Divadelní noviny > Kritika

Z Mostu do Brna přes Ostravu

Trápí mě, že nestíháme víc jezdit do regionů. Že je to ke škodě, jsem si opět ověřil v Městském divadle v Mostě a také v minulých dnech na přehlídce Zaráz i na výjezdech s frekventanty projektu KritikLab do Jihlavy a Liberce. A mrzí mě, že nestíháme víc psát o muzikálových počinech, proto se alespoň k několika z nich vrátím.

V Mostě

Do Mostu jsem o Vánocích zajel na premiéru muzikálu Duch (Ghost). U nás jde o třetí uvedení (po Brnu a Plzni) muzikálové verze oblíbeného filmu režiséra Jerryho Zuckera z roku 1990, který sklidil dva Oscary a vydělal pěkné peníze. Zdejším starším divákům asi připomene úspěšný a ve své době originální britský televizní seriál Randall a Hopkirk (1969), cyklus detektivek, v nichž případy řešili dva detektivové, jeden živý a druhý coby duch po smrti. Kromě trochu naivního napětí přinášel noblesní britské jednání a humorné situace a dialogy. A byl prvním nahlédnutím do „západní“ produkce. Muzikál Duch je ze stejného těsta, zrodil se v roce 2011 v Anglii, o rok později se hrál na Broadwayi: mladičká dvojice Sam a Molly oslavuje nový pěkný byt, jenže jeho zastřelí na ulici, ona smutní a čelí nástrahám původce všeho zla, on nemůže v klidu spočinout a jako duch s nadpřirozenými schopnostmi, ale omezený v možnosti zasahovat do světa živých zjišťuje, jak to všechno bylo. Komunikuje s ním, nerada, pouze okultní vědma Oda Mae. V rychlém sledu se kupí situace jímavé, dramatické, humorné, až groteskní do velmi přitažlivé kombinace. Mostecká inscenace se povedla právě pro přirozený mix toho všeho ve svižné režii Romana Meluzína, který vede herce k věcnému civilnímu projevu v šikovných aranžmá na rozlehlém mosteckém jevišti, přímočaře, bez zbytečností. Vlastně retrostyl, herci všechno plní přesně, nepřehrávají, neromantizují. Místní Karolína Herzinová stvořila Molly jako citlivou dívku, skvěle zpívá a je v roli naprosto autentická, ostatně jako všichni ostatní. Pro druhé dvě hlavní role Meluzín přivedl hosty, které znal ještě ze svého plzeňského období: Martin Hubeňák je ideálním Samem, stále překvapovaným novými situacemi, dychtivým dozvědět se pravdu a hlavně milujícím svou Molly až za hrob (jak zní slogan inscenace) – jeho píseň lásky, při které se sám doprovází na kytaru, patří k vrcholům inscenace právě pro nepatetický lyrický projev. Nejprofesionálněji zpívající Kateřina Herčíková vyhrocuje v tak trochu exotické vědmě groteskní pól inscenace. Stylově partituru zahrál sextet Františka Krtičky, inscenaci nechybí dobrá company v účelné choreografii. To vše na jevišti vykrytém perfektně vytvořeným panoramatem nočního New Yorku a dobře provedenými dotáčkami. Tohle by mělo úspěch v kterémkoli muzikálovém centru. Den před Štědrým večerem bylo takřka plno, já vím, premiérové publikum, ale i to svědčí o tom, že divadlo je přirozenou součástí mosteckého života.

V Ostravě

Také muzikálová bláznivina Producenti (2001) má filmovou předlohu (1968). Návod, jak zničit broadwayskou show – nápad nesmělého účetního Lea Blooma, který s krachujícím producentem Maxem Bialystockem nezákonně vydělají velké peníze na propadáku –, je samozřejmě satirou na prostředí Broadwaye, v našich zřizovaných divadlech se víc než o producentských fíglech musí hrát poněkud nekorektní ambaláž všeho možného, co se na jevišti ukazuje: homosexualita neschopného režiséra, parodické vzývání Hitlera, plné tvary a naivita plavé sexbomby Ully, stepařská čísla, revuální scény, prostě veškeré muzikálové atrakce. Na dalším neobvykle širokém jevišti Divadla Jiřího Myrona sestavila režisérka Gabriela Petráková barvitou show, v níž se všechno jak jen možno ještě zveličuje a přehrává. Pro ty účely mají v ostravském souboru osobité aktéry, Tomáš Savka jako drsný producent ostře kontrastoval s naivním ustrašeným účetním Radka Melši, Michaela Horká až skoro paroduje vnadnou blondýnu, Roman Harok pro mě nečekaně vůči svému obvyklému typu sehrál agresivního nacistu Franze Liebkinda. A další herci představují výrazné typy v zalidněné komedii, samozřejmě excentrický Libor Olma (Marks) i Juraj Čiernik (režisér Roger), například. Dobře secvičená company, na jevišti místy opravdu hodně aktérů, světla, barvy – je na co koukat a co poslouchat, když přistoupíme na prvoplánovější frašku. Na mě byla moc ukřičená, přehrávaná na první dobrou, ale nakonec proč ne, diváci se dobře bavili. Ostravský soubor jim nabídl další světový hit, tady ještě pořád mají co objevovat a dohánějí to razantně – než si přečtete tyto řádky, bude na repertoáru muzikálový thriller Stephena Sondheima Sweeney Todd.

V Brně

V Městském divadle Brno se programově zkoušejí různé typy hudebního divadla. Na dlouhou řadu muzikálových balad nyní navázal původní historický muzikál Devět křížů – stejnojmenný motorest je známý každému automobilistovi z D1, ale málokdo ví, že je místo pojmenované podle vraždy devíti svatebčanů v roce 1540. Statkář z osady Hluboká zachránil v lesích uherského koňského handlíře Luku, ten se zamiloval do jeho dcery Elišky, dala mu slib, že na něj počká, než se vrátí z Uher s penězi, leč čekání se protáhlo a ona svolila vzít si Vavřince, syna mlynáře. Svatební průvod naneštěstí potkal vracející se Luka, v autorské licenci s hajným Kudlou. Libretisté Petr Štěpán s Miroslavem Ondrou strohý příběh vyprávějí jako historickou detektivku, kterou člen zdejšího souboru Robin Schenk (1991) zkomponoval do velkolepé dramatické skladby. Lze v ní zaslechnout mnohé inspirace, především samozřejmě zdejšími baladickými muzikály. Schenk na ně navazuje formálně i hudebním řešením situací, ale neopisuje, řeší svou skladbu svébytně a s obdivuhodnou pečlivostí hudebně odlišuje detaily situací, příběhu i charakteristiky postav. Až možná příliš pohrdá chytlavými melodiemi, jedinou takovou je baladická píseň a vlastně leitmotiv muzikálu Ty uherské koně. Schenk tak trochu operně píše prokomponované plochy a zhudebňuje texty z dramatické a emocionální logiky, kterou mu připravili poetickým stylem vyprávění Štěpán s Ondrou. Do sestavy rustikálních postav vložili symbolickou Dívku komentující události – étericky stříbrným čistým hlasem ji zpívala půvabná Elena Juráčková. Režisér Petr Gazdík obsadil role přesně po typech, každá postava má ve společném prožitku příběhu jasně definovaný prostor a funkci. Elišku báječně ztvárnila Kristýna Daňhelová, Luku Ondřej Studénka. Na většinou potemnělém jevišti Gazdík vedl aktéry k přímočarému jednání, jevištní obrazy připomínají přísné dřevořezby bez sebemenších zbytečností. Hodně dobrý počin, jen by myslím chtělo dlouhou skladbu prokrátit a závěru dodat větší spád. Cením si zvláště toho, že tvůrci přišli s vlastním námětem a příběhem, „zmuzikálovaných“ filmů už je na můj vkus příliš.

Patří k nim také poslední počin Městského divadla, česká premiéra rodinného muzikálu Matilda. Podle knihy Roalda Dahla z roku 1988 o malé notorické čtenářce v nevzdělaném prostředí natočil film Danny DeVito (1996), o práva na muzikálovou verzi příběhu v roce 1998 neúspěšně požádal australský písničkář Tim Minchin, dílo se mu podařilo stvořit a s velkým úspěchem uvést až v roce 2010 v RSC ve Stratfordu, v roce 2011 na West Endu, poté na Broadwayi, kde získalo hned pět cen Tony. A pak se hrálo a hraje všude možně. Není divu, muzikál s prvky kabaretu a revue v tradici britských školních komedií a zároveň bláznivých rodinných story (patří k nim i oblíbený vánoční příběh Sám doma či Ztracen v New Yorku) okouzluje energií melodických rytmických písniček a především revoltou chytrých dětí vůči hloupým a hodně karikovaným dospělým. Zájemci mohou na YouTube najít řadu různých nastudování, efektní film je k vidění na Netlixu, prostě celosvětově skvělá zábava. A příležitost dětí ukázat, co v nich je, dospělí jim dělají křoví. V Brně dětský soubor připravovali nejméně rok, ale výsledek je ohromující: v titulní roli jsem zastihl Annu Bergerovou, osobitou, skvěle intonující a pohybově bezprostřední, a to mají k dispozici ještě dvě zřejmě naprosto srovnatelné (Marie Juráčková a Karoline Kabele), k tomu je tu skvělá dětská company, která zvedá diváky ze sedadel. Až se zdá neuvěřitelné, co malí herci, zpěváci a tanečníci všechno umějí. Sice si místy neumím odpovědět, co nám vlastně tvůrci sdělují, třeba tady docela hodnou ruskou mafií, na druhou stranu kabaretní číslo na začátku druhé poloviny večera o hlupácích odmítajících vzdělání, což je jedno z hlavních témat díla, vyznělo těsně před volbami prezidenta hodně aktuálně. Petr Gazdík opět prokázal velké zkušenosti s režírováním dětí, respektoval obecnou světovou podobu díla, síla jeho inscenace je v dokonalosti, s níž tak učinil. Včetně choreografie Carli Rebeccy Jefferson a pěveckého a hudebního nastudování Dana Kalouska a dalších. Zcela výjimečná událost!

Městské divadlo v Mostě – Bruce Joel Rubin, Dave Stewart, Glen Ballard: Duch. Překlad a české texty Adam Novák, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Veronika Watzková, aranžmá, hudební nastudování a korepetice František Krtička, choreografie Jan Veselý, projekce Martin Studecký, dramaturgie Michal Pětík. Premiéra 23. prosince 2022.

Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Mel Brooks, Thomas Meehan: Producenti. Překlad a české texty Adam Novák, režie Gabriela Petráková, hudební nastudování Jakub Žídek, choreografie Ladislav Cmorej, scéna Ondřej Zicha, loutky David Velčovský, kostýmy Marta Roszkopfová, dramaturgie Tomáš Novotný, sbormistr Martina Juríková, sound design Petr Šimíček, lightening design Stanislav Dvořák. Premiéra v Divadle Jiřího Myrona 27. října 2022.

Městské divadlo Brno – Robin Schenk, Petr Štěpán, Miroslav Ondra: Devět křížů. Režie Petr Gazdík, kostýmy Eliška Ondráčková Lupačová, dramaturg Klára Latzková a Miroslav Ondra, scéna Emil Konečný, hudební nastudování Dan Kalousek a Ema Mikešková, sbormistr Karel Škarka, choreografie Hana Kubinová. Původní premiéra na Hudební scéně 24. září 2022.

Městské divadlo Brno – Roald Dahl, Dennis Kelly, Tim Minchin: Matilda. Překlad a režie Petr Gazdík, kostýmy Eliška Ondráčková Lupačová, dramaturg Klára Latzková, scéna Petr Hloušek, hudební nastudování Dan Kalousek a Ema Mikešková, sbormistr Dan Kalousek, Karel Škarka a Jana Suchomelová, choreografie Carli Rebecca Jefferson. Česká premiéra 21. ledna 2022 na Hudební scéně (psáno z druhé premiéry 22. ledna).

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 6. února 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Z Mostu do Brna přes Ostravu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ