Z Divadelního kalendáře 1900
Za redakci Divadelních novin gratulujeme dvěma zábavnými a poučnými historkami ze soupeření herců s divadelními řediteli, které je staré jako divadlo samo a které vedlo k založení divadelních odborů. Vytrhli jsme je z článku „Veterán“ J. O. Hlavsa, z „črty venkovského herce“, který pamatoval ještě J. K. Tyla. Otištěn byl v Divadelním kalendáři 1900, který vydal vlastním nákladem pokladník král. českého zemského a Národního divadla v Praze Antonín Šrut.
Josef Herman (ed.)
Neznám jediného ředitele divadla – a nezná ho nikdo, – kterému by se bylo kdy špatně vedlo. Herci když hladoví, pan ředitel žije pohodlně. Někdo přece do divadla zavítá a panu řediteli na denní potřeby 3–4 zlaté stačí. Herci? – Ať si jdou jinam, mohou-li. Pan ředitel byl živ bez nich, a bude-li chtít, dostane jiných dost. Jakých – to je lhostejno!
Proto Hlava direktory nenáviděl, a kde se dalo, strojil jim nehody. Z dlouhé řady chci uvésti dvě.
Prvá udála se v Batelově na Moravě. Byli jsme na štaci v Třešti a na příští úterek byla stanovena pohostinská hra do Batelova. Návštěva prý bude ohromná. Hlava vyslán byl výlet projednat. A projednal jej. Ale chtěli prý tam Dona Césara de Basano, kus, ve kterém Hlava neúčinkoval. – Jeli jsme bez něho. S večerem dorazili jsme do Batelova. Návštěva prý bude ohromná. Procházeje se městem spatřil jsem vedle našich bílých cedulí Don César de Basano na rozích nalepené veselé cedulky červené:
Veterán J. O. Hlava, jediný soudruh našeho nezapomenutelného J. K. Tyla, pořádá dnes v místnostech p. M. pro P. T. umění-milovné obecenstvo tohoto města herecko-deklamatorní večírek. – A výsledek? Tam, kde se měl hrát Don César de Basano, bylo prázdno, kdežto veterán J. O. Hlava bavil nabitý sál u pana M. až do pozdních hodin nočních. Netřeba podotýkat, že Hlava ráno už členem společnosti nebyl a že s vítězným úsměvem na rtech a plným měšcem opouštěl markrabství a jechal do Čech; daleko z Batelova neměl.
Druhý rozmarný příběh odehrál se u ředitele N. Svého času oblíbenou hrou byl hřích proti pátému přikázání božímu, smutnohra Svatá Genovefa. Ředitel N. tuze si zakládal na lani, která v kuse vystupovala a z tuhého papíru zrobena na špagátech přes celé jeviště natažených a kroužky opatřených velmi čiperně vždy z kulis vyskočila a sekajíc vesele nožkami a vrtíc ocáskem zmizela v jeskyni, kde nešťastná Genovefa se svým synem Bolestínem očekávala příchod rytíře „osvoboditele“ – pana ředitele N. Celý tento strojní efekt byl výplodem jeho důmyslu mechanického a pan ředitel nejen že to cedulemi ohlásil, on také při představení sám špagáty tahal a laň řídil, a jakmile zmizela v jeskyni, vyřítil se s pádným mečem svým z kulis a se slovy: Zde svítí hvězda má! sáhl do jeskyně a ubohou Genovefu mocným vzmachem pravice své vytáhl do záře ohně bengálského. Efekt tento posud nikdy neselhal, ale tentokráte Hlava jinak usoudil. V nestřeženém okamžiku udělal na hlavním špagátě dva uzlíčky: malé, zcela malé – ale stačily. Genovefa smutná v jeskyni očekává objevení se laně, která přivésti má rytíře na stopu svítící hvězdy jeho. Laň čiperně vyskočí, ale… Co to? Pan ředitel trhá prudce špagáty, škube ještě prudčeji, kroužky otáčejí se kol zadrhnutých uzlů úpěnlivě skřípajíce, laň čiperně seká předníma nožkama, zadní hezky vysoko vyhazuje, slušně ocáskem vrtí, ale do jeskyně živou mocí nechce. Bengál už hoří, pan ředitel nadává, opona padá. Genovefa tentokráte marně čekala na svého vysvoboditele – nepřišel!
Komentáře k článku: Z Divadelního kalendáře 1900
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
