Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy

Za dveřmi ve světě pouličního divadla

V první polovině července jsem se částečně zúčastnila 12. ročníku mezinárodního festivalu pouličního divadla Za dveřmi na holešovickém Výstavišti. Níže přináším několik nejsilnějších divadelních zážitků, které jsem si z něj odnesla.

Festival se tento rok na Výstavišti přesunul do prostoru poblíž Křižíkova pavilonu. Jeho součástí je i tzv. Bruselská cesta, pojmenovaná podle Bruselského pavilonu, s nímž Československo získalo mezinárodní uznání na výstavě EXPO 58 a který byl v minulosti její součástí. Z genia loci této cesty přímo vychází projekt Exp(o)edice souboru V.O.S.A. Theatre, koncipovaný jako oživená prohlídka expozice zvláštních nadměrných strojů a dalších rekvizit, s nimiž se soubor představil nejen v Čechách, ale především v zahraničí právě na výstavách EXPO.

Jako účastníci Exp(o)edice jsme společně s performery prošli nejen cestu Bruselskou, ale symbolicky zejména jejich cestu, kterou v průběhu deseti let urazili jako soubor. Za zvuků živé francouzské hudby jsme se postupně přesouvali mezi jednotlivými stroji a rekvizitami, rozmístěnými po Bruselské cestě. Během každého zastavení performeři danou věc rozpohybovali a předváděli na ní různá akrobatická čísla. Exp(o)edice však nebyla pouze cestou plnou efektů a precizně provedené, náročné akrobacie, ale také fascinující, magickou podívanou, překypující nakažlivou komediantskou energií a skvělou schopností strhnout diváky.

Inscenace Třetí lež, vycházející z románů Velký sešit, Důkaz a Třetí lež od Agoty Kristof, se původně uváděla v MeetFactory. Na festivalu Za dveřmi došlo k jednomu z jejich venkovních provedení. Hlavní roli v příběhu o hranicích morálky a o tom, jaký postoj lze zaujmout ke zlu, sugestivně hraje Jakub Gottwald.

Příběh o dospívajících dvojčatech, které matka během války ukryje na vesnici k jejich babičce, rozhodně není láskyplným vyprávěním o harmonicky stráveném dětství u prarodičů. Naopak je to příběh o světě plném surovosti, k níž se musí dvojčata určitým způsobem postavit. Text inscenace v duchu předlohy sestává z krátkých, úderných, mnohdy rytmicky se opakujících vět, jejichž věcné sdělení společně s jakousi dětskou upřímností, s níž dvojčata hovoří o velmi krutých věcech, působí až mrazivě.

Není to však pouze zásluhou samotného textu, ale zejména Jakuba Gottwalda, který měl na začátku představení úkol značně nelehký. Těsně před ním na festivalu hrál soubor Geisslers Hofcomoedianten svou barokní humornou trilogii Malé příběhy velkého hraběte, mnozí diváci tedy mohli být naladěni na diametrálně odlišný žánr. Částečně rušivým elementem byl i venkovní festivalový prostor, za jehož plotem neustále korzovali návštěvníci Stromovky.

Gottwaldovi se však během několika minut podařilo koncentrovat mou pozornost na jeho herecký výkon, a to nejen díky slovnímu projevu, různě modulovanému pomocí mixážního pultu, ale také prostřednictvím úsporné pohybové interakce s diváky, jejíž vyznění však v důsledku toho působilo o to sugestivněji a tíživěji. Když například na začátku představení hovořil o tom, jak dlouho šla dvojčata s matkou k babiččině domu, prošel přes diváky a pokračoval dále do prostoru mezi ostatní návštěvníky festivalu. Chvíli dokonce nebyl ani vidět a vrátil se až po několika dlouhých minutách. Tato jednoduchá tematizace plynutí času ve mně vyvolala silnou touhu po dosažení cíle cesty a zároveň zvědavosti po tom, co v něm bude čekat.

Třetí lež byla zajímavým protipólem ostatních pouličních projektů. Její doménou je především herecký výkon Jakuba Gottwalda, který velmi dobře dokáže navodit intimní atmosféru a zprostředkovat s děsivým chladem v hlase, jindy zase s jakousi zraněnou naléhavostí, příběh dvou lidí ve světě, který v mnohém připomíná krutý svět z Kosińského Nabarveného ptáčete.

Na festivalu se také odehrála premiéra inscenace Hra o trůn souboru Bratři v tricku. Projekty tohoto dua v sobě kombinují divadelní prvky s žonglérskou technikou. Oba tyto póly poté propojuje specifický humor, místy jemnější, určený především menším divákům, místy však i drsnější a mnohdy až sebeironický, jehož adresáty jsou zejména diváci dospělí. Nejinak je tomu i v případě Hry o trůn, v níž v kontextu tvorby Bratrů v tricku spatřuji tyto dva póly komiky jako nejvyváženější.

Název inscenace vtipně ironizuje známý americký fantasy seriál. Prostředí toalety, do něhož je děj situován, je samo o sobě také výborným zdrojem poněkud drsnější komiky. Na onu toaletu si oba hlavní představitelé (Václav Jelínek a Adam Jarchovský) potřebují nutně odskočit. Aby však kýženého cíle dosáhli, musí předtím splnit několik úkolů. Dramatický konflikt je na světě, show může začít!

Živelné žonglérské výstupy, protkané hravou prací s loutkou vládce toalet a zapojováním nejmenších diváků do dění, se tu prolínají s černějším humorem, s nímž Jarchovský s Jelínkem dokážou žonglovat stejně dobře jako s toaletními proprietami – prkénky, ruličkami toaletního papíru nebo záchodovými štětkami. Velké množství tvůrců svá představení označují za rodinná, málokdy však tomuto přízvisku dostanou. V případě vtipné, hravě vytvořené, groteskní podívané s názvem Hra o trůn je to však charakteristika zcela výstižná.

I když bylo vidět, že mnozí návštěvníci na festival přišli plánovaně, tak jsem během něj také zažila jedny z nejsilnějších chvil, které mohou v pouličním divadle nastat. Prostor před hlavní budovou Výstaviště, kde se festival odehrával do minulého roku, byl přeci jen více izolovaný.   Prostředí Stromovky naopak skvěle nahrávalo tomu, že mnozí lidé, procházející parkem, byli festivalovou produkcí natolik zaujati, že se během své cesty pozastavili a sledovali ji, někteří se dokonce po chvíli objevili i mezi diváky na lavičkách.

• Autor: Tereza Šafářová
• Publikováno: 27. července 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Za dveřmi ve světě pouličního divadla

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ