proti pokroku bylo jistě pozitivním šokem, v podání uměleckého uskupení, jež samo sebe rádo propaguje jako „divadelní soubor s vášní pro nové hry“, působí jako pouhý jarmareční trik. Za fousatými ženami či mluvícími osly jsem ale zvyklý chodit jinam!
Druhým, o poznání osobnějším důvodem mé rozladěnosti z aktuální tvorby Divadla Letí je skutečnost, že u divadelního souboru, jenž se na jevištích pohybuje již osmým rokem a opakovaně je příjemcem víceletých grantů, bych předpokládal jisté profesionální znaky kontinuálně fungujícího subjektu, jako je vyřízení licencí s dostatečným předstihem či včasné zveřejňování chystaných inscenací, neřkuli dramaturgického plánu. Člověka totiž intenzivně nepotěší, pokud se opakovaně snaží získat práva ke scénickému provozování divadelní hry a v agentuře Dilia je odmítnut s implicitním odkazem na zmíněné divadlo. V tomto ohledu považuji působení Marie Špalové v pozicích dramaturgyně Letí, a zároveň agentky Dilie za jednoznačný střet zájmů. Proklamovaná orientace Letí je jistě chvályhodná, nesmí být ovšem interpretovaná coby patent. V opačném případě by se Divadlo Letí stalo naopak překážkou v inscenování nových textů. I přes hořkost ze zbytečné preprodukce však přeji textu Saary Turunen Králíček (Bunny girl) povedený český debut. Rozhodně si jej totiž zaslouží. Nenechte si jej 25. dubna ujít!
Všem pak přeju brzký odchod zimy!
Komentáře k článku: Z deníku teatropunkera (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Marie Špalová
Vážený pane Kláre,
nacházíme se v České republice, kde není divadelní obec tak široká a dobře placená, aby se její zástupci věnovali pouze jednomu oboru, čehož jste evidentně i vy příkladem. O střetu zájmů je samozřejmě možné mluvit, důležité ovšem je, jestli je zneužíván. Divadlo Letí, které hru Králíček již v prosinci uvedlo jako scénickou skicu, se jako již několikrát před tím rozhodlo hru uvést jako regulérní inscenaci, a zažádalo tedy v DILIA o licenci bez jakékoliv protekce. Naopak vy jste zveřejnil zdrcující recenzi na dramaturgii Divadla Letí a v její druhé části vysvětlil, že je to i záležitost osobní, neboť Vaše divadlo zažádalo o licenci později a tudíž ji nedostalo. A to považuji za velký a nebezpečný střet zájmů „objektivního“ kritika a praktického divadelníka. Nehledě na to, že když označujete naše tituly za natolik konvenční, že je směle přirovnáváte k dramaturgii Divadla Na Jezerce a Bez zábradlí, nechápu, jak se můžeme dostat do sporu. Vašemu kritickému já pak k pozornosti doporučuji rezidenční program Divadla LETÍ, v němž tvoří původní hry jak čeští, tak zahraniční autoři (naposledy např. iPlay rakouského dramatika B.Studlara, kterou uvádíme v MeetFactory). To jen jako douška k Vaší tezi o pouhém „ instalování her zahraničními jevišti již notně prověřených“.
26.02.2013 (16.16), Trvalý odkaz komentáře,
,Michal Zahálka
Já to asi úplně nechápu: podezříváš Letí z toho, že si vybírá tituly podle toho, zda o ně u agentury projeví zájem někdo jiný (případně konkrétně Ty), a následně zájemcům vyfoukne licenci? To je po mém soudu dost komická představa – a jinak vůbec netuším, kde ten střet zájmů vidíš…
26.02.2013 (21.52), Trvalý odkaz komentáře,
,