Za divadlem do Hradce (No. 7)
Dnešní příspěvek k dění v Hradci během festivalových dní a večerů se ponese ve znamení derniér. Nejen proto, že se festival chýlí k závěru – jsou před námi poslední tři dny. I některé části pátečního programu ve mně navozovaly atmosféru loučení, nostalgie a smutku, ať už přiznanou, nechtěnou či vyžadovanou.
Západočeské divadlo Cheb přivezlo do Hradce, s mírnou nadsázkou řečeno, „muzikál jednoho herce“, vzletně nazvaný Psáno do písku. FOTO ARCHIV
První hodnocené představení byla derniéra, a tento fakt je bohužel jediným pozitivním výrokem, jakého jsem schopna. Západočeské divadlo Cheb přivezlo do Hradce, s mírnou nadsázkou řečeno, „muzikál jednoho herce“, vzletně nazvaný Psáno do písku. Text hry je založen na životním příběhu muzikálové zpěvačky a herečky Laďky Kozderkové, bohužel jen na některých, bulvárním způsobem vybraných událostech, zobrazených s velkou dávkou nevkusu a pokřivené morálky. Za vše vypovídá náhrobek se jménem této herečky, umístěný do středu hracího prostoru a ztrácející se pod záplavou plátků růží. K pozitivnímu dojmu z představení nepřispívaly ani další části scény – v pozadí situovaná nemocniční postel s hrozivě vyhlížejícími kapačkami, závěsy a praktikábl evokující manéžovou pistu, snad vytažené z fundusu chebského divadla, kde se na ně prášilo třicet let.
Nešťastným nápadem také bylo použití reprodukovaných nahrávek různých hlasů osob vzpomínajících na mnohovrstevnatou osobnost Laďky Kozderkové. Nahrány byly i hlasy postav dvou zpěvaččiných partnerů, kteří vstupovali do dialogu s protagonistkou hry, Klárou Štěpánkovou. Celistvosti inscenace by velmi pomohlo, kdyby režie obsadila tyto role živými herci, protože Klára Štěpánková nebyla schopná udržet tempo představení, ztrácela se mezi jednotlivými odstíny své role, což nevyčítám jí, ale slabé a matoucí režii Jiřího Seydlera. Skutečnost, že tato inscenace měla v právě končící sezoně svoji premiéru i derniéru, jistě hovoří za mnohé. Mnohem podstatnější než kritizovat nedostatky inscenace je ale položit otázku, z jakého důvodu bylo Psáno do písku vybráno na prestižní hradecký festival, když podle tiskové zprávy jsme měli vidět: třináct skvělých představení z české divadelní scény?
Hru s názvem Pravda francouzského dramatika a novelisty Floriana Zellera režírovala Doris Werne. FOTO ARCHIV
Velmi osvěžujícím až léčebným zážitkem se proto stalo následující představení vídeňského Volkstheatru. Hru s názvem Pravda francouzského dramatika a novelisty Floriana Zellera režírovala Doris Werner. Autor v ní popisuje strasti vlastní generace středního věku, hledající různorodé způsoby, jakými se vyrovnat s manželským jhem a neustále hrozící nevěrou. Zápletka hry není příliš originální, ale text se vyznačuje vtipně napsanými dialogy a situační komikou s podtóny absurdity, popisuje snahy dnešního člověka setrvat ve vztazích často i bez viditelného důvodu, navíc ve vztazích fungujících především na základě manipulace a přetvářky. Ocitáme se uprostřed manželského čtyřúhelníku! blízkých přátel, kteří hrají velmi prapodivnou hru. Michelovo několikaměsíční putování po hotelových pokojích s manželkou jeho nejlepšího přítele Paula jej velmi psychicky vyčerpává, protože je nucen si před svou vlastní ženou Laurence vymýšlet stále průhlednější výmluvy, zatímco milenka Alice se trápí výčitkami svědomí, že podvádí svého nezaměstnaného manžela. V závěru hry však zjistíme, že každá z postav si napsala svoji vlastní roli v tomto příběhu a nic není tak průhledné, jak se na první pohled zdá. Jediným upřímným je tu vlastně politováníhodný Michel, postava paradoxně charakterizovaná největší dávkou přetvářky, manipulace, spletencem lží a sobectví.
Inscenaci není možné po umělecké stránce nic vytknout. Preciznost a smysl pro detail je patrný v režii i v hereckých výkonech. Každé slovo je vyřčeno takovým způsobem, aby vynikl jeho význam, každý pohyb má svůj důvod, žádný slovní nebo fyzický projev není přemrštěný ani nedostačující. Velmi promyšlenou a funkční složku tvoří scéna, která se skládá jen z několika kusů rekvizit převážně bytového vybavení, ale přesto nabízející mnoho variant, jak ilustrovat změny prostředí. Pravda je velmi vydařeným dílem, i když samozřejmě pouze v rámci svého žánru konverzační komedie. Nemůžeme od ní čekat nic víc. Tato okolnost ve mně vyvolává opět několik pochybností – jedná se opravdu v případě této inscenace o vhodný vzorek zahraničního divadla? Ano, na představení jsem se mnohokrát zasmála. Ale co jsem si z něho odnesla?
///
Předchozí díly denních zpravodajství najdete zde:
Komentáře k článku: Za divadlem do Hradce (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
