Svižně, ale prefabrikovaně
Za dveřmi je druhým dramatem pětadvacetileté Barbory Hančilové, které se v této sezoně dočkalo premiéry. Ve hře Trollové mezi námi, nastudované na podzim ve Švandově divadle, se zabývala žhavým problémem současnosti – internetovým trollováním, nyní se věnuje českým dějinám 20. století. Divadlo na Vinohradech, kde Hančilová působí jako dramaturgyně, text uvádí v režii autorčiny vrstevnice, studentky režie na DAMU Barbory Maškové, na Studiové scéně v rámci cyklu Česká (a slovenská) komorní hra.
Hra vypráví o historii jednoho domu (pražské vily na Ořechovce) i jeho obyvatel a prostřednictvím tohoto vyprávění exponuje hlavní téma: Co s rodovými kořeny, které člověk má? Pěstovat je a trvat na nich – anebo se jich za jistých okolností vzdát? Turbulentní doba, ovlivňující privátní osudy lidí, tuto situaci pochopitelně ještě více komplikuje…
Hra je rozvržena do dvou časových, paralelně traktovaných plánů. Ve starším, vymezeném léty 1940 a 1990, se musí budovatel domu, legionář Josef, a jeho dvě založením i politickými názory protichůdné dcery Týna a Bětka vyrovnávat s „vpády“ historie do jejich obydlí; v novém, odehrávajícím se v současnosti, Hančilová rozvíjí příběh Josefovy pravnučky Anny, jejíž manželství se právě kvůli domu, působícímu rodině spíše starosti než radosti, ocitá v krizi.
Hra se bohužel potýká s týmž problémem jako Trollové mezi námi. Nežije z vlastní dramatické potřeby, „sama ze sebe“, nýbrž je – ve slovech a postojích figur – přehlídkou převzatých, stokrát již někde zaznamenaných informací a formulací. Místo jedinečné historie před námi defiluje historie obecná, „vydestilovaná“. Místo konkrétního příběhu se tu „šustí papírem“.
Inscenace se odehrává na esteticky nepříliš vábné a jen málo „promlouvající“ scéně Karla Čapka. Systém kovových konstrukcí s částečnými výplněmi, které mohou být tu skříněmi, tu pokojíčky, tu rámy dveří (a v souhrnu pak mají zřejmě představovat labyrint domu), jako by zde byl zapomenut z nějaké vinohradské inscenace sedmdesátých let. Režisérce se nicméně daří provázat oba dějové plány a příběh učinit sevřeným a celistvým: akcentuje fakt, že Anna, toužíc se seznámit s historií své rodiny, si prostudovává materiály, které dostala z Ústavu pro studium totalitních režimů. Tato historie – v podobě staršího dějového pásma – pak před ní, respektive před diváky, „ožívá“. Poznání minulosti Annu také ve finále dovede ke klíčovému rozhodnutí: než lpět na „kořenech“ a způsobit tím rozpad vlastní rodiny, je lepší se jich vzdát – byť osud domu tím bude zpečetěn.
Režisérce se více daří předvést současné pásmo. Jana Kotrbatá jako Anna, Ondřej Kraus jako její manžel Slávek a Daniel Bambas jako Annin bývalý přítel David civilně rozehrávají uvěřitelné drama „všedního“ manželského života. Herci, ztvárňující figury staršího pásma (Pavel Rímský jako Josef, Andrea Elsnerová jako Týna, Tereza Terberová jako Bětka), se oproti tomu do svých výkonů až příliš pokládají, příliš si dávají záležet na náležitém psychologickém vyhrání postav. Možná šlo o záměr (časové plány takto od sebe odlišit), projev druhých jmenovaných ale působí – zvláště zde, na komorní scéně – omšele a únavně.
Inscenace Barbory Maškové plyne svižně, bez větších zádrhelů. Zároveň se ale ani nezadírá pod kůži, nijak neatakuje, nevyzývá k dialogu. Na vině je, řekl bych, právě ona prefabrikovanost hry.
Divadlo na Vinohradech, Praha – Barbora Hančilová: Za dveřmi. Režie Barbora Mašková, scéna Karel Čapek, kostýmy Tereza Vašíčková, hudba Jakub Borovanský, dramaturgie Vladimír Čepek. Premiéra 31. května 2019 na Studiové scéně.
Komentáře k článku: Svižně, ale prefabrikovaně
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
