Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Z ulit do ulic (No. 4)
Dialogy a monology mezi přetrhanými kabelyRežisérka Júlia Rázusová ve své inscenaci Kramerová vs. Kramer (Amor Fati) pracuje se stejnojmennou knižní předlohou Averyho Cormanna a devítí Oscary oceněným filmem v režii Roberta Bentona. Srovnání se lze jen těžko vyhnout, inscenace však mluví sama za sebe, a to nejen v uzpůsobení pro divadelní prostor. Témata rozpadajících se vztahů v rodině tvůrčí tým Prešovského národního divadla zpracovává odlišnými vyprávěcími principy a vytváří svébytnou jevištní adaptaci, která plně obstojí před svými předlohami.
Prešovské národní divadlo: Kramerová vs. Kramer (Amor Fati) Foto Kamil Košun
Už v prvních minutách představení jsou Tomáš Mischura a Zdenka Kvasková postaveni do srovnání s projekcí svých filmových protějšků Dustina Hofmanna a Meryl Streep. Scéna, kdy Joanna opustí Billa, je nejprve promítána na projekční plátno, poté ji divadelní herci paralelně odehrají společně s těmi filmovými. A pak znovu, rychleji, s vypjatější emocí. A znovu, pozpátku. Je poukázáno na princip herecké akce přímo reagující na live-cinema, i opakování a rozkládání situací až do znejistění diváka, kdo a proč se v dané chvíli chová tak, jak se chová. Objevují se precizní choreografie, činohra se setkává s fyzickým divadlem. Intermediální koláž získává rychlé tempo, ze kterého dalších 75 minut nesleví.
Ve chvíli, kdy pár vzpomíná na narození dítěte, Zdena Kvasková rozmotává kabely a postupně je zapojuje do kamery. Ta totiž postupně postavu Billyho nahradí, rodinná situace je vidět jeho očima. Projekce přidává charakteristiku pasivity a podřízenosti, rodičovská autorita na plátně je ještě větší, obrazně i doslova. Dlouhé kabely rozházené po jevišti tvoří další významotvorný prvek oscilující mezi scénografií a rekvizitou, svazují, lámou se, vedou odnikud nikam. Kabely je tvořen i výplet sedaček, které jsou jednou metaforou pro Billyho, jindy proměňují místo děje.
Prešovské národní divadlo: Kramerová vs. Kramer (Amor Fati) Foto Kamil Košun
Inscenace na rozdíl od filmu s výrazným dětským hercem zaměřuje svoji pozornost na vztah Teda a Joanny. Motivace postav a jejich chování jsou zobrazovány z více úhlů. Zdenka Kvasková se ale objevuje i v roli jiných žen, v kostýmech citujících filmovou předlohu. Jenže nejde jen o napodobování, díky promyšlené hře s parukami se výrazně proměňuje vyznění situací, což je nejlépe vidět v závěrečné scéně, kdy Joanna svolí s tím, aby Billy zůstal u Teda. Nejdříve mluví v parukách svých postav, poté si je vymění. S citacemi se pracuje i v průběhu soudního řízení, kdy je scénář promítán na projekční plátna, ale postupně se rozmazává, až se ze čtení stává jen vyslovování náhodných slabik. Dialogy se prolínají s monology. Veskrze zatěžkaný děj je odlehčen několika zcizeními. Například když se Tomáš Mischura nečekaně zeptá, zda se diváci koupou se svými dětmi, on totiž ano, a do vany se s nimi vejde jen proto, že mají všichni méně než 160 cm. Atmosféra se díky tomu neutopí v pocitech smutku a zmaru.
Kromě hereckých výkonů je pozoruhodná také technická stránka inscenace. Již zmiňované live-cinema totiž neslouží k pouhému rozpohybování zadního plánu, ale tvoří neoddělitelnou součást děje. Když Ted mluví s lékařem o svých pocitech z rozvodu, komunikuje s projekcí sebe samého na dvou projekčních plátnech. Tomáš Mischura odpovídá na gesta, se svým dvojrozměrným dvojníkem vchází do dialogu. Nenápadně se tak vkrádá další znepokojivá souvislost, předlohám kvůli době jejich vzniku ještě neznámá, totiž člověka, který si jiný obraz o sobě a svém světě udržuje ve dvojrozměrném, digitálním světě, a jiný v realitě. Celá inscenace je doplňována autorskou hudbou Martina Husovského. Také je využita technologie studia Playtronica, která z reaguje na doteky mezi vodivými předměty, zde těly postav. Jakkoli je Playtronica zvukově efektní a technicky náročná, reaguje přímo na dotyky herců, zvuk je dále zpracováván a opakován ve smyčkách, v inscenaci s mnoha režijními nápady působí místy nadbytečně.
Júlia Rázusová v inscenaci Kramerová vs. Kramer otevírá témata jako rozpad manželství, společenský tlak, genderové stereotypy a s ní související pohledy na opatrovnictví, touhu po kariéře nebo právo otce vychovávat dítě. Z filmové předlohy vydestilovala situace, které posouvá k další interpretaci. Díky opakování a proměnám postav, které by byly ve filmovém jazyce jen těžko proveditelné, se najednou hranice toho, jaká postava je na pokraji zhroucení, kdo uvažuje racionálně, kdo manipuluje a kým je manipulováno, proměňuje, přelévá, zpochybňuje. I pro diváky znalé předlohy tak přináší silný zážitek, vznikající díky symbióze nápaditých režijních postupů, výborných hereckých výkonů, scénografie a hudby.
///
Text vyšel ve zpravodaji festivalu Tsunami.
Komentáře k článku: Z ulit do ulic (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
