Za dveřmi snů (No. 1)
Skončila divadelní sezona, aby mohla začít sezona letních festivalů. V Praze ji už podeváté odstartoval festival pouličního divadla Za dveřmi. Opět v prostoru holešovického Výstaviště. Stesk nad tím, že se pouliční projekty odstěhovaly z ulic, je už možná kritickým klišé, přesto si neodpustím drobnou invektivu pravděpodobně spíš na příslušné orgány, které zřejmě už pouliční umělce do jejich přirozeného prostředí nepustí. Což o to, Výstaviště Holešovice umožňuje umělcům luxusní prostor, náhodní chodci, kteří jsou motorem takových představení, jsou však v těchto místech spíše utopickou touhou. Na druhou stranu, propagaci festivalu je třeba přiznat úspěch – zahajovací den si rozhodně na nepřízeň diváků stěžovat nemohl.
Rozpačitý pochod na úvod festivalu FOTO KAREL FOŘT
Festival Za dveřmi už několik let vnímám jako vrchol léta, byť je to léto zatím v plenkách. Tradičně začíná průvodem. Blahé paměti jsou časy, kdy se Prahou proháněly desítky artistů, akrobatů, herců, obrovských loutek a muzikantů. Letos se organizátor průvodu V.O.S.A. Theatre omezil jen na dvě nafukovací ryby a dva hudebníky na chůdách. Zlomek obyvatel snad nalákal, ale pochod vyzněl spíše rozpačitě. Jako sousedské zahájení průvod zklamal, nepředstavil z programu festivalu prakticky nic, byl jen atrakcí pro fotoaparáty turistů. Pokud bych na tomto místě mohl za něco orodovat, tak za návrat k opulentnější formě průvodu. Kde jinde si ji máme užít než právě v žánru, který odjakživa nesl parametry zážitku, podívané a nabourání hegemonie města. To je ovšem stesk, který padá obecně na skomírající roli pouličního divadla, který se takto nazývá už jen z nostalgie. Na ulici už divadelníky nepotkáte. Ne v rámci festivalu Za dveřmi.
Běžkařská odysea je pro horký den jako stvořená FOTO KAREL FOŘT
Na průvod navazovalo představení jednoho z nejzábavnějších souborů české novocirkusové produkce – Bratři v tricku. Jejich letošní novinka stavící léto na hlavu nese název Běžkařská odysea. Duo Václav Jelínek a Adam Jarchovský už několik let dokazují, že jsou schopni na platformě žonglérství postavit inscenaci s atakem na běžné zkušenosti diváka, i takovou, která má jen bavit. Vedle dnes už téměř legendárního Prasečího cirkusu, který na festivalu představili před dvěma lety, je takovým i Běžkařská odysea. Znovu se opírá o schopnost obou tvůrců žonglovat prakticky s čímkoli – tentokrát s hůlkami a běžkami. Nechybí jemný a sebeironický humor, který se odráží i v kostýmech a scénografii. A především tradičně skvělý výběr hudebního podkresu. Tentokrát jej začala devadesátková taneční pecka Freestyler od Bomfunk MC’s. Choreografie postavená na gestickém humoru je u Bratří v tricku standardem a doposud se nevyčerpal. Jejich Ski Rent v snovém rozmaru proměněný v běžkařský, potažmo biatlonový závod s opravdovou střelbou vodními pistolemi na terče (jimiž byli diváci i oni sami) a závěrečnou hymnou na stupních vítězů byl vrcholem večera.
Klaunérie Castaways FOTO KAREL FOŘT
Následovalo španělské duo La Industrial Teatrera, které má v osobě Jaume Navarry vazby i na velmi úspěšný Incredible Box, jejž uvedl festival před dvěma lety. Spolu s Mamen Olias představili klaunérii Castaways – příběh dvou trosečníků prožívajících samotu, stesk, ale i naději. I zde ukázalo, jak důležitou roli hraje v takovém typu divadla hudba, potažmo zvuky. Oba protagonisty na scénu z palet přifoukne vítr. To jsou ještě navlečeni v nafukovacích plameňácích. Ty po čase sundají a prožijí příběh dvou osamocených lidí uprostřed davu. Nejdřív se lidí straní, bojí se jich. Po čase jejich přítomnost přijmou a nakonec ji vyžadují, pochopí, že bez nich by byla na světě nuda. Nádherným okamžikem je scéna svádění ženy košilí, již muž uloví. Ve stylu imaginativní práce s loutkou žena tančí s košilí, jako by to byl man fatale, který ovšem jako fatamorgama po chvíli zmizí. Ženin smutek se snaží muž vyřešit angažováním (ne)dobrovolníka z řad diváků. Výběr se povedl, chlápek, kterého si vybral, je člověk otevřený, ženu hladí a snaží se ji povzbudit. Scéna vrcholí dalším angažovaným divákem ve ztřeštěném cinkání do lahví. Muž má totiž plnou krabici tzv. messages in the bottle. A jednu takovou před našimi zraky i uloví. Když k ní přiloží ucho, ozve se česky: Pokud jste nalezli tuto zprávu, nejste sami. To je zároveň i mementem představení, které i když má být především klaunérií (a taky jí je), na jejím konci si člověk rád nechá přeběhnout mráz po zádech.
To se bohužel nedá říct o předpokládaném vrcholu večera, za nímž stál stejně jako loni soubor Amanitas se svou fire show nazvanou prostě „W“. Loni se před palácem proháněly ohromné vozy a ohně šlehaly do nebes. Letos „vrchol večera“ soubor pojal poněkud skromněji, aktéři pouze předvedli, s čím vším umějí žonglovat, zatímco to hoří, a skončili nepochopitelnou činoherní scénkou z psychiatrického sezení, kde měl každý říct, čeho se bojí. Pocit z této části nelze vyložit jinak než naprostým klišé – měli by se držet svého kopyta (čili ohňů a plamenů) a nepouštět se do náročného činoherního tvaru. Rozpačitý konec se spojil s rozpačitým začátkem v rozpačitý oblouk a já jen doufám, že následující dny festivalu už bude sálat sebevědomím, jak se na pouliční divadlo, i když v diaspoře, patří.
///
Ostatní díly festivalových zpravodajství:
Komentáře k článku: Za dveřmi snů (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
