Divadelní noviny > Kritika

Za každým rohem Elsinor

Z nejproslulejší tragédie Williama Shakespeara se v aktuálně probíhající sezoně stal nečekaný dramaturgický evergreen, jímž ve svých plánech operuje hned pětice renomovaných divadelních domů. V průběhu loňského roku se k tématu navíc vyslovila i pražská poloprofesionální progresivní úderka Oldstars a Nocí divadel svou specifickou trochou do dánské mlýnice navíc přispělo i Divadlo Na zábradlí, jež zorganizovalo unikátní setkání většiny žijících českých představitelů slavného leštiče lebek. Před jeho trudnými osudy v chrámech Thálie momentálně takřka není úniku a síla (skoro) skandinávské popkulturní ikony se směle může měřit s Hurvínkem, Barbie i legem. Se záplavou různých variant však vyvstává kardinální otázka, kam jít či nejít a proč. Vítejte v průvodci po dánských hradech!

Má osobní hamletovská odysea byla zahájena už v září návštěvou Mošova alžbětinského fiaska v Městském divadle Brno (viz DN 16/23) a v jihomoravské metropoli by rovněž měla být na jaře završena, tentokrát reflexí Čičvákovy režijní verze v Národním divadle Brno. Prosinec pak patřil seznámení hned s triem dánských kraleviců. Jak se jim na kolbišti vedlo?

Tragédie jako provozní titul

Předně je nutné krotit enormní očekávání způsobená prestižním titulem. Překotný způsob divadelní produkce v našich zemích Hamleta do značné míry obírá o známku události, jež komplexně prověří síly pevně semknutého kolektivu a podá sice neradostnou, leč v mnohém podnětnou zprávu o světě na pokraji rozpadu hodnot. Všechny tři počiny shodně nesou rysy jevištního projektu sice zodpovědně připraveného a elegantně vypraveného, zjevně však upřednostňujícího narativní čistotu před unikátní výpovědí. Mordýřská historka nezřídka hraje prim nad hledáním současných společenských paralel. Absence razantního čtení zakaluje tradiční zrcadlo světa a přehlídka atrakcí ponižuje výkladní skříň světové dramatiky na běžnou žánrovou konfekci.

Hamlet pro novice

Formálně nejvelkorysejším podnikem je pochopitelně inscenace pražského Národního divadla v režii uměleckých vedoucích Činohry, tandemu SKUTR, tedy Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky. Spolehlivě je jistí Jana Slouková, která se po Dočekalově inscenaci v Městských divadlech pražských (2021) již podruhé neohroženě vrhá do identických vod a stává se přední hamletovskou dramaturgyní. Pánové se opětovně spojili se svými tradičními spolupracovníky, kostýmní výtvarnici Simonou Rybákovou a scénografem Jakubem Kopeckým. Jejich čtení akcentuje zejména dva aspekty, a sice roviny nadpřirozena a lítých mocenských půtek. Opulentní scéna doslovně naplňuje princip theatra mundi, když část dekorace přímo cituje hlediště plenérové divadelní arény a účinně tím definuje profízlovanou komunitu plnou navzájem lačně se sledujících postav. Ty zavražděné se postupně mění na zástup stále přítomných duchů, kteří nemohou nalézt věčný klid.

Elsinorský královský dvůr je sídlem dekadence i neřesti: poživačná Gertruda (Taťjana Medvecká), připomínající nesmrtelnou Emilii Marty, si vychutnává dalšího o generaci mladšího manžela a s přízrakem krále Hamleta (Csongor Kassai) se na jeviště vloudí atmosféra staromilského hororu gotické ražby. Rozjívené prostitutky Rosencrantz (Marie Poulová) s Guildensternem (Denisa Barešová) upomínají na princův rozmařilý univerzitní život i podloudnou charakteristiku jejich mezilidské vazby a zupáckému machovi Fortinbrasovi Jakuba Gottwalda k dokonalé iluzi příchozího z jiných fikčních světů chybí už jen oheň chrlící drak. Nervní kralevic Pavla Neškudly od počátku nese neklamné rysy psychopata a toxického manipulátora v rozpuku, v němž lze snadno spatřit Macbethovy i Richardovy juvenilní rysy. Je to determinovaný solitér, užírající se samotou, již nemůže zahnat živočišná náklonnost k Ofélii (výrazově pestrá Berenika Anna Mikeschová), byť se na ni okamžitě vrhá s gustem predátora, ani přátelství s unylým Horaciem (Petr Vančura).

SKUTR divadelní tragédii přetváří v místy úderně působivou galerii oživlých obrazů. Nad poeticky rozkymácený celek ční jednotlivé fragmenty, přičemž většinu má na svědomí generace vynikajících bardů – David Prachař v úloze Herce, který v nejsilnější scéně pregnantně shrne oblouk profesní kariéry i životního osudu, a Ondřej Pavelka jako pragmatický Polonius, jenž zde funguje coby kontrastní protipól vládnoucí dvojice, když na rozdíl od nich dokáže přesvědčivě vybalancovat polohu oddaného funkcionáře i milujícího rodiče. Rubem formálně rozmáchlého projektu bohužel zůstává jeho laxní finále, z nějž neústrojně trčí pokus vyhnout se šermovačce.

Nejnovější Shakespeare ve zlaté kapli jinak představuje přehlednou, široce otevřenou vstupní bránu do elsinorského mikrokosmu a jasně deklaruje snahu současného uměleckého vedení přinášet divadlo vizuálně atraktivní, komerčně přítulné a pokud možno nekonfliktní. Není to však pro značku ND málo?

Šílenství coby nakažlivá nemoc

Druhým brzkým navrátilcem k tématu je královéhradecký ataman Pavel Khek. Ten se s peripetiemi dánské šlechty pozoruhodně utkal již v rámci Slovenských shakespearovských slavností, kde jednoznačně akcentoval politickou vrstvu dramatu. Režisér naštěstí tentokrát odolal ďábelsky svůdné možnosti vykrást sám sebe, ve druhém utkání zvolil radikálně odlišnou cestu a inscenuje Hamleta jako komorní, v podstatě současnou domácí zabijačku, oproštěnou o většinu zbytných postav i duchařské motivy. S výjimkou přátelského Horacia (Josef Čepelka, jenž se stejného partu chopil již před více než dvaceti lety v Morávkově hradecké inscenaci) a trochu zbytečného Osrika (Karel Pešek) je pozornost věnována výhradně dvojici rodin – Hamletově a Oféliině.

Šlachovitý princ Vojtěcha Říhy (i on se s rolí potkává opětovně, neboť ji opanoval již ve své absolventské inscenaci na JAMU) má blízko k přímočarému hrdinovi z akčních filmů, podobného ustrojení je i jeho sok Laertes v koncentrované interpretaci Martina Klapila. Mondénní Gertruda Martiny Novákové nachází inspiraci v mafiánských černých vdovách a v řadě momentů vyvolává asociace na ženské postavy z kdysi masově populární italské ságy La piovra (Chobotnice). U poněkud upozaděného Claudia Jiřího Zapletala převažují násilnické sklony nad poživačným hédonismem.

Zdánlivě fádní výprava Jozefa Huga Čačka je ve skutečnosti důmyslným labyrintem tajných chodeb, jenž symbolicky odkazuje k rodinným tajemstvím i spiklenectví a nezapře žánrové příbuzenství s tradiční britskou detektivkou, zde ovšem infikovanou intenzivní dávkou násilí. Formou aktualizace pak hradecký Hamlet přirozeně navazuje i na pozapomenutou filmovou adaptaci Michaela Almereydy z roku 2000, v níž se titulní úlohy ujal Ethan Hawke (Almereydovo aranžmá scény Oféliina skonu naopak v ND variuje SKUTR). Vedle tradičně soustředěné dramaturgie Lenky Smrčkové povyšují hradecký masakr nad úroveň výtečné zábavy především dva elementy – do detailu dotažený motiv šílenství, jež se společností šíří jako mor, a bojové scény, v nichž jejich tvůrce Petr Nůsek suverénně hlásá, že i jevištní šerm může být vzrušujícím, přitom nepatetickým a ryze moderním zážitkem.

Ve stínu ega

Nejpodivuhodnější situace nastala v ostravském Divadle Petra Bezruče. Právě tam se totiž donedávna hrála podařená scénická adaptace McEwanovy Skořápky v konceptu a režii Miřenky Čechové a Petra Boháče, jež autorsky variuje totožný příběh. Návrat ke kořenům látky tedy patrně vzešel přímo z iniciativy režiséra Doda Gombára, který o vlastní verzi Hamleta usiloval dlouhá léta. I Gombár, podobně jako hradečtí divadelníci, nad politickými pletichami preferuje rodinné drama a spolu s ním i redukci postav. Původní text v nadčasovém, punkově přímočarém překladu Jiřího Joska (ostatní dvě inscenace pracují s akademičtějším převodem Martina Hilského) však nepříliš ústrojně ředí různými dodatky z dalších zdrojů, mimo jiné autorových Sonetů (na jejichž užití v daném kontextu by snad už mělo být vyhlášeno embargo), Burtonovy Anatomie melancholie, či dokonce Jungovy Červené knihy.

Dle propagačních materiálů by projekt chtěl být existenciálním křikem nepochopeného člověka, mnohem víc však představuje neveselý obraz kreativní stagnace. Režisér touží ohledávat specifika generace Z, a přitom se s jejím étosem fatálně míjí. Důsledkem je tíhnutí k hysterické exaltovanosti. Gombár rozmařile hýří svými obvyklými trademarky (uniformní kostýmy, z nichž zejména mužské odkazují k Tarantinovým Gaunerům, obyčejná židle jako scénická dominanta, hudební nástroje v rukou herců, výrazná fyzičnost) a s elegancí zručného rutinéra asociativně řetězí pestré atrakce. Pod povrchem se však neskrývá pečlivý výklad, ale nabubřelá prázdnota a tvůrčí křeč, jejímž vrcholem je ubohé posunutí postavy Polonia (Lukáš Melník) do podoby karikatury Žida. Gombárovo selhání podtrhuje servilní dramaturgie Terezy Agelové, která nezvládá být střízlivým protipólem přebujelých režijních ambic a zmůže se jen na několik ohraných frází (Hamlet se na celém světě hraje každou minutu a postava Hamleta tráví na jevišti nejvíc času ze všech Shakespearových postav).

Nevyrovnaný pokus drží nad vodou především herecké obsazení, které se oddaně podvolilo svévolným výpadům sugestivního (s)vůdce i nepopiratelnému géniu textu. Bezruči mají patent na mladé Hamlety a dvaadvacetiletý Josef Trojan věkově dorovnává Richarda Krajča z Joskovy inscenace z roku 1999. Je princem lyricky pokorným i vzdorovitě rozhořčeným, přes nevelké předchozí zkušenosti se s náročným partem i režijní zvůlí vyrovnává úctyhodně a jeho kontinuální progres je radost sledovat. Barbora Křupková se v roli Ofélie nekompromisně oddává další intenzivní osobní investici a Markéta Haroková s Ondřejem Brettem tvoří pár apartní i implicitně toxický. Ostravský Hamlet je samozřejmě předurčen býti kasovním hitem, ovšem vlastní předloze, divadlu na vrcholu sil i generaci, k níž touží promlouvat, zůstává být dosti dlužen.

Sérii prozatím chybí favorit. Změní se situace s nástupem Čičváka?

Národní divadlo, Praha – William Shakespeare: Hamlet. Překlad Martin Hilský, režie SKUTR, dramaturgie Jana Slouková, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, hudba Petr Kaláb. Premiéra 7. prosince 2023.

Klicperovo divadlo Hradec Králové – William Shakespeare: Hamlet. Překlad Martin Hilský, režie Pavel Khek, dramaturgie Lenka Smrčková, výprava Jozef Hugo Čačko, hudba Ivan Acher, šerm Petr Nůsek. Premiéra 16. prosince 2023 na Hlavní scéně.

Divadlo Petra Bezruče, Ostrava – William Shakespeare: Hamlet. Překlad Jiří Josek, režie a úprava Dodo Gombár, dramaturgie Tereza Agelová, scéna a kostýmy Hana Kelar Knotková, hudba Jakub Krajíček. Premiéra 22. září 2023 (psáno z reprízy 1. prosince).

• Autor: Petr KlariN Klár
• Publikováno: 23. ledna 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Za každým rohem Elsinor

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ