Divadelní noviny > Kritika

Z Kyliánovy líhně

Jedna z nejlepších choreografií Jiřího Kyliána – Petite Mort – uzavírá novou, komponovanou inscenaci brněnského baletu. Vedle dlouholetého šéfa Nizozemského tanečního divadla se na ní podílejí dva Slováci, kteří také slavným nizozemským souborem prošli: Mário Radačovský a Lukáš Timulák. Baletní program, pro jehož souhrnný název bylo zvoleno právě Kyliánovo dílo, je zatím nejzdařilejší položkou brněnského repertoáru za necelé tři roky, kdy zdejšímu souboru šéfuje Mário Radačovský.

Brněnský balet s novou tváří

Díky předchozí šéfce Lence Dřímalové měl brněnský balet zkušenosti s kvalitními choreografiemi autorů, jakými byli například Uwe Scholz, Rami Be’er, Gayetano Soto nebo Krzysztof Pastor. Byl to soubor, který i přes velkou fluktuaci především zahraničních tanečníků, kvalitativně rostl. Když se Radačovský ujal jeho vedení, deklaroval, že chce na repertoár dostat díla špičkových choreografů – jmenovitě Jiřího Kyliána a George Balanchina – a že chce zvýšit interpretační kvalitu repríz blokovým hraním.

Sezonu 2013/2014 lze Radačovskému připsat jen zčásti. Zahájila ji obnovená premiéra klasického baletu Bajadéra a zakončil program Game over složený z děl začínajících choreografů zevnitř souboru – Marka Svobodníka, Martina Svobodníka a Adama Sojky. V následující sezoně nasadil dva celovečerní tituly s Čajkovského hudbou. Byť v prvním případě šlo o Louskáčka a ve druhém o Čajkovského hudbu k Labutímu jezeru, těžko si mezi nimi představit větší kontrast. Zatímco u Louskáčka vsadil Radačovský na starobou zatěžkanou, padesát let starou verzi Kanaďana Fernanda Naulta, v inscenaci Black and White se sám pustil do osobitého výkladu ikonického Labutího jezera. Původním dílem se inspiroval velmi volně. Klíčem mu byla osobní zkušenost s vážnou nemocí. Jenže bez znalosti tohoto výkladu nemá divák mnoho šancí novému příběhu porozumět. Radačovskému se nepodařilo obhájit, proč zrovna využil Čajkovského hudbu, když v mnoha místech její motivy a rytmiku v tanci popírá a jde proti ní.

Dva celovečerní tituly střídají v této sezoně dva složené programy situované do prostorného Janáčkova divadla. Je to dramaturgický risk. Obávám se, že ani Balanchine, ani Kylián nebudou pro brněnské diváky dostatečným lákadlem – o dalších položkách v příslušných večerech nemluvě.

Loni na podzim měl premiéru program Made in USA. Z Balanchinovy tvorby byla vybrána Serenáda, která původně vznikla pro School of American Ballet a u nás ji doposud hrála právě pouze pražská taneční konzervatoř. Esteticky vytříbená neoklasická choreografie z roku 1934, genderově po vzoru romantického baletu nevyvážená (muži zde hrají „druhé housle“), předpokládá přesný, dokonalý projev sboru stejnostejných balerín. A právě jen excelentní interpretace dokáže uvedení díla dnes zdůvodnit. Brněnský balet se jí přiblížil. Ale stačí to? Made in USA nebyla právě kvůli Balanchinovi levná premiéra. Dokonce se kvůli ní spořilo vyškrtnutím baletní novinky na konci předchozí sezony. Stálo to za to, aby brněnští diváci mohli poprvé naživo vidět Balanchinovu práci – kvalitně, ale nikoliv ideálně zatančený dokument dávné doby? Zbývající dvě položky složeného programu za Balanchinem pokulhávají, zejména Sofa choreografa Oliviera Weverse, jež je zřejmě další akvizicí vycházející z Radačovského někdejšího působení v Kanadě. Ozvláštněním je pak černodivadelní Pendle­tonovo Lunar Sea, které dokládá, že i zprofanovaná efektní divadelněvýtvarná metoda může být využívána nápaditě a může stále oslovovat.

Poměřováno Kyliánem

Podobně jako v případě Balanchina nastudoval brněnský balet poprvé nezkrácené Kyliánovo dílo. Je zajímavé sledovat, jak Kyliánovy choreografie pronikaly do českého prostředí – jak překvapovala pohostinská vystoupení Nizozemského tanečního divadla a jak jen pozvolna dostupovalo kvalitativní zázemí českých baletních souborů náročnosti a poetice Kyliánových děl. Nepřekvapí, že zprvu se dařilo v interpretaci Kyliána nejlépe Pražskému komornímu baletu, který nebyl zatížen inscenačním stylem kamenných baletních scén doby normalizace. Ostatně první Kylián se objevil v Pražském komorním baletu ještě před revolucí – Večerní písně zde měly premiéru v roce 1988. Na repertoár Pražského komorní baletu se pak Kyliánova díla dostávala i v průběhu devadesátých let (Piccolo Mondo, Stoolgame, Šest tanců). Za pozornost stojí uvádění drobnějších Kyliánových prací nebo jejich částí (Nuages, Večerní písně, Indigo Rose, Písně potulného tovaryše, Un Ballo) pražskou taneční konzervatoří.

Mnohem složitější byla cesta na velké baletní scény. Když v roce 1992 uvedlo pražské Národní divadlo program Choreografie z Nizozemí, který obsahoval Návrat do neznámé země a Polní mši, ukázala se naprostá nepřipravenost tanečníků na pro ně tehdy nezvyklý způsob vedení pohybu, rychlost tanečních vazeb, nepopisnost, ale významovost samotného tance. Když zhruba po roce navštívil Kylián jednu z repríz, zasadil se dokonce o dočasné stažení z repertoáru. Až ke konci devadesátých let díky nástupu nové generace dozrál balet Národního divadla i pro náročnější Kyliánovy práce (Sinfonietta, Dítě a kouzla, později Stamping Ground, Petite Mort). Logicky k zpřístupňování Kyliána českému publiku docházelo na etapy, přičemž české premiéry byly vždy o krok za hostováním Nizozemského tanečního divadla. České soubory se nejdříve věnovaly Kyliánově neoklasice sedmdesátých a osmdesátých let. Až v roce 2006 došlo v Národním divadle na Petite Mort, zřejmě nejzajímavější dílo tzv. černobílého Kyliánova období z počátku devadesátých let. Nejvíce ke Kyliánově přítomnosti nahlédlo pražské Národní divadlo až v roce 2009, kdy uvedlo v té době šest let staré Last Touch.

Dlouho byla česká uvedení Kyliánových prací doménou pražských souborů. Teprve před šesti lety se začala objevovat v regionech. Kylián hrál důležitou roli v Egerháziho českobudějovické dramaturgii. Umělecký šéf volil pro soubor rozsahem a obsazením schůdnější Un Ballo a Šest tanců. Po Kyliánově rané tvorbě sáhl v roce 2013 i ostravský balet, který uvedl Po zarostlém chodníčku v pozoruhodném kontextu dalších, pro českou moderní choreografii stěžejních autorů – Pavla Šmoka a Nataši Novotné. Brno si první kontakt s Kyliánem sice odbylo už v roce 2010, ale šlo jen o symbolické nastudování 3. věty Sinfonietty.

Práce Jiřího Kyliána se staly jakýmsi testem připravenosti českých baletních souborů, byly však také inspirací pro novou původní tvorbu. Ozvuky Kyliánovy poetiky, choreografické kompozice, dramaturgického propracování díla lze tu silněji, tu jen v náznacích postřehnout v dílech hned několika choreografů působících v České republice. Kupříkladu tvorba Attily Egerháziho v Českých Budějovicích nezapře silnou inspiraci v Kyliánovi osmdesátých a devadesátých let. V Egerháziho dílech lze vidět přímé citace z Kyliána – známá schémata, vazby v partnerském tanci, typické dlouhé skluzy apod. Vliv novějších Kyliánových prací je patrný v dílech tanečníků, kteří prošli jeho nizozemským souborem. Třeba u Václava Kuneše nebo Nataši Novotné je zřetelná práce s vnitřním napětím tanečníkova těla, prudkými změnami ve vedení pohybu, místy v jakémsi jeho rozvibrování. Vliv nizozemského guru je znatelný i u Radačovského a Timuláka.

Petite Mort

Brněnský „nizozemský“ program uvozuje úryvek z Radačovského baletu Beethoven. Tanečníci suplují hráče v orchestru, který interpretuje první větu Beethovenovy páté symfonie. Na úvod se trefuje do několika klišé – znuděná sekce bicích nástrojů se baví sportovními výsledky v novinách, první houslistka se snaží orchestr přimět k sladění, parodovaná flétnistka si přes silné brýle nevšimne špatně umístěné partitury. Pak už začne znít hudba a jednotlivé sekce v tančeném orchestru rozvíjejí pohyby typické pro dotyčné hudební nástroje. Je to vtipné, i když v choreografii jednoduché entrée baletního večera. Zásadnější je druhý Radačovského kus Spolu. Původně jej připravil společně se souborem Balet Bratislava, který se nacházel na pokraji své existence. To se odráží v opakujícím se motivu díla: vůdčí tanečník několikrát poklesá k zemi, aby byl okolní skupinou pozvednut. A když už nemůže vstát, překračují ho tanečníci jako nositelé jeho myšlenek. Po zbytečně dlouhé expozici na ticho nabírá balet na intenzitě, když se na Schubertovu hudbu rozvíjejí propracované, kyliánovsky bezešvě plynoucí duety.

Odlehčení vnáší do programu Timulákova choreografie Masculine/Feminine, kterou poprvé uvedlo před pěti lety Nizozemské taneční divadlo II. V úzké spolupráci se scénografem a autorem průvodního textu Peterem Biľakem si pohrává s nejčastějšími stereotypy na téma soužití mužů a žen. Ženy upovídané, fintivé, sekýrující, muži neschopní dělat vícero činností najednou, rezistentní k projevům drahých poloviček. Osm tanečních obrazů vtipnou zkratkou glosuje reprodukovaný Biľakův komentář. Timulákovo taneční vyjádření mu rovnocenně sekunduje ale jen v některých částech – asi nejlépe ve scéně ženy upovídané, v níž výborně využívá expresivní obličejovou mimiku provázenou jakoby mimoděčným těkavým tancem.

Vrcholem programu je Petite Mort. Rovněž jde o konfrontaci mužského a ženského světa, tady ale v těch nejjemnějších, podprahovou erotikou nabitých nuancích. Muži si chlapsky hrají se svými kordy, zatímco ženy plují po jevišti za velkými černými krinolínami jako sošné krásky. A když symbolické předměty zmizí, páry plynou kolem sebe a splývají v nekonečném pohybovém toku tří duetů. Vazba na Mozartovu hudbu je tak samozřejmá a neoddělitelná, jako by hudba a choreografie vznikaly zároveň. Pro tanečníky je Petite Mort nesnadným úkolem. Vyžaduje preciznost při práci s rekvizitou, rychlost a vzájemné duševní napojení v duetech. Brněnský soubor nastudoval Kyliánovu choreografii ve velmi dobré kvalitě. Ale přece jen: pro pohybový tok u Kyliána je příznačná proměnlivá dynamika, měnící se napětí těla, ale také jednolitost ansámblu. A v tomto brněnskému ansámblu ještě dost chybělo.

Brno má svého Kyliána. Po Balanchinovi další hvězdu, na niž Mário Radačovský při svém nástupu pomýšlel. Jenže podobně jako předchozí „americký“ program i tento „nizozemský“ představil jen převzatá díla. Ostatně i předchozí dva celovečerní tituly měly své premiéry v zahraničí. Snad brzy dojde i na původní tvorbu přímo pro Brno.

Balet Národního divadla Brno – Petite Mort (Beethoven, Spolu, Masculine/Feminine, Petite Mort). Choreografie Mário Radačovský, Lukáš Timulák, Jiří Kylián. Premiéra 21. ledna 2016 v Janáčkově divadle.

• Autor: Roman Vašek
• Publikováno: 1. února 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Z Kyliánovy líhně

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ