Z trezoru na jeviště

Autorka adaptace vycházela z divadelních možností příběhu a oprostila jej od scén vyžadujících práci kamer. Omezila se na portréty obou hrdinů, koncipovala psychologicky přesvědčivé situace a dialogy a připravila pole pro Petru Bučkovou jako představitelku Anny a pro Martina Siničáka jako Ludvíka. Jejich duo doplnil Cyril Drozda v úloze Muže-zřízence Státní bezpečnosti.

Na scéně, kterou navrhl Pavel Borák a kterou tvoří několik zařizovacích předmětů vládního bytu, zejména chladnička, v níž funguje odposlouchávací zařízení, se odehraje ponurá noc poznamenaná nejprve vypnutím elektrického proudu a potom různými dalšími projevy naznačujícími, že byt je pod policejní kontrolou. Režisér Ondřej Elbl se zřekl pokusů o efekty v aranžmá a záslužně přenechal jeviště hercům.

Petra Bučková ztvárnila všechny podoby své divadelní postavy velmi účinně a s dobrým smyslem pro postupné rozvíjení a odhalování jejího charakteru. Byla rozmazlenou prominentskou paničkou, která se opilecky rozverná a živočišně roztoužená vrací z funkcionářského večírku, marně zkouší na manželovi své triky a teprve posléze prozradí hloubku vlastního rozkladu a otrlé rezignace, kterou završí několika téměř strindbergovskými výpady nejen na adresu Ludvíkovu, ale i přiznáními zoufalého životního krachu. Když pochopí rozsah Ludvíkova ponížení a dosah jeho lidského debaklu, vydoluje ze sebe solidární postoj vůči životnímu druhovi, jehož neopouští samozřejmě ani ve finále, kdy pád do ničivé mocenské mlýnice postihl souseda a na Ludvíka naopak připadl kariérní vzestup.

Martina Siničáka zpočátku poněkud omezuje střízlivý úkol sdělovat, že si je Ludvík okamžitě a lépe než jeho žena vědom vážných okolností osudové noci. Ale i Siničákův činitel vydá otřesné svědectví o své lhostejnosti k oficiální ideologii a o sebezáchovném lpění na pobytu na vysoké příčce funkcionářského žebříčku. Ludvík v Siničákově podání je otřesná mužská onuce neschopná vztahu k člověku ani k myšlence, ubožák ochotný posloužit komukoli a čemukoli, jakémukoli zločinu, pokud tím upevní své služební postavení a naději na přežití. Ludvíkův portrét nevzbuzuje divákův soucit. Pustopustý tanec smrti, jejž Ludvík s Annou předvádějí, vyvolává mnohem spíš krutý smích, kterým provázeli premiérové představení především diváci mladší a mladé generace.

Cyril Drozda charakterizoval svého estébáckého pověřence a hlídače velmi rafinovaně: vyhnul se gestapáckým šaržím, střídal intonace a gesta služebně nižšího činitele s bezprostředními a arogantními výrazy sebevědomí skutečného pána dějin a jeho převahy nad Ludvíkovou nomenklaturní atrapou. Náznak, jehož metodou je Muž autorsky koncipován a herecky předváděn, obestírá jeho postavu hádankovitostí vyžadující domýšlení.

V tom spočívá i mez účinku divadelní verze Ucha: je kromě lidské sondy také sociálně a politicky motivovanou výpravou do gangstersky děsivé skutečnosti padesátých let; tehdy se z vysokých funkcí odcházelo pouze nohama napřed. Divadelní Ucho klade tudíž na plné pochopení obecenstva nároky, kterým dokáže vyhovět jen dobrý znalec atmosféry politických procesů, jež začaly hledat oběti nejen mezi vybranými skutečnými i domnělými nepřáteli, ale též ve vlastních řadách. Obávám se, že neznalec poměrů té doby může sledovat nejnovější představení HaDivadla třeba jako manželskou frašku s dobrým koncem.