Divadelní noviny > Blogy

Z deníku teatropunkera (No. 8)

Do přátelských prostor Malé scény Studia Ypsilon jsem dne 19. února dorazil neohlášen, doslova na poslední chvíli, navíc zahalen těžkým oblakem šedočerné skepse, jenž byl způsoben převážně olbřímí návštěvností Babovřesk. Ta v úzké spolupráci s několika dalšími nedávnými událostmi jen posílila mé přesvědčení, že žiju ve státě kreténů.

Na samý kraj první řady komorního sálu jsem tedy usedal s nemalým očekáváním a otázkou položenou na svých, drsně již zcyničtělých rtech: Existuje vůbec v místním nepřívětivém kontextu kvalitní humor, potenciálně atraktivní pro široké publikum? Jak úlevné jest někdy si odpovědět: Ano!

Cabaret Calembour totiž opět jednoznačně zabodoval. Ansámbl složený z bývalých spolužáků a přátel a soustředěný kolem Milana Šotka coby autorsko-dramaturgicko-režijního leoparda s hereckými přesahy naštěstí funguje a tvoří i přes oprávněně enormní pracovní vytížení svých členů v jejich druhých, kamenně-divadelních domovech na Vinohradech, Zábradlí, Olomouci či Ostravě. Logistická komplikovanost zrodu inscenace se na konečném výsledku nijak negativně nepodepsala. Potenciálně schizofrenní stylistické přechody mezi poetikou jevišť obřích a miniaturních zvládají calembourští bez větších škobrtnutí. Jejich hlavní předností je intenzivně nakažlivá radost ze společné jevištní existence, stejně jako skutečnost, že jde bez výjimky o vynikající hráče/hráčky (i mé vlastní dávné pochybnosti o schopnostech slečny Klepáčkové vzaly s připlutím Plejtváka definitivně za své – tu skví se popel na mém olysalém čele…).

Vůdčí tryskou Plejtvákova charismatu je však výkon na calembourském kolbišti debutujícího Ivana Luptáka (jinak DNz) v ústředním partu obrozence doktora Struny. Toho v evidentním souladu s uměleckými záměry páně Šotka obdařil přesně vybalancovanou ambivalencí charakterových rysů, jež je zde jedním z primárních zdrojů komiky. Luptákova verbální ekvilibristika se v kombinaci s takřka nevyčerpatelnou škálou přesně použitých grimas stala ideálním prostředkem hereckého ztvárnění nejednoznačné figury vlastence-nadsamce i jedním z důkazů existence vtipu bez vlezlosti.

Sugestivně, leč nesobecky jevišti vládnoucího Luptáka zdatně jistí jeho jevištní partneři.  Na Strunovu ješitnost povýšeného vlastence ďábelsky hraje mefistofelský prostředník Národního muzea Malajel v podání Igora Orozoviče, který je rovněž autorem plejtvákovské partitury. Se zjevným požitkem nasává kontaktní blízkost divákovu a s neokázalou kreativitou si naplno užívá možnosti ztělesnit negativní figuru. Daří se i calembourským girls, Lucii Polišenské a Kláře Klepáčkové. Obě dívky zdatně fungují nejen jako zdroj a výtrysky sexappealu inscenace, tedy jako přesně vybrané cíle Strunova mlsně staro-kocouřího temperamentu, ale i coby vítaná zřídla racionality. Lucii Polišenské patří dík za láskyplné eskapády v první půli, Kláře Klepáčkové za (nikterak lascivní!) hrátky s kačenkou v půli druhé.

Kapitolou samou pro sebe je pak účinkování Jiřího Suchého z Tábora v roli kolotočářského otroka Karuzelského. Zcela po svém uchopil odvěký úzus o neexistenci malých rolí a stal se nástrojem jednoho z nejzábavnějších zcizovacích efektů v dějinách českého divadla, a tím pádem i dalším ze strůjců nepochybného zdaru mnou navštíveného představení. Bez problému šlo akceptovat i Lindu Rybovou v roli hlasu plejtváčího. Obsazení generačně starší herečky do postavy letitého kytovce je dalším z příkladů v podstatě laskavé poetiky calembourské, v níž nefunguje pouze karikatura a humor, ale i vášeň a emoce. Autor i herci s přehledem zvládají prolnout rozvernost s decentním smutkem. A to je nehorázně dobře.

V době, kdy se národ hromadně popadá nad blbými příběhy vřískajících důchodkyň za laciným gothajem vypasená břicha a vzrušeně vzlyká z miliskujících se krvesajů či sado-maso porna pro maminky, připlul do Ypsilonky nenápadný klenot. Byla by škoda, kdybyste jej minuli. Až uvidíte velrybu, něco si přejte. Třeba více Calembouru. Příjemnou plavbu!

P. S. Při výčtu zdařilých plejtvákovských atrakcí rozhodně nelze opominout autora výpravy Karla Čapka, jemuž se výborně podařilo scénograficky znázornit svorník mezi motivy velrybími a obrozeneckými.

Cabaret Calembour – Milan Šotek: Plejtvák. Výprava Karel Čapek, hudba Igor Orozovič. Hrají: Lucie Polišenská, Klára Klepáčková, Jiřího Suchý z Tábora, Igor Orozovič a Milan Šotek. Psáno z premiéry ve studiu Studia Ypsilon v Praze 19. 2. 2013.

• Autor: Petr KlariN Klár
• Publikováno: 25. března 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Z deníku teatropunkera (No. 8)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ