Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Zahraničí

    Za humny je klasika

    Není kam v Česku zajít na dva klasiky opery 20. století. Richard Strauss se za poslední čtvrtstoletí hrál toliko sedmkrát jevištně a dvakrát koncertně, Dmitrij Šostakovič jen jednou, byť nastudování Lady Macbeth Mcenského újezdu dirigenta Františka Preislera ml. a režiséra Davida Radoka v Národním divadle v Praze lze považovat za kongeniální! Ještě že za nimi a jim podobnými stačí nakouknout za humna do nedalekých Drážďan. Ale také se naskytla příležitost v dalekých Košicích.

    Ariadna na Naxe

    Richard Strauss: Ariadna na Naxe (r. Linda Keprtová, prem. 14. 3. 2014, Štátne divadlo Košice) FOTO JOSEPH MARČINSKÝ

    Strauss je doma v Drážďanech

    U nás se ani neví, že velký operní, zvláště německý svět slaví 150. výročí narození operního velikána Richarda Strausse, který spojil pozdní romantismus a wagneriánství s modernou. Slavnostní rok načali logicky právě v Semperově opeře Elektrou, která tu v roce 1909 zazněla vůbec poprvé a od té doby pravidelně, tedy více jak století propracovávají interpretaci opery do nejmenších nuancí. Tak jsme to donedávna činili s českými klasiky, dnes s nimi ztěžka začínáme nanovo.

    V Drážďanech to bylo „posloucháníčko“. Přesně zahraný každý tón, každá fráze, do nejmenších zvukových fines. To neznamená pořád opakovat totéž. Dirigent Christian Thielemann objevil v partituře nové valéry, kontroloval její vyhrocené emoce, mírnil zvukovou dynamiku, Straussovu až barbarskou hudbu zjemnil a zvukové efekty (hned známý vstupní motiv) spíš tlumil. To vše v úspěšné snaze krvavou antickou historku psychologizovat a prohloubit její duchovní étos. Zřejmě, jak tu bývá zvykem, po dohodě s režisérkou Barbarou Frey, která k psychologii postav přispěla svými prostředky, nejpůsobivější byly barevně symbolické a střihem charakterizující kostýmy a také vzájemná souhra tělo na tělo, pohled na pohled. Ponechala však pěvcům příliš prostoru pro konvenční způsoby vyjadřování emocí a rozmělnila prostorové aranžmá. Také nevystupňovala napětí až do vyhroceného závěru, což ani nešlo před replikou průčelí poničeného hotelového komplexu v berlínském Tempelhofu, které gesto hudby otupilo.

    Famózní však byla Evelyn Herlitzius jako postavou nezvykle drobná Elektra, v úvodu opery vystrašené ptáče schoulené ve výklenku staveniště, rozechvělá, která však svoji vůli prosazovala postojem a očima, ohromujícím hlasem, mohutným, plným energie, emocí a přesných významů. Ideál operního herectví! Vládla reprezentativnímu obsazení slavnostního nastudování: nejvíc pozornosti si vynutila Waltraud Meier v roli Klytaimnestry, René Pape zpíval Oresta vláčným temným barytonem jako ztělesnění práva a řádu, Anne Schwanewilms coby Chrysothemis byla herecky i hlasově přesným způsobným protikladem třeštící Elektry.

    Moskau

    Podívaná pěkná, i poslyšená… Dmitrij Šostakovič: Moskau (r. Christine Mielitz, prem. 21. 2. 2014, Semperova opera Drážďany) FOTO ARNO BURGI

    Oslavy pokračovaly koncertním provedením Straussovy operní prvotiny Guntram, premiérované ve Výmaru 1894, díla pozoruhodně poskládaného z tematických, hudebních a literárních (Strauss napsal i libreto) idiomů v té době vládnoucího kultu Richarda Wagnera. Nosná vokálně orchestrální kompozice, zvlášť v brilantním provedení proslulé drážďanské Staatskapelle, s níž obsáhlé dílo s obdivuhodnou precizností a v nádherném zvuku nastudoval kupodivu izraelský třicetiletý dirigent Omer Meir Wellber. Hrát tu směsici ušlechtilosti, heroismu a germánských ctností na jevišti si neumím představit, poslouchat svého druhu symfonickou fresku však bylo strhující. Wagnerovský tenorista Frank van Aken pojal titulní, technicky až extrémní roli jako sportovní duel s náročným partem, vyzbrojen láhví s vodou a ručníkem, do kterého co chvíli utíral zpocenou hlavu a krk. Chvílemi se zdálo, že skončí v provazech, ale stačil malý oddech, aby spustil znovu s plnou silou – obdivuhodný a zřejmou neohlášenou indispozicí ovlivněný průběh, nikoli výsledek jeho kreace! Najít alternaci bylo samozřejmě sotva možné. Obsazení všech rolí, až po malé epizody, samozřejmě opět slavnostní a kvalitní. Přišli jen straussovští fajnšmekři, a byli nadšeni.

    Strauss doputoval do Košic

    Operní soubor Státního divadla v Košicích lze považovat za slovenský protějšek zdejšího ostravského – v regionálních podmínkách usiluje o náročný program a nabízí současnou podobu operního divadla. Zřejmě v Košicích také usoudili, že nemá smysl podbízet se maloměstsky operní zábavou, lepší je nabídnout divákům účast na ambiciózních projektech. Našla tu útočiště i řada mladých českých umělců, kteří doma na podobné úkoly, a mnohdy vůbec uplatnění, marně čekají, personální propojení s Ostravou je zřejmé.

    K vůdčím osobnostem košické opery patří česká dramaturgyně a režisérka Linda Keprtová, loni laureátka cen Dosky. Režie vůbec prvního košického uvedení opery Richarda Strausse Ariadna na Naxe jí však nenabídla příběh, který by mohla s ženskou jemností a obrazivostí originálně vyprávět. Expresionisticky groteskní výjevy jí nezbylo než s větší či menší mírou přímočarosti vybarvit a opentlit. Spolu s výtvarnicí Evou Jiřikovskou hnaly aktéry do groteskní nadsázky postav, fyzicky až zběsilých akcí, v nichž režisérka trochu polevila jen výtečně zpívající Louise Hudson v titulní roli. Koloraturní Zerbinettu efektně zvládla Michaela Várady a kalhotkovou roli Skladatele náležitě dramaticky podala Lucie Kašpárková.

    Elektra

    Famózní byla Evelyn Herlitzius jako postavou nezvykle drobná Elektra; vlevo Anne Schwanewilms v roli Chrysothemis (r. Barbara Frei, prem. 19. 1. 2014, Semeprova opera Drážďany) FOTO MATTHIAS CREUTZIGER

    Košičtí zaslouží velkou pochvalu za odvahu pustit se do tak náročného díla plného technicky obtížných partů pěveckých i orchestrálních. Partituru nastudoval Konrad Leitner, leč před premiérou se řízení vzdal a na poslední chvíli náročnou skladbu dirigoval Marián Lejava, vzhledem k situaci nakonec velmi přehledně. Na jemnosti a obtíže Straussovy partitury orchestrální hráči úplně nestačí, jakkoli na poprvé to nebylo špatné. Stejně tak záplava postav nebyla, a sotva v košických poměrech mohla být, úplně vyrovnaná, v menších rolích vypomohli i pěvci z ostravského nastudování před pěti lety – inu, kde u nás či na Slovensku najít pěvce, kteří by tohle už znali?

    Záplava volebních billboardů dala cestě za Straussovou groteskou o zpovykaných manipulativních zbohatlících podivnou příchuť. Z drtivé většiny z nich marně sliboval blahobyt Robert Fico. Marketing světu vládne – budovu košického divadla proto omotali Ariadninou pověstnou nití.

    Šostakovičova panelstory v Drážďanech

    Vždycky jsem si myslel, jak by se hodilo uvést Šostakovičovu podivnou skladbu Moskva Černomjuški, sestavenou z prvků klasické i ruské budovatelské operety, amerických muzikálů, častušek a estrád, pojednávající o dostavbě moskevského sídliště, třeba v Ostravě – mohlo by se hrát o Porubě. Skvělé dílo, výsostný Šostakovič, přitom vlastně moralita z rodu těch, které u nás ve stejné době na přelomu socialistických 50. a 60. let psal Vratislav Blažek. Na studiové scéně Semperovy opery, ukryté v zadním traktu operního komplexu a stroze nazvané nazvané Semper 2, sedadla nečíslována, šatna provizorní, ji uvedli v úpravě pro estrádní orchestr, umístněný na několika místech členitého estrádního podia. Hráli to jako přehnanou komunistickou agitku, s posměšně použitými komunistickými symboly, postavy vizuálně sestavené z prvků budovatelských kostýmů pojatých ovšem s postmoderní volností a provokativností, vlasy křiklavě obarvené, přehnané pohyby a gesta podle hesla zítra se bude tančit všude. Podívaná pěkná i poslyšená, i když operním pěvcům myslím Šostakovič v této dryáčnické podobě vlastní není, a také trochu lacině jednostrunná a ve výsledku méně komická, než se aktéři a inscenátoři křečovitě snažili. Nicméně publikum bylo ze stominutové inscenace hrané bez přestávky nadšené, jen si myslím, že Šostakovičovo dílo nabízí komplikovanější možnosti. Spolu s rudou knížkou jako programem rozdávali i symbolický ruský chléb.

    Tak jestlipak se Šostakoviče a Strausse dočkáme doma?

    Semperova opera Drážďany: Richard Strauss: Elektra. Opera o jednom dějství podle hry Hugo von Hofmannsthala. Dirigent Christian Thielemann, režie Barbara Frey, scéna Muriel Gerstner, kostýmy Bettina Walter. Premiéra 19. ledna 2014.

    Semperova opera Drážďany: Richard Strauss: Guntram. Koncertní provedení opery o třech dějstvích. Dirigent Omer Meier Wellber, sbormistr Wolfram Tetzner. Premiéra 23. února 2014.

    Štátne divadlo Košice – Richard Strauss: Ariadna na Naxe. Opera o jednom dějství a prologu, nastudováno v němčině. Hudební nastudování Konrad Leitner, dirigent Marián Lejava, režie Linda Keprtová, scéna a kostýmy Eva Jiřikovská. Premiéra 14. března 2014.

    Semperova opera Drážďany: Dmitrij Šostakovič: Moskau, Tscherjomuschki. Hudební komedie o třech jednáních v německém překladu. Dirigent Mikhail Agrest, režie Christine Mielitz, scéna a kostýmy Christian Rinke. Premiéra 21. února 2014.


    Komentáře k článku: Za humny je klasika

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,