Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Z ulit do ulic (No. 6)
Po sobotě soustředěné do prostor divadla Komedie přišla neděle rozprostřená do pražských exteriérů. Happening Zvoňte, jsme doma! tvůrčí skupiny PES5 zastavoval kolemjdoucí po Masarykově nábřeží, kde si po zazvonění na zvonek mohli zapůjčeným dalekohledem prohlédnout obrazy, které měl jeden z pěti aktérů (během happening se v pravidelných intervalech střídali) vymalované z vnitřní strany kabátu, v mém případě jedna z dívčí části kolektivu.
Happening Zvoňte, jsme doma! tvůrčí skupiny PES5 zastavoval kolemjdoucí po Masarykově nábřeží. Foto: Anna Černá
A proč dalekohledem? Performerka v kabátě se nacházela na Slovanském ostrově, tudíž diváka a malby dělilo několik desítek metrů. PES5 tak poukazoval na omezené podmínky umělecké tvorby a její prezentace v době vládních opatření, což nahodilým i záměrným návštěvníkům neúnavně někdo z týmu vysvětloval. I baloňák rozevíraný na smluvené znamení odkazoval k něčemu establishmentem zakázanému, co může být nabídnuto jen vyvoleným mimo zrak státního dozoru. Tento postup byl ale doveden ad absurdum právě vzdáleností mezi nabízejícím a potenciálním zájemcem, kdy jakékoliv soukromí vylučovala oddělující řeka. K samotě a izolaci odkazovaly i obrazy vyvedené na slečnině svrchníku. Vyjevovaly nádobí po neuskutečněném večírku a prázdné akvárko čekající na své rybičky. I když realizace nenabídla o mnoho víc než samotný koncept happeningu, Zvoňte, jsme doma! rozhodně nebylo zklamáním. Tvůrci navíc oslovováním procházejících Pražanů i turistů účinně nabourávali veřejný prostor a dostali svůj projekt i k netradičním divákům.
Veřejný prostor, i když o poznání skrytěji, okupovali i Bazmek entertainment se svým Vodnik open. Po vyzvednutí mapky čekala návštěvníky trasa pokrývající od Mariánského náměstí přes Kampu i Hládkov a Pražský hrad poměrně velký úsek Prahy. Zcela jistě hezká procházka, ale za sebe musím říct, že mi tento koncept, kdy divák tráví více času cestou než samotným sledováním toho, co umělci vytvořili, přijde poněkud otravný. Navíc grafické vyvedení mapky nebylo nejspolehlivější, pomohla by například fotografie místa, ale při dalších a dalších stanovištích jsem (již ozbrojená zkušenostmi a trpělivostí z těch předchozích) vodníky hledala a nacházela lépe a lépe.
Vodnik open. Foto: Anna Černá
Z pěti na šesti stanovištích bylo možné pozorovat vodníky osobně, na šestém diváky oslnil osobitý a zaujatý výklad Ladislava Čumby o historii postavy vodníka v české kultuře se speciálním fokusem na dějiny divadla. A jak už to u zajímavých přednášejících bývá, několikaminutová „nalejvárna“ obsahovala i mnoho zajímavých odboček a nechávala tušit nevyčerpatelnou studnici vědomostí a faktů. Zbylí vodníci už takto veselým dojmem nepůsobili, přestože se v jejich vystupování nacházely legrační či roztomilé momenty, zejména při interakci s nic netušícími kolemjdoucími. Ve sledování jejich počínání bylo něco nezadržitelně tesklivého. Ať už se jednalo o vodníka ve vypuštěném jezírku, který si hraje s plyšovým kapříkem, snaží se vyprat si kazajku nebo si zaplavat, nebo o dvojici mladého a starého vodníka, kteří hostům usilovně nabízejí kávu, pivo, cigarety, květiny a kdo ví co ještě.
Ano, o tom, nakolik byly jejich úmysly s lákanými návštěvníky čisté, lze jen polemizovat, ale tato marná snaha rozdat i to málo, co mám, budila spíše soucit. Všechny vodníky spojovala nouze a nutnost opustit své přirozené prostředí a vydat se živořit do víru velkoměsta, přičemž každý tuto adaptaci zvládal v jiné míře. Značně tak připomínali různé osoby s podobným osudem, které na cestě Prahou potkáte i mimo divadelní festivaly. Někde byla iluze natolik dokonalá, že se divím, že performeři neměli problém s nějakými autoritami, kteří by jim jejich počínání zatrhli. Mnozí nezainteresovaní pozorovatelé totiž neměli šanci rozpoznat, že zabalená osoba v šusťákové bundě s lahví vína a plastovým kanystrem s rybičkami nebo východoevropsky oděný mladík nabízející parfémy k prodeji mají něco společného s divadlem. Ale možná právě proto, že podobné výjevy nejsou tak neobvyklé a vlastně v lecčem splynuly s prostředím, do něhož byly zasazeny, tak budily méně pozornosti a zájmu okolí. Což o onom prostředí i onom okolí mnohé vypovídá. Performeři se do svých postav ponořili skutečně hluboko, vezmeme-li navíc v úvahu, že v nich setrvávali (pravděpodobně s občasnými přestávkami) čtyři hodiny v kuse. Nešlo o oddělené scénky, které by trvaly určitou dobu, a pak se divák mohl zase posunout o kus cesty dál. Bylo jen na divákovi, na jak dlouho na určitém místě setrvá.
A i tento princip se v něčem spojoval se smutnými podtóny celé performance. Protože odejít před koncem máme tradičně zafixované jako neuctivé, takže vypátrat ten správný moment, kdy tiše a bez potlesku odejít, mi bylo často dost nepříjemné. Obzvláště necháváte-li performera samotného bez dalších diváků. Domnívám se, že jsem podobný pocit neměla sama, jelikož jsem na místě setkání s vodníkem často jiné návštěvníky štafetově střídala. Jakmile měli pocit, že kolík diváctví převzal někdo další, jako by jim to dávalo nárok beztrestně odejít. Ačkoliv byl Vodnik open poněkud pocitově roztahaný a rozvleklý, finální dojem byl poměrně ucelený. Do projektu nasákla témata klimatické změny i sociální otázky jako stáří, opuštění, chudoba, a chtěli-li bychom se interpretačně hodně spustit, mohli bychom si do osudu vodníků bez větších překážek promítnout i bytovou krizi nebo přistěhovalectví. Vodnik open tak v podstatě velmi zdárně pracoval s metodou ozvláštnění, kdy nám známé věci přetaví do nového, fikcí jemně podpořeného kontextu, a nechá tak vyniknout všední skutečnost, k níž jsme už možná za běžných okolností mnohdy imunní.
///
Text vyšel ve zpravodaji festivalu Tsunami.
Komentáře k článku: Z ulit do ulic (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
