Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Z ulit do ulic (No. 2)
O ptácích a lidech
Voliéra Terezy Bartůňkové a jejího kolektivu je spíše než inscenací dechberoucí divadelní instalací uvádějící diváky nejen do ptačí říše, ale také do světa, který aspoň na okamžik, byť téměř dvouhodinový, umožní divákovi opustit ten jeho lidský, možná opustit i sama sebe jako věčného pozorovatele a stát se pozorovaným. Navíc pro řadu diváků objevil dosud neznámý prostor Ankali, který je zážitkem už sám o sobě.
Foto: archiv festivalu
Po vstupu do labyrintu bývalé mydlárny se člověk neubrání vzpomínce na první Pomezí. Spletitá síť místnůstek, kukaní a sálků, kdysi sloužících patrně jako laboratoře a varny, se proměnila v ptačí zoo. Z technických prostor se staly klece a výběhy, resp. výlety nejrůznějšího ptactva. Hned zkraje u vchodu tak divák mohl pozorovat neklidnou videoprojekci racků těsně sousedící s klecí s labutí. Ta už byla naopak ztvárněna hercem v typickém baletním úboru. Od uvaděče byl ovšem divák varován, že není tak docela dobrý nápad labuti upřeně koukat do očí. Instinktivně se tedy podvolil, čímž mimovolně došlo k prohození rolí. Byla to právě labuť, která diváka pozorovala. To ona najednou byla divákem a člověk mohl okusit, jaké to je, když na něho někdo zírá a on s tím nemůže nic moc udělat. Jeho jediná šance byla přejít dál. Jenže hned následující instalace automaticky střihajících nůžek na stojanech mu mnoho optimismu do žil nevlilo. Nůžky v pravidelných intervalech stříhaly, přičemž samozřejmě vydávaly i typický nepříjemný zvuk, který v kombinaci s nejistotou, kdo nůžky ovládá a pro koho jsou určeny, mohly vyvolat u slabších povah i paniku. Naštěstí následoval celkem poklidný a zdaleka největší sál celého prostoru, jemuž dominovalo uprostřed osvětlené malé placaté vajíčko. Z něho v průběhu večera povstane fénix, bylo nám řečeno při vstupu. K naprostému uklidnění tedy došlo až v následující, podzemní místnosti, jež představovala les, odevšad se ozývala vcelku příjemná melodie, do níž přítomná performerka preludovala na klarinet. Na jedné ze stěn stál křídou psaný anglický text vyzývající diváky k porozumění ptákům. Tento náznak imerzivity už dál ovšem nebyl rozvit. Jiných textů ani artefaktů, které by člověku podsouvaly nějaký další, skrytý příběh, tu nebyl. Zato tu byli nádherně kostýmně vypravení havrani posedávající, popocházející a obrovskými zobáky klapající v kotci ne nepodobném jakémukoli kotci ve skutečné zoo. To už jsme u baru a pomalu lze vstoupit na půdu Planety Za, nejmladšího přírůstku celého alternativně-kulturního centra Ankali. Je to venkovní prostor a vévodí mu další performer navlečený v ptačím kostýmu starající se o překvapivě poslouchatelnou hudbu složenou víceméně jen z nejrůznějších skřeků. Těsně u druhé brány si pak divák mohl pod zvětšovacími sklíčky prohlédnout fotografie ptáků. Instalaci tedy máme probádanou.
Tereza Bartůňková a kolektiv: Voliéra Foto: Kamil Košun
Divadelní akce se zde odehrávaly spíše nenápadně. Celou dobu zde bylo přítomno několik herců, kteří s jednotlivými exponáty a jejich scénickým rámcem obcovali, snažili se taky interagovat s diváky, ale jinak zde působili spíše jako dozorci pravidelně prostorem procházející a kontrolující, že vše probíhá, jak má. Vrcholem večera bylo jednoznačně zrození fénixe. Za doprovodu strhující, ale zároveň meditativní hudby rituálně zapálili dva „pečovatelé“ ono placaté vajíčko, které po dlouhých minutách hoření skutečně nabobtnalo do jakéhosi zkrouceného válce, který měl připomínat bájného fénixe. Chemikovo srdce zaplesalo. Mýtus o ptáku, který zemře spálením a znovu se zrodí ze svého vlastního popelu, je tu ovšem obrácen. Fénix povstává z ohně a na konci, když ho jeden z „pečovatelů“ roztříští o svou hruď, umírá do podoby hromady popela. A spolu s ním umírá také tento večer. Nic dalšího se neděje, některé klece, třeba ta labutí, už zejí prázdnotou, je čas voliéru opustit a vyletět zpět mezi lidi. Tentokrát už ale bohatší o vědomí toho, že nic není pevně dáno, dokonce ani mýty ne, a že je třeba být ostražitý.
///
Text vyšel ve zpravodaji festivalu Tsunami.
Komentáře k článku: Z ulit do ulic (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
