Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy Zahraničí

Z režisérova zápisníku Theatertreffen 2019

Na berlínském Theatertreffen, kam jsem byl šťastně vybrán mnichovskou centrálou Goethe Institutu jako jeden z 35 účastníků Mezinárodního fóra, mne skutečně překvapilo, jak jsem se minul s většinou prezentovaných produkcí (tento rok pouze 9, Das Internat Ersana Mondtaga nepřijel, protože ho v Berlíně neuměli postavit). Ale chci šířit dobro. Raději se zmíním o zážitcích z opačného spektra svých diváckých zážitků. Tři představení z devíti se do mé duše vryla s německy odhodlanou brutalitou a jejich stopu cítím dosud.

Oratorium kolektivu SheShePop se věnuje především palčivé otázce dostupnosti bydlení a bytové krize. Je příkladem politického divadla, které drží palec na tepu doby a dovede vytáhnout téma, které skutečně naléhavě pulzuje v berlínské společnosti (různé lokální či mezinárodní mutace se věnují případě i jiným fenoménům). Zároveň představení zůstává spíše v rovině analýzy bez jakéhokoli aktivistického či radikálního přístupu (na rozdíl od řady Berlíňanů, kteří požadují např. masivní vyvlastnění), což může být i jeden z důvodů, proč bylo Oratorium na přehlídku pozváno. Vzhledem k vlastní tvorbě mi přišel v Oratoriu nejsilnější motiv práce s publikem. Začátek a následně i konec představení je obstaráno projekcí textů na jevišti, jednotlivé promluvy jsou předčítány samotným publikem. Scénické poznámky předepisují, kdo má dané repliky vyřknout (např. Všichni, Muži s nízkými příjmy, Prekarizované matky, Divadelní vědci/vědkyně, Majitelé bytů, Dobře/Špatně zajištění penzisté apod.). Diváci se tak sami rozhodují podle toho, s jakou skupinou se identifikují. Je zajímavé sledovat, jak se mění mohutnost tohoto plebiscitního voicebandu: jednou jednohlasně promlouvá téměř celý sál, vzápětí pouze několik osamělých hlasů, některé repliky nejsou přečteny nikým (v Berlíně byla snad třetina publika z oboru divadelní vědy). Kolektivu SheShePop se tak podařilo ukázat, a především nechat diváky zažít pluralitu sociálního postavení jednotlivců, ale zároveň vytvořit pocit komunity a společenství. Závěrečný společný nápěv (kterému bych jako skeptický režisér nevěřil, že se může v rámci interaktivity povést) měl intenzitu pradávných hudebních slavnostní s metafyzickým přesahem. O inscenaci se ucházel Pražský festival divadla německého jazyka, ale jak mi potvrdil jeden z členů kolektivu, hostování patrně z termínových důvodů nedopadne.

Největší kládou bylo bezesporu Dionýsovo město z Münchner Kammerspiele, desetihodinové představení rozdělené do 4 bloků se 3 přestávkami si vystačilo s pouhými 8 herci (to skutečně obdivuji) a nabídlo vizuální i žánrovou pestrost (stand up comedy, televizní parodie, mytický příběh, scénický elektronický melodram, sportovní utkání). První část připomíná Prométheův příběh, kdy vzpurný bůh musí pykat za to, že dal lidem oheň (a oni vynalezli válku). Zde nelze nevzpomenout absurdní scénu “plynutí času”, kdy je rebel uvězněn v kleci nad jevištěm a pod ním se pomalu a netečně loudají špičkoví mnichovští herci v rolích horských ovcí, na čtyřech, přehozeni umělými leskimo kožešinami, a to v reálné době asi 15 minut. Jako konsekvence Prométheova daru následuje Trojská válka (dlouhá část nekráceného Homéra) a úryvky z Trójanek (radikálně zhuštěný Aischylos). Logickým pokračováním je Oresteia. Žánrově si pohrává s formátem nekonečných seriálů s absurdně řetězivými vztahy a nabízí překvapivě mnoho legrace. Obsah je zpočátku zcela totožný s klasickým syžetem, liší se pouze jazyk (scény vznikaly improvizací), postupně se tvůrci od předlohy odpoutávají, přivádí nové postavy, vrací se Ifigénie jako ironická připomínka (“Vy jste ji zabili kvůli větru?”), Meneláos a Helena jako spokojený pár zralého věku, na závěr se vrací Prométheus, který naivně stále doufá v nový začátek lidstva. Představení je završeno nefalšovanou satyrskou hrou: herci na koturnech a s růžky na hlavách hrají před diváky zklidněné, téměř meditativní utkání neambiciózního fotbálku a sledují východ slunce.

Síla inscenace vychází samozřejmě z hutného jádra antických mýtů a tragédie, kongeniálně podpořené mnohotvárností herců i žánrů (aniž by celek ztrácel harmonii). Zaujmou nové interpretace dílčích postav či momentů (Helena při své obhajobě po pádu Tróji bez obalu říká: Jednu věc si vyjasněme: skutečný důvod této války je bohatství a touha po moci, ne já, já jsem pouze záminka!). Dionýsovo město mě postupně zavalovalo, dávalo mi poznat tíhu lidského osudu i pokolení (a to i díky své neobvyklé délce) a věřím, že jsem nakonec pocítil něco, co snad mohli zažít návštěvníci starověkých divadelních slavností. Že tento formát učaroval režisérovi Christopherovi Rüpingovi, je zjevné, prý dříve nad realizací 10hodinového kusu nepřemýšlel, teď se k takové délce chce vrátit. Dionýsovo město se hraje pravidelně dvakrát měsíčně (vždy o víkendu v Mnichově), plánuji jej ještě navštívit.

Téměř čtyřhodinová adaptace románu Velký sešit drážďanského Schauspielhausu v režii Ulricha Rascheho na mne zapůsobila jako zjevení.  Vystačí si se dvěma neustále rotujícími nakloněnými točnami, na kterých v totožném rytmu pochodují hrdinové románu – asociální, přitažlivá, děsivá, enigmatická dvojčata, prošlapávající si cestu krutým světem, ve kterém chybí cit, ale nikoli láska. Jejich řeč je taktéž rytmizovaná, více než hraním lze jejich projev nazvat vyprávěním. Postupně se na točně zjevují další a další dvojice bratrů, které postupně příběh (v totožné intonaci, ve stejně rytmizovaném pohybu) přebírají. Nakonec se jich na scéně sejde 16, 16 maskulinních mužů, kteří před námi pochodují, dupou, potí se, vykřikují, sdílejí obrazy své nemocné duše. Radikální minimalismus scény i jevištní akce překvapivě neztratí ani v druhé polovině nic ze svého napětí, i díky impresivní hudební složce. Ulrich Rasche ze svého konceptu neuhnul po dobu 4 hodin ani o centimetr, v hercích nalezl precizní, umělecky i fyzicky disponované partnery, kteří slouží celkové myšlence díla. Nikdo nemá hlavní roli, ve vzáejmné zaměnitelnosti je neskutečná síla. Jako kdybychom skutečně sledovali velký divadelní stroj.  Rasche mi dokázal, že důslednost minimalistického konceptu může být nesmírně fascinující, vzrušující i dojemná. Inscenace Loupežníků ani Vojcka, které vytvořil v Mnichově a Basileji již není možné vidět (kromě záznamu), zdálo se mi ale, že právě u Velkého sešitu – příběhu, který je vyprávěn výhradně z perspektivy dvou hrdinů – tento inscenační přístup skvěle zafungoval. Derniéra tohoto opusu se uskuteční 28. června v Drážďanech.

Pobyt v Berlíně jsem nevěnoval jen návštěvám divadla, ale také workshopům a diskusím jak s německými umělci, tak s mými kolegy z celého světa. Ale o tom v Divadelních novinách DN 13/2019, které vyjdou v úterý 25. června.

• Autor: Jakub Čermák
• Publikováno: 17. června 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Z režisérova zápisníku Theatertreffen 2019

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ