Za divadlem do Hradce (No. 5)
Zprávy mých předchůdců z prvních dní Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů slibovaly téměř bez výjimek lákavé prožitky – procházky malebným Hradcem, mimořádný kulinářský um zdejších šéfkuchařů i pestrý program s příslibem, že jeden neví, kam dřív skočit.
Kosovské divadlo přivezlo inscenaci The Demolition of the Eiffel Tower FOTO ARCHIV
Bez velkého rozmýšlení jsem skočila po odpolední středeční produkci ve Studiu Beseda, kosovské inscenaci The Demolition of the Eiffel Tower. Věděla jsem, že během svého pobytu v Hradci se na jinou zahraniční produkci už nejspíš nedostanu, šla jsem tedy na divadlo z Prishtiny ne-li s očekáváními, tak alespoň se zvědavostí. Inscenace kosovského páru Jetona a Blerty Neziraj (Jeton je autorem hry, jeho manželka se ujala režie) mě spíš vrátila nohama na zem – je snadné podlehnout festivalové euforii, ovšem i velkolepé projekty mívají svá „ale“. O nich později. Pro charakteristiku Demolice Eiffelovky se hodí úplně jiné slovíčko: proč?
Na otázku, proč právě tato inscenace zaznamenala mezinárodní úspěch a jestli to bylo důvodem pro její zařazení na program „Regionů“ asi odpověď nenajdu. Ono tázání se proč nicméně provázelo celé sledování středečního představení. Údiv střídal nepochopení stejně rychle jako jeden banální obraz druhý. Proč je inscenace anotována jako „absurdní komedie“ také zůstalo záhadou.
Jednu rovinu hry tvoří příběh mladého osmanského chlapce, jehož úkolem je obléct ženy v Evropě do burky, druhou paralelní příběh ze současnosti o střetu západní kultury s islámskou tradicí, které se imigranti odmítají vzdát. Aktuální politicko-náboženská látka je mezinárodně hůře přenositelná, ale chápavý divák by to nejspíš unesl a měl snahu si v textu najít obecná témata jako ne/toleranci nebo hrozbu náboženského fundamentalismu a extremismu, kdyby ovšem nebyla zastřena snůškou těch nejprostších inscenačních klišé. Počínaje jednoduchou scénou, sestávající převážně z bílých čtverců z polopropustného materiálu (látky či papíru), přes pokus o zapojení stíhnohry a loutkohry, bohužel až neuvěřitelně naivní, až po hudbu a choreografii. Herci pohybovou ani pěveckou stránku příliš nezvládali a jižanský patos jejich projevů působil spíš bizarně než cokoli jiného. Z hlediska zpracování tak převládl dojem, že inscenace na téže úrovni vznikají v Čechách na studentských scénách.
Silnou stránkou tedy přece jen musel být text, který se věnuje problematice ožehavé patrně v Kosovu, Pákistánu či ve Francii, kam je situován příběh. V Hradci ale jeho naléhavost nevynikla. Možná kvůli nutnosti sledovat titulky, dost možná jenom proto, že nás sdělení Jetona Neziraje nepálí. Nejpravděpodobněji ale z toho důvodu, že Demolice Eiffelovky je prostě špatná inscenace.
Dvojice performerek Jindřiška Křivánková, Jana Kozubková spolu s režisérkou Lucií Ferenzovou představily autorskou inscenaci Lovci. FOTO ARCHIV
Před nabídkou hlavního programu, kterou mám ještě v čerstvé paměti – Velkou mořskou vílou v Klicperově divadle a dekadentním sólem Vladimíra Marka Salome Brut v DRAKU, jsem dala přednost programu Open Air v Žižkových sadech. Ve Stanu nočního kozodoje představila dvojice performerek Jindřiška Křivánková, Jana Kozubková spolu s režisérkou Lucií Ferenzovou autorskou inscenaci Lovci – scénickou báseň a fyzické divadlo inspirované životem a dílem malířek Jitky a Květy Válových. Jakkoli je výraz sympatický pro hodnoticí soudy nepsaným pravidlem zakázán, nemůžu si v tomto případě pomoct. Biografie sester Válových je nesmírně bohatým materiálem, který by ledaskoho mohl svádět k vytvoření přehnaně dojemného životopisného opusu. Potěšující na Lovcích je, že se o nic podobného nepokouší. Jindřiška Křivánková a Jana Kozubková přesně vědí, na co mají. Pozoruhodné životní osudy sester se nesnaží postihnout beze zbytku. Vybírají si důležité momenty a situace, které ukazují blízkost, jež k sobě dvojčata chovala (společné studium, výstavy, laxní přístup k mužům…), a spojují je refrénem pořád spolu. Nepřehánějí, naopak spíš ironizují.
Stejně jako se Jitka a Květa realizovaly skrze výtvarnou tvorbu, vyjadřují se obě performerky tím, co je jim vlastní – tancem a hudbou (choreografie je dílem Jindřišky Křivánkové a pod hudbou je podepsaná Jana Kozubková). Jedna forma umění tak naprosto přirozeně supluje druhou.
Rekvizity na scéně nefungují samoúčelně – většina slouží k sebevyjádření Kozubkové. Vedle kytary vytváří hudební podkres pro pohyb Jindřišky Křivánkové s pomocí nejrůznějších kovových trubek nebo radiátoru – zvuky přitom zaznamenává na looper. Na bedrech Křivánkové leží v inscenaci více textu, s nímž si při představení ve festivalovém stanu evidentně s radostí pohrávala. Ne vždy se improvizace vydařila, ale vše může odpuštěno díky silným závěrečným scénám, kdy zůstává na „jevišti“ sama. Ani smrtí Květy ale inscenace nesklouzne k sentimentálnímu blábolu.
Stan nočního kozodoje tak úrovní Lovců víc než příjemně překvapil. Stejně tak celá produkce Open Air, jejíž organizace i propagace zahanbila špatně koordinovaný hlavní program. Nejen mizerné sladění obou festivalových linií, ale především nesmyslně časově organizované hlavní produkce se mi zdají být tím největším „ale“ Divadla evropských regionů. K čemu přehršel lákadel na jubilejní festivalové tabuli, když z nich hladový divák nemůže vybírat. Ne že by nechtěl, často prostě nemůže…
///
Předchozí díly denních zpravodajství najdete zde:
Komentáře k článku: Za divadlem do Hradce (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
