Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Z ulit do ulic (No. 8)
Šeptání v hlučném světě
Ve středu a ve čtvrtek zamířila do ulic také tvůrčí skupina Le Cabaret Nomade s performancí Mila’s dream, pohybovým divadlem v omezeném prostoru jednoho malého karavanu na pražské Náplavce. Mila, osamělá stará žena, byla jeho jedinou obyvatelkou. Záměrem tvůrčího týmu, jak se lze dočíst také v anotaci k inscenaci, bylo zosobnit ty, kdo se od loňského roku ocitli, nebo stále ocitají, v extrémní samotě – seniory. Ale nejen je. Motiv osamění a s ním spojené pomalosti se pak jediná protagonistka Marie Svobodová rozhodla, i s ohledem na nehybnost sugestivní masky staré ženy, a z toho vyplývající nemožnosti používat mimiku, vyjádřit tancem.
Le Cabaret Nomade: Mila’s dream. Foto: Anna Černá
Nejprve pozorujeme Milu, jak roztřeseně vstává z dětské postele, obléká se, poslouchá zvuky své dřevěné hole narážející o zem, tiší rozhoupané ověsy skleněného lustru. Připravuje čaj do porcelánového hrnku, který v roztřesených rukou neustále cinká o podšálek, pomalu ho přinese ke dveřím do karavanu, dveře otevře, čaj nabízí. Žádný z diváků však šálek nepřijme, jakkoli je k tomu vyzýván očním kontaktem. Mila se vrací do svého skromného příbytku, záhy začne vyndávat dřevěné tyče z bočnice postele, aby se do ní mohla schoulit. I přes naznačené stáří se performerka pohybuje místy mrštně, a nabízí se tedy interpretace osamělosti, která nesouvisí se stářím, ale i s nucenou izolací, které se mnozí nedobrovolně podrobili. V dětské posteli performance začíná i končí a karavan začne brzy po začátku více a více připomínat vězení. Není kam jít, ani co dělat.
Performance působí velmi smutně. Ačkoli by se mohlo zdát, že se mnoho nestalo, zasazení karavanu do prostoru naproti Lodi Tajemství, na níž se nachází bar a hraje kapela, dodala celku na mé repríze další přesah. Zvukový doprovod, tvořený zčásti autorskou hudbou a zčásti přenosem zvuků z interiéru, vychází ze dvou malých reproduktorů. Jemné, minimalistické zvuky jsou však přehlušovány ruchy Rašínova nábřeží, nebo nejsou slyšet vůbec. Pokud není vstup do veřejného prostoru dostatečně hlučný a blyštivý, nezaujme. Velká skupina osob, která se před sedmou hodinou večerní shromáždila jen pár kroků od skromně zařízeného příbytku, si ani nevšimla jeho obyvatelky a brzy odešla za hlučnou zábavou a posezením s přáteli.
Tvůrci Marie Svobodová, Drahomír Stulír a Aude Stulírová Martin promlouvali jen k lidem, kteří se přišli cíleně podívat na Mila’s dream. Malá okénka karavanu pohled dovnitř nabídnula jen těm, kdo se před nimi uměli zastavit. Ostatní kolemjdoucí nevědomky dotvořili výmluvnou kulisu lhostejnosti, nezájmu a mlčení, která obklopuje stárnutí a samotu. Interpretovat se však performance dá i skrz obecné téma osamění a izolace od okolního světa. Nelze si nevzpomenout na japonský fenomén hikkikomori, tedy jedince, kteří se z nejrůznějších důvodů vyhýbají kontaktu se světem mimo jejich bydliště. Tvůrci pak ve dvaceti minutách zdařile poukazují na to, že ať už je osamění dobrovolné či nikoli, začít se točit v kruhu je velmi snadné a cesta z něj ven náročná. Volat o pomoc šeptáním v hlučném světe se ale často míjí účinkem.
///
Text vyšel ve zpravodaji festivalu Tsunami.
Komentáře k článku: Z ulit do ulic (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
