Z ulit do ulic (No. 11)
Divadelní společnost Teatr novogo fronta se pro svou nejnovější premiéru inspirovala básní Kvílení pro Carla Solomona Allena Ginsberga. Mnohovrstevnatá inscenace-performance, stejně jako výchozí poezie, zahlcuje diváka obrazy, v nichž se mísí realita s imaginací a jejichž původcem mohou být drogy, ale i touha jen vidět to, co je jinak nevnímané či nepřipouštěné. Nezdravá společnost doby americké beat generation, z níž se chce uniknout do rozšířených stavů vědomí, se v neděli přesunula do prostorů Divadla X10.
Diváky, rozestavěné okolo ochozu divadla, si performeři odvedou do spodního patra, které během performance postupně využívají celé i v paralelních akcích. Recituje se věnování Kvílení Jacku Kerouacovi, W. S. Burroughsovi, Nealu Cassadymu. Ze světa performerů, oblečených do formálních košil s kravatami, sak a kalhot s puky, se ale rychle dostáváme do společnosti, která pomalu šílí, choreografie naznačuje pády, z nichž zvednout se je čím dát tím těžší, až nemožné. Neustálé prohry, jak naznačuje výchozí báseň, vedou k rezignaci a pasivitě. Postupnými střihy se dostáváme do úplně jiné společnosti, takové, která se pomalu a o to intenzivněji vymyká z kloubů, společnosti, která se nechce dívat na svět střízlivým pohledem.
Performeři postupně začnou svlékat části kostýmů, objevuje se ocelové zábrany, hranice, kolem kterých se tančí a které vymezují prostor. Generace beatniků se ke svobodě vztahovala skrz nekonečné hýření, znázorňované pohybovými choreografie za autorského hudebního doprovodu. Objevuje se však i téma svobody osobnosti, myšlení a konání. Nebo téma duševních poruch, naznačené postavou Ginsbergovy matky Naomi.
Použité rekvizity mají své symbolické účely, které jsou v průběhu inscenace díky variování obrazů rozšiřovány. Mimo výše zmíněné zábrany jsou využity bedny na kolečkách, na nichž se jezdí, leží, tančí, a které se proměňují v domy i telefonní budky. Místy si performeři pro své sdělení vystačí jen se zrcadlem, krvavými obvazy nebo pírky. S osobností umělce Tomáše Rullera a jeho závěrečného rituálního zničení starého televizoru se do hry dostal i odkaz na tvorbu Nam June Paika, zejména tedy na jeho „televizní instalace“. Je jasné, že téma technologií a jejich zhoubného vlivu na společnost nijak nezastaralo. Inspirace výtvarným uměním je zřetelná i v akci, kdy je na zemi rozvinuto plátno, na kterém se lidské postavy pohybují s miskami červené barvy, nebo když je na plátno stříleno z airsoftové pistole.
Výchozí inspirací však nezůstává jen Kvílení, objevují se obrazy odkazující na život beatniků. Opakuje se například scéna se zastřelením přítelkyně W. S. Burroughse Joany Volmer při napodobování Viléma Tella a jeho legendární epizody se sestřelením jablka. Matěj Pour v roli Ginsberga později přihlíží kadiši nad svou zesnulou matkou nebo se setkává s Carlem Solomonem v psychiatrické léčebně. Reálné životní chvíle střídají momenty vytržení, touhy po poznání svého nitra, duchovního uchopení světa, čirého požitku z tance a hudby. V kontrastu s volností jsou při části Kvílení „Molochu…“ herci uzavírání do vězení pro duši i tělo.
Tvůrčí tým s režií Vladimira Benderského, choreografií Iriny Andreevy a performance Tomáš Rullera odvedl precizní dramaturgickou i režijní práci, celek se neutápí v obecných konceptech, viděné lze v daném beatnickém rámci konkrétně interpretovat. Studený až nehostinný prostor prázdného Divadla X10, vyplněný hudbou Jakuba Rataje, se proměnil v rave partie. Interpretace metafor textu i nabízených událostí, především v závěrečné scéně, kdy performeři provolávají poznámku pod čarou k výchozí básni a společně s některými diváky i tančí, je pak oslavou oné beatnické svobody, která se těžko vydobývá, a ještě hůře udržuje. Takové svobody, která je opojná i znejišťující, uklidňující i brutální. A nejen svobody beatnické, ale i svobody tvorby v alternativním divadle.
///
Text vyšel ve zpravodaji festivalu Tsunami.
Komentáře k článku: Z ulit do ulic (No. 11)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)