Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Z ulit do ulic (No. 7)
U alternativního divadla je zvykem, že zkoumá hranice svého vyjadřování, snaží se je různě posouvat a překračovat. Rizikem s tím spojeným je, že je občas opustí skoro dokonale, ale prázdnotu tím vzniklou už nemá čím naplnit. SOLE: a měsíc tančí tvůrci označují za exteriérovou inscenaci, která navíc údajně není vhodná pro děti. Ale právě dětský divák by byl z tohoto projektu nadšený, jelikož tato inscenace je spíše bojovkou, kterou známe z dětských táborů. A já měla to štěstí (a tvůrci tu smůlu), že jsem na táborech zažila bojovky, které by tu z dílny MY:tré kolektivu strčily do kapsy.
Sole. Foto: Anna ČERNÁ
Ale možná jsem se jen tenkrát na kostýmované vedoucí při temné procházce lesem dívala jinýma, dětskýma očima. Z čehož ostatně vychází i má teze, že vyloučit z tohoto zážitku děti je v podstatě na škodu. Krátký popis celé události pro představu nezasvěceným: Všichni účastníci se sešli ve smluveném čase na jedné vlakové zastávce pod kopcem, následně se přibližně do poloviny tohoto strmého kopce vyškrábali a setrvali zde asi první půl hodinu celé akce, zatímco na krajinu postupně padala tma. Během toho se vřele seznámili se dvěma vědci / radiotechniky / nadšenými amatéry, kteří očekávali příchod mimozemšťanů. S nimi navázali kontakt pomocí nejrůznějších vysílaček, kromě skutečných vysílaček třeba přes anténu ze stojanu na prádlo nebo hůlek od stanu. Když už se k blízkému setkání třetího druhu schylovalo, odešli tito pořadatelé za horizont kopce, nechali diváky užívat si panorama setmělé Prahy a zhruba o deset minut později se vrátili v mimozemských převlecích. Následně všechny vyzvali, aby je následovali nahoru na kopec až do nedalekého již téměř dokonale temného lesa. Zde jsme si po vyslechnutí podobenství o sestrách Slunci a Luně přečteného z Macbooku rituálně společně vyčistili zuby. Pro ufony nastal čas, aby se zase odhmotnili a svá těla složená z molitanových matrací a karimatek účastníkům nabídli jako improvizované ležení. Společně usazeni a uloženi si diváci mohli s tvůrci, kteří již vystoupili ze všech rolí, vypít čaj nebo zalovit v kolujícím sáčku s brambůrky.
Kdo chtěl, pravděpodobně si v této akci mohl najít nějaké kouzlo, třeba jakéhosi společného soužití, možná někdo v příběhu nalezl hlubší smysl, nebo ho oslnilo mimozemské sdělení o tom, že se lidé bojí tmy, ale v důsledku jsou to právě lidé, kteří tápou v temnotách. Dle mého to ale hypotetického dotyčného muselo stát značné úsilí. A já jsem ho v sobě bohužel nenašla.
Ačkoliv mne tedy tento (velmi se zdráhám použít slovo divadelní) výlet neuchvátil, několikero pozitivních bodů se mu přece jen upřít nedá. Jednak romantický pohled na večerní Prahu z neobvyklého úhlu mnou neprobádaných Hlubočep, koneckonců i vysílač na kopci s tématem události dobře korespondoval, site-specific potenciál tedy tvůrci využili naplno. Dále oceňuji, že jsem díky SOLE: a měsíc tančí splnila i dalece přesáhla denní cíl nachozených kroků, a do třetice: takto důkladně a dlouho jsem si zuby nečistila ani před poslední návštěvou zubaře. Na druhou stranu mě také poštípalo dost komárů, tak těžko říct, jestli to v konečném součtu nemaže i tato tři těžce vydolovaná plus.
///
Text vyšel ve zpravodaji festivalu Tsunami.
Komentáře k článku: Z ulit do ulic (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
