Za divadlem do Hradce (No. 1)
Pominuli leteckou variantu, která přichází v úvahu u movitějších diváků vlastnících soukromý okřídlený stroj (na severním okraji Hradce Králové se totiž nachází regionální letiště se dvěma vzletovými a přistávacími drahami), může průměrný návštěvník mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů volit mezi třemi dopravními možnostmi – vlastním nebo zapůjčeným vozem, autobusem či vlakem. Autem dojede do centra dění na Velké náměstí, otrlejší přímo před Klicperovo divadlo. Cestující hromadným dopravním prostředkem se k festivalovému srdci přeci jen půlhodinku projde.
Letošní jubilejní dvacátý ročník odstartoval v sobotu 21. června a již tradičně je rozštěpen do dvou částí – hlavního programu situovaného do Klicperova divadla, Divala Drak, Studia Beseda a Open Airu rozesetého po čtrnácti stageích, jehož duší, především po setmění, jsou Žižkovy sady.
Já přicestovala do královského města až během nedělního dopoledne, v následujících odstavcích tedy předkládám k ochutnávce svůj divácký balíček sestavený z produkcí druhého festivalového dne.
Ve Stanu nočního kozodoje se jednou ze svých rebelujících taškařic Cela představila, jak sama sebe definuje, punková odnož libereckého divadla, Divadlo F. X. Kalby. Trojice mladých herců – Barbora Kubátová, Jakub Albrecht a Tomáš Dianiška – se s námi podělila o autentický zážitek umělce na hraně zákona, kterého tvorba dostane až do kriminálu. V úvodu nám oznamují, že byli skutečně během jedné streetperformance, kdy sprejovali logo na fasádu domu, zatčeni policejní hlídkou a strávili jednu noc v cele předběžného zadržení. Noc prožitá za mřížemi jim posloužila jako materiál pro novou divadelní hříčku. Euforie z absurdity situace se během noci proměňuje v pocity bezmoci, ponížení (dívka si musí říct dozorci o tampon, jelikož má menstruaci) a dovolávání se lidských práv (žádost o deku, jelikož v cele není zrovna ideální teplota a skupinka ji absolvuje ve spodním prádle). Jako správní herci si za mříženi zarecitují i pár replik z Českého Honzy a nakonec s humorem sobě vlastním konstatují, že jaký si to uděláš, takový to máš.
Koutek zdravého životního stylu jako alternativu alternativě (řečeno termíny dějinně divadelními Off-Off-Brodwayi hradeckého Oper Airu) vytvořili vyznavači přírody. Především Sunshine Cabaret, který se svým Suncab autobusem přicestoval ze Strakonic. Procházejícím nabízejí domácí thé z květů okolních lip, pexeso z včelích pláství a permanentně jsou dobře naladěni. Několikrát za den zvou do útrob adaptovaného autobusu, kde během třiceti minut pomocí stínového divadla a různých akustických nástrojů představí Podivuhodný svět včel. Že se občas místo motivu objeví za stínítkem postava stínoherce a že vlastně nejde o příběh, ale jen skrumáž obrazů, jim odpustíte. Na nic si nehrají, neuchází se o Thálie ani Radoky, prostě si jen hrají a šíří pozitivno. Ber, nebo nech být.
Trsání na osmdesátkové hity – P.Š.T.! z Brna FOTO ATTILA RACEK
Od P.Š.T! aneb Pohádkáři, inscenace Divadla Husy na provázku jsem hodně očekávala. Přiznávám slabost pro práce režisérky Anny Petrželkové stejně jako generační sounáležitost, která je jedním z témat hry Simony Petrů. Tři televizní ikony, milovaní i nenávidění průvodci našeho (tedy i mého) dětství. Osmdesátkové hity, nevkus estrádních úborů, flitry, blikající reflektory, show a křečovitý děsivý úsměv třech ikon zábavy pro děti. Povrchní lesk začne brzy nahlodávat děsivá realita jejich skutečných životních osudů. Temné tóny prosakují s každou další minutou. Strojek, který se zasekl a nastavil zpětný chod. Excelentní postava Štěpánky v podání Ivany Hloužkové, zvrhle přesný Robert Mikluš jako strýček Jedlička. Za generaci dětí, které vyrostly na perverzně růžové Dádě s žížalou Jůlií, uděluji jednoznačně jedničku, za generaci porevoluční si nejsem jistá. V publiku se například vyskytlo i několik cizinců, ti museli jednoznačně na vlastní kůži pocítit zmatení jazyků, bez náležitého kulturního a společenského kontextu se inscenace stane pestrobarevným, hlučným a nepochopitelným rejem.
Petr Mikeska a Matouš Ruml v Úplném zatmění – večerní tečka nebyla příliš velkolepá… FOTO ARCHIV DIVADLA
Večerní tečka na hlavní scéně přitahovala největší pozornost – a to nejen festivalových návštěvníků. Na programu bylo Úplné zatmění hned se dvěma laureáty Ceny Thálie. Loňský držitel ocenění v kategorii umělců do 33 let Matouš Ruml v roli básníka Artura Rimbauda a jeho kolega Petr Mikeska, který získal cenu letos – právě za roli Paula Verlaina. V rámci regionálních divadel snad může mladoboleslavská inscenace (o dnes naprosto krotkém příběhu homosexuální lásky dvou prokletých poetů) vzbuzovat emoce a nadšení, v kategorii současný moderní jevištní jazyk však sotva obstojí. Režie sice překypuje nápady, ale rezignuje na jejich kompaktnost. Co si počít s apelativním svícením do publika, rytmus udržujícím zvukem svistu čepele, nevyargumentovanou nahotou hlavního hrdiny v závěru a dalšími doslova z inscenace trčícími nápady. A dva ocenění? Hrají s nasazením, v intenzitě převyšuje Matouš Ruml, ale do hlediště nedoléhá ani třetina jejich snažení. Zůstává otázka, opravdu byl výkon Petra Mikesky, mimochodem podepsaného i pod dramaturgií zmíněného kusu, tím nejlepším co se na českém divadelním poli v roce 2013 urodilo?
Dost polemik a hurá do víru nočního festivalového opojení. Žižkovy sady pulzují energií, ze Stanu nočního kozodoje se ozývají devadesátky, hudba mé generace, kdosi křičí: krize středního věku. Co prosím…?
Komentáře k článku: Za divadlem do Hradce (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
