Za divadlem do Hradce (No. 8)
Kdo se včera procházel po Žižkových sadech či náhodou zabloudil k dalším místům, kde se konala představení z Open air programu, často narazil na ceduli s nápisem zrušeno… Mluvilo se o technických nebo dokonce uměleckých důvodech. Ze Žižkových sadů zmizela většina stanů, diváků a s nimi i festivalová atmosféra. Osaměle bloumající jednotlivci i malé skupinky působili ztraceně a opuštěně, pouliční zábava se rozproudila až během večerního koncertu před Klicperovým divadlem.
Technické problémy ovlivnily i denní zpravodajství, které „z uměleckých důvodů“ přináší reflexi sobotního a nedělního programu v jednom díle.
Čert tě vem – vizuálně zastaralá inscenace FOTO ARCHIV
V sobotu a neděli se malí i velcí diváci mohli před deštěm, nudou či televizními pořady schovat do Draku, který jim nabídl další z pohádek – Čert tě vem (z plzeňské Alfy). Sobotní dopoledne patřilo principálu Kumpánovi (Petr Borovský) a jeho asistentce Elfrídě (Milena Jelínková), kteří přijeli se svojí maringotkou, aby nám předvedli sérii pohádkových skečů s mravoučným závěrem. Text Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka je jako obvykle založen na specifickém stylu humoru a požadavku, aby jej dospělý divák přijal alespoň po dobu trvání představení za svůj. Cíleně říkám dospělý divák, protože děti ho přijmout ani pochopit nemohou. Úspěchu inscenace nepomohla ani zastaralý režijní koncept Tomáše Dvořáka a vizuální podoba inscenace, která by byla aktuální možná před třiceti lety.
Oficiální část sobotního programu ovládla pražská scéna a díla zaručující kvalitu a otevírající prostor pro diskusi. Během dne Divadla Na zábradlí měli diváci možnost poznat dvě inscenace výrazných osobností – Velvet Havel Jana Friče a Miloše Orsona Štědroně, za dlouho dobu opět podařený a konzistentní kabaret. O Mikuláškových Zlatých sedmdesátých se bohužel nedá hovořit stejně nadšeně jako o jejich starší sestře, ale rozhodně stojí za zhlédnutí. Program doplňoval Den opričníka (Studio Hrdinů) – rozporuplná inscenace, vyvolávající protichůdné divácké reakce a už proto významná.
Na projekt, který měl být zmíněn na tomto místě, jsem se celý den těšila nejvíc. Hrátky počasí jsou však ošidné. Už v sobotu večer se nad Hradcem „zatáhly mraky“ a utopily šanci Depresivních dětí toužících po penězích zahrát na festivalu Loni v Marienbadu. Odehraná čtvrthodinka mě stihla pouze nalákat na jednu z pražských repríz.
Anežka chce tančit – originální projekt Divadla Minor FOTO ARCHIV
V neděli nás na okružní jízdu po zdánlivě známé každodennosti vzal Jiří Jelínek a Divadlo Minor s představením Anežka chce tančit. Příběh o slepé holčičce, která vnímá svět prostřednictvím zvuků a svoji zkušenost předává divákům v podobě originálních nápodob všedních rituálů, dokázal okouzlit svou prostotou a hrátkami s tak obyčejnými věcmi, jako je třeba čajová konvice. Přimlouvala bych se jen za prodloužení představení, neboť trvá přibližně třicet minut a příliš rychlý konec působí rozpačitě.
Přiznám se, že na White Coffee – společný projekt maďarské nezávislé skupiny a Divadla Unlimited jsem vyrazila pouze ze zvědavosti, jakým způsobem tvůrci naložili s proklamovaným tématem rasové nesnášenlivosti a národní identity dnešních Maďarů. Namísto pokusu otevřít a divadelními prostředky poukázat na různorodé aspekty problému nám tvůrci nabídli několik scének, zpracovaných na základě klišovitých vzorců a typologií postav – tlustý chlapeček s brýlemi je ve škole šikanován Romy, ti jsou naopak využíváni a tyranizováni bohatými maďarskými podnikateli. O to směšněji působil pokus herců, aby se bezprostředně po představení rozproudila diskuse. Prostor pro diskusi je vytvářen prostřednictvím estetických nebo společenských účinků inscenace, což se Lucii Málkové a jejím kolegům nepodařilo.
O posledních dvou představeních nedělního večera se zmiňuji jen velice nerada, neboť jsou pro mě spojena s nepřenositelným emocionálním zážitkem.
Planeta Vajíčko – o zvědavém robůtkovi… FOTO ARCHIV
Izraelsko-americká skupina PuppetCinema nám na konkrétním příkladu předvedla, do jaké míry zůstává české divadlo pozadu za některými světovými trendy i skutečnost, že se málokdy setkáváme s tak dokonalým technickým provedením a umem. Planet Egg je minimalistickou show, propojující divadelní, filmové a vizuální umění. Příběh o malé planetě ztracené kdesi ve vesmíru, kde žijí prapodivní tvorové, vzhledem podobní zelenině, duší a myšlením lidem, je vyprávěn herci využívajících loutky a předměty i organické objekty při budování jakéhosi magického prasvěta. Akce je přenášena prostřednictvím kamery na plátno a doplněna o zvukové efekty. Asi dlouho a ne bez dojetí budu vzpomínat na bezejmenného robůtka, kterého zabila jeho touha po dobrém soustu…
Konec všeho, co bylo… FOTO ARCHIV
Divadlo NIE s inscenací Konec všeho, co bylo mě zaujalo především svoji hraničností. Velmi dovedně balancovalo mezi záměrným tlakem na divákovy city, komediálním, ale vkusným přístupem k vážnému tématu i tragickými podtóny dějové linky. Tvůrci se s příběhem malé židovské holčičky a jejího plyšového přítele Miloše, která odjíždí s dětským transportem z bombardovaného Berlína na strastiplnou cestu, nemohli vyrovnat lépe a toto představení si právem zaslouží označit za vrchol festivalu.
///
Předchozí díly denních zpravodajství najdete zde:
Komentáře k článku: Za divadlem do Hradce (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
