Z nitra Nitry 2011 (No. 5)
Divadelná Nitra pokračovala ve středu dvěma posledními představeními.
Co si počít s konverzačkami?
Kuchyni Arnolda Weskera, banální konverzační drama z roku 1957, nastudoval v pořadatelském Divadle Andreja Bagara maďarský režisér Zoltán Balázs (pražští diváci si mohou připomenutou jeho inscenaci Ubu Király souboru Maladype, která v pražském Divadle Na zábradlí hostovala letos na jaře).
Autor scény a kostýmů Péter Polgár dostal letošní DOSKY zaslouženě. Snímek CTIBOR BACHRATÝ
I Kuchyně je výtvarně a hudebně nápaditá záležitost, která nenudí a nabízí pozoruhodné cesty, kterými se ubírat při inscenovaní konverzaček. Docela bych uvítal, kdyby někdo, třeba i Balázs, takhle zpracoval například Marberovo Dealer´s Choice v Dejvickém divadle – to by totiž teprve byla jízda… Dlužno dodat, že nitranskou inscenaci lehce kazili herci, kteří se nevymanili z diskursu tradičního, psychologizujícího herectví. Autor scény a kostýmů Péter Polgár dostal letošní DOSKY zaslouženě.
To by se Machovi líbilo
Večer přišel vrchol festivalu. Přijelo Théâtre des Lucioles z francouzského Rennes s kouskem Paranoia.
Podstatné bylo jevištní uchopení, které využívalo dotáček. Snímek CHRISTIAN BERTHELOT
Lucioles pracují kolektivním způsobem, herci se střídají v režii – tentokrát se hry argentinského dramatika Rafaela Spregelburda chopili Marcial Di Fonzo Bo a Elise Vigier, kteří oba si také spolu s dalšími pěti herci zahráli. Marcial Di Fonzo Bo pak také spolu s (nehrajícím) dramaturgem inscenace Guillerme Pisanim hru ze španělštiny do francouzštiny přeložil. Hned na začátku jsem hrdě zhrdl sluchátky, oprášil svou byvší pasivní znalost francouzštiny a nechal se unášet proudem bizarního příběhu, v němž mimozemšťané, kteří se živí fikcí, ohrožují Zemi a zachránit ji může jen skupina zoufalců, která má vymyslet dostatečně vydatný příběh. Tak ho vymýšlejí. Jsou v něm nepodařené plastické operace, Miss Venezuela, rozverní jihoameričtí diktátoři, karetní triky a pár dost zamotaných detektivních zápletek. Podstatné bylo jevištní uchopení, které využívalo dotáček (živí herci s nimi všelijak interagovali) či promítání reálně natáčeného děje (s pomocí klíčování na barevné plochy), ale i ústřední otočné jeviště bylo využito k lecjakým vizuálně pozoruhodným trikům.
Prostě osvobozující fantasmagorie, technicky brilantně provedená. Snímek CHRISTIAN BERTHELOT
Jsem, jak říkávám rád a často, povrchní divák, kterého většinou zajímá hlavně, jak to všechno vypadá, spíš než o čem to je – a tohle Paranoia, doslova a do písmene pastva pro oči, která byla navíc nekonečně vtipná a zábavná, splňovala dokonale. Prostě osvobozující fantasmagorie, technicky brilantně provedená. To by se Machovi taky líbilo, říkám v narážce na budoucí hvězdu českého divadla, význačného zlínského tvůrce Martina Macháčka, kolegyni Elišce Poláčkové. To jo, vypadalo to, jako by to Macho přímo režíroval, děla ta dobrá žena.
V Nitře bylo živo a krásně
Na Paranoie jsem byl posazen hned vedla Iana Herberta, význačného britského kritika, zakladatele a editora Theatre Record. Pravil: Z toho, co tak občas vidím, se mi zdá, že české divadlo prožívá klidné časy, ne? Nic se tam neděje… Ale slovenské divadlo, to má klidné časy pořád…
V Nitře bylo krásně aneb Za přelomový zážitek pokládám Lovecké scény z Dolního Bavorska. Snímek NEZMZETI SZÍNHÁZ
Celý týden bylo v Nitře živo a krásně. Program byl nabitý řadou zásadních zážitků. Osobně za přelomový, překračující hranice divadla, pokládám Lovecké scény z Dolního Bavorska; proto se k nim ještě někdy (doufám, že brzy) vrátím. Za skvělé kousky pak pokládám polské Mezi námi v pohodě a francouzskou Paranoiu; až na Absolventa jsem byl spokojen se slovenským výběrem – Kubo(remake), Kuchyně i Napichovači a lízači jsou rozhodně reprezentativní inscenace a divácké zážitky. Void story a Malé vyprávění mě zaujaly svou záměrnou ne-divadelností, pročež se (doufám taky že brzy) vrátím i k nim. Dům jelenů a Na dně mě nenadchly, ale rád jsem je viděl. Za skutečný přehmat pokládám tak jen sovětskou Médeu a zmíněného Absolventa.
P. S. Kromě vlastních příspěvků na webu Týden.cz doporučuji i výtečná zpravodajství kolegů z Rozrazilu Online. A možná i studentský blog Nitrafest(nik), nejen proto, že se jeho redaktorům podařilo šéfredaktora SaDu Karla Krále překřtít na Karla Kryla…
Tu jsou linky na zmíněné weby a zpravodajství:
Nitranské pastorále: slovenský masakr martinskou pilou
Nitranské pastorále: homosexuálové na vsi a Rusové ve vodě
Nitranské pastorále: nadržený duch zavražděné ženy
Nitranské pastorále: trochu divné kusy
Nitranské pastorále: jejich ceny, zavařovačky a tlustá svině
Divadelní Nitra nezklame. Slovenské barvy hájí napichovači
Komentáře k článku: Z nitra Nitry 2011 (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin J. Švejda
Možná by stálo za to položit si právě zde onu zásadní otázku, zdali je nějaká šance, aby podobný festival vznikl i v Čechách. Festival, který by obsáhl domácí (mezidruhovou) „scénickou žatvu“ a zároveň nabídl několik up-to-date zahraničních inscenací. Festival, který by měl v sobě něco z plzeňského festivalu, něco z hradeckého, něco z Divadelní Flory, něco z pražského festivalu německého jazyka… Nejblíž k němu má myslím festival hradecký (termín, atmosféra, off-program); ten by však potřeboval zásadní revizi podoby hlavního programu. A samozřejmě: ve vedení Ministerstva kultury by museli stát lidé, kteří by byli schopni stanovit věrohodné priority kulturní politiky státu.
01.10.2011 (0.56), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Navržená otázka
má minimálně dvě roviny. Jedna je „idealistická“: Jak by takový festival KDYBYTOŠLO mohl vypadat a kde by měl/mohl být, a druhá „realistická“: Co je možné v rámci stávající situace „rozložení sil“ ovlivnit k – řekněme – lepšímu.
V té „ideální“ rovině
to vidím asi stejně jako Martin Švejda. Regiony HK mají nejblíž ke kvalitnímu velkému festivalu – termínem, prostory, diváky, atmosférou i již zavedenou tradicí, organizační zkušeností. Problém je jediný: MONEY.
V realistickém pohledu
má myslím stále nejvíc šancí Plzeň. Chtělo by to ale opět peníze a organizační nasazení ve směru zapojení obyvatel města a okolí. Bylo by třeba hlavní část festivalu časově prodloužit, přitáhnout herecké a režisérské, případně autorské hvězdy á la MFF KV, tím pádem i média apod. Rok 2015 je výzva!
A pak je Divadelní svět Brno…
Ten má potenciálně velikou šanci – město o něj stojí, divácké zázemí v Brně jistě je, prostory i profesionální divadla různých žánrů a tradic taky. Navíc začíná tam víc žít i nezávislé divadlo (viz Stadec). Navíc má – zdá se – i politickou podporu. Na vybudování kvalitní akce však bude potřebovat ještě pár let.
Kdyby bylo ale na mně,
budoval bych velký divadelní festival v Hronově. Hrálo by se celý srpen, jako se hraje celý červenec v Avignonu… Hronov má obdivuhodnou tradici, jsou tam dvě kamenná divadla, Sokol, školy, řada stodol, opuštěná fabrika, louky pro stany, kluby, sklepy, hospody… Dá se hrát i v okolních vesnicích, nemluvě o inspirativních site-specific prostorech, jež dnes festivaly zhusta využívají (viz referát Petra Feyfara z Avignonu). A nadšení diváci tam přijíždějí z celé republiky i blízkého okolí (opět jako v Avignonu). Ale to už se pohybuju v úplném sci-fi.
01.10.2011 (4.23), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
a je skutečně potřeba, aby byl u nás, když už je na Slovensku?
01.10.2011 (14.25), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
a aby to bylo kompletní, doplním ještě link na poslední díl „týdenního“ zpravodajství: http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/divadlo/nitranske-pastorale-konec-pod-zoborem_213464.html
01.10.2011 (14.26), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Kdyby se nerozdělilo Československo,
tak by možná Nitra coby „vrcholný“ festival, kde se setkávají evropští tvůrci a divadelníci s českým a slovenským divadlem a naopak, stačila. Takto je zkrátka Nitra v cizině stejně jako Toruń, Vídeň, Berlín nebo Avignon či Edinburgh. Festival není jen uměleckou přehlídkou, ale i uměleckým a společenským setkáváním. Nebude-li mít Česká republika velký divadelní festival (srovnatelný s Nitrou nebo právě Toruní), bude stále na okraji či dokonce mimo divadelní mapu Evropy.
01.10.2011 (17.15), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
nebuďme nacionalisty. nitra, vídeň a berlín jsou v dosahu…
01.10.2011 (18.54), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Nejde o nacionalismus,
ale o prostor a prostředí. V Nitře se vedle hostujících představuje v silné míře i slovenské divadlo a jeho prostor či kontext (mj. i díky předávání DOSEK), ve Vídni a Berlíně německojazykové, v Avignonu frankofonní a Edinburghu anglofonní. I čeští – či nechceš-li nacionalismus, tedy v ČR žijící a tvořící – divadelníci by měli mít prostor a možnost se prezentovat a konfrontovat. Jak mezi sebou tak mezinárodně. K tomu zčásti velmi dobře slouží Regiony v HK. Dovážet tam kontinuálně a koncepčně opravdu velká jména a významné inscenace zahraničního divadla a zařídit setkávání mezinárodního odborného a produkčního světa, splní festival přesně to, co po kolabování této funkce v Plzni českému (myšleno nenacionalisticky) divadlu dnes chybí. Daří se to možná v prostoru tance (Taneční platforma, Tanec Praha, aktivity samotných souborů), loutkářů (Skupova Plzeň, Mateřinka, Formani a vůbec tradice, jež má ve světě zvuk) a některých nezávislých aktivit především pohybového a fyzického divadla (4+4 dny, Za dveřmi, Nultý bod, Letní Letná…), ale činohře a jakémusi nadžánrovému pohledu na divadlo to velmi schází. Stáváme se – ne, jsme – v kontextu evropského divadla pro svět exoty. Zdejší divadelníci v podstatě nemají s kým své aktivity poměřovat. Je jasné, že snad každý kritik jezdí „na své triko“ do světa, ale pro obecný konsensus je třeba divadlo společně viděné a diskutované (po Nitře by mohlo být, Vojto, zajímavé, přít se o Lauwersův Deerhouse, kdo však inscenaci viděl? – z divadelníků téměř nikdo, z kritiků Ty, já, Christov a někteří z Rozrazil Online – české prostředí taková pře, která by mohla být velmi výbušná a „hodnototvorná“, nemůže ovlivnit – daleko podstatnější vliv má a bude mít Mundruczóův Led v Plzni). U nás nadnárodní měřítko v činohře spolehlivě nabízí jediný festival – PDFNJ. Čtete-li české kritiky, není snad nikoho, kdo by inscenacemi z tohoto festivalu české divadlo nepoměřoval. Stejně možné „poměřování“ inscenacemi z Avignonu a Edinburghu, nemluvě o polských, států Beneluxu, Skandinávie apod. chybí. Kdyby do Prahy, Brna, Ostravy či na festivaly do Plzně, HK, Brna či mého oblíbeného Hronova evropské divadelní elity pravidelně jezdily, pozdvihla by se laťka zdejšího divadla téměř automaticky – pozvedlo by se obecné divácké chápání soudobého divadla (to se nyní děje v oboru nového cirkusu), divadelníci by si srovnali vlastní standardy a kritika by nalezla evropštější měřítka. Proto pléduji za divadelní festival 1. kategorie na území ČR.
01.10.2011 (23.17), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
vtip Nitry je ovšem v tom, že má ne-konzervativní dramaturgii (a pohledem do programu minulých ročníků tomu tak bylo vždy); Plzeň jinak tvé požadavky plus mínus splňuje, řekl bych – jen by těch zahraničních produkcí mohlo být o dvě tři víc.
s tím Hradcem (a Brnem) je podle mého problém i v té přemrštěnosti, extrémním množství produkcí. festival podle mě neznamená mít tuny různě kvalitního porgramu, aby „když něco nestihnu, jsem mohl jít na deset jinejch věcí“, ale právě jednoduchý, přesně koncipovaný a vyvážený porgram, který je možné vidět celý. a festival klidně může trvat pět dní a nabízet deset až patnáct věcí. ale vynikajících a se vzájemnou vazbou – jako dobrá hostina.
01.10.2011 (23.25), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
V tom se, Vojto, neshodnem.
Myslím, že velký divadelní festival potřebuje široké řečiště pro prezentaci velmi různorodých produkcí. Samozřejmě může existovat Hlavní program, který je centrem pozornosti kritiky i médií, ale ono dění kolem (off-program) je velmi důležité a životadárné (Christov si toho v Nitře velmi dobře všiml). Jsou pochopitelně ve světě přehlídky, které splňují Tvé představy hostiny – Theatertreffen, třeba – a Plzeň se asi právě o to pokouší. Shoda však v tom, co má být součástí „hostiny“, je natolik problematická, neřkuli nemožná, že vždy bude vznikat rozpor mezi přáními či představami (odborné) veřejnosti a realitou. Překlenout jej může jen intenzita divadla, tedy množství produkcí. Letošní ročník Plzně myslím prokázal snahu po ne-konzervativnosti (kromě Ledu i Ženský chór, Stůl, Hollyroth, velká část české produkce), přesto asi oba cítíme, že šlo v porovnání s Nitrou (kolik měla dnů?) o dost dietní stravu. Kdyby s Ledem přijel třeba ještě Deerhouse a Lovecké scény z Dolního Bavorska, asi bychom byli spokojeni. Jsou však jistě i jiní s úplně jinými pohledy na ne-konzervativní divadlo a ti v Plzni vítali – třeba – Strýčka Váňu. O. K. – respektuju to. Kdo ale v Plzni chyběl myslím všem, byli zahraniční kritici a produkční. Už jen těch pár, co jsem sehnal do festivalových „hvězdiček“, jež vyjdou v DN 16, vypovídá o naprosto jiných a různorodých perspektivách vnímání a hodnocení divadla, než jsme zvyklí. Inspirativně vypovídá.
01.10.2011 (23.54), , Trvalý odkaz komentáře,