Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí

Za Odrou a za Bugem – 24. ročník festivalu Kontakt v Toruni

Čtyřiadvacátý ročník mezinárodního divadelního festivalu Kontakt pořádaný Teatrem Wilama Horzycy v Toruni se konal 19.–25. května. Uchoval si i nadále soutěžní charakter – deset přihlášených představení hodnotila tříčlenná mezinárodní porota.

Je tradicí, že se domácí scéna na Kontaktu prezentuje mimo soutěž. Nepočítáme-li zahajovací úvodní taneční show Velké nebe: od Východu k Západu, uvedla na festivalu dvě inscenace: Mrożkovo Tango a „living“ detektivní příběh (s otevřeným koncem) Reykjavík’74 Marty Sokołowské. Název Od Východu k Západu nebyl zvolen náhodně. Měl vyjádřit návrat k původnímu poslání festivalu založenému na prahu devadesátých let.

Problém lidských osudů

Jestliže na předloňském Kontaktu nebyla snad poprvé vůbec zastoupena ruská divadla, letos přijela do Toruně hned tři – a k nim je třeba připočíst i ruskou scénu z Rigy. Polská kritika si po skončení festivalu vesměs pochvalovala velice kvalitní vzorek divadelního dění „za Odrou i za Bugem“, který se letos v Toruni objevil.

Přehlídku zahájilo Litevské národní dramatické divadlo scénickou kompilací Lokis dramatičky Anky Herbutové v nastudování režiséra Łukasze Twarkowského. Jde o propojení stejnojmenné fantasy novely Prospera Mérimée o vraždícím litevském potomku člověka a medvěda se skutečným nedávným příběhem smrti francouzské herečky Marie Trintignant, již v roce 2003 ve Vilniusu při hádce smrtelně zranil její přítel, rocker Bertrand Cantat. Kamery, projekce, videa a další scénické efekty však činily již tak složitý děj ještě více nepřehledným. Při představení jsem měl pocit, že sleduju zběsilý sled rozmanitých klipů, jejichž celkový smysl divákům uniká. Úvodní performance tak výmluvně naznačila, že společným jmenovatelem většiny festivalových představení bude násilí pojaté především jako mravní nebo existenciální problém lidských osudů a až ve druhém plánu jako problém sociální.

Kde je pravda?

Domovské scéně vyšla mnohem lépe inscenace Reykjavík’74, a to i přes vlekoucí se první část – ta má však podle jednoho zasvěceného výkladu navozovat u diváků pocit bezčasí a nudy, charakteristických jevů pro pobyt ve vězení. Marta Sokolowska napsala svůj text, který slouží jako předloha výsledného tvaru, podle skutečné události. Ta se odehrála před čtyřiceti lety na Islandu: justiční omyl připsal záhadnou vraždu dvou mužů mladému člověku a otci dítěte, který si občas přivydělal distribucí marihuany, spoluvina byla připsána rovněž matce dítěte a několika známým obou rodičů. Jediným důkazem v procesu byly vzájemně protimluvné výpovědi obžalovaných. Syn údajného hlavního zločince, který již zemřel, bojuje v současnosti za očištění otcova jména.

Scéna je zčásti divadelní zkušebnou; v režijním výkladu Katarzyny Kalwatové totiž hrají herci pod svými vlastními jmény také sebe, když své postavy různě reflektují a komentují. Příběhu se prý ujalo už více divadel, která různě domýšlela jeho závěr. V toruňské inscenaci se klasického detektivního vyústění, „rozlousknutí“ záhady, jak to skutečně bylo, nedočkáme, neboť podle výkladu režisérky nelze složitou skutečnost zredukovat pouze na technický problém. Příběh tak má několik vyústění, ale žádné řešení.

V případě této inscenace je škoda, že představení domácí scény jsou tradičně uváděna jako nesoutěžní – o některé z ocenění se tak mohli ucházet jen herci.

Dvakrát o násilí

Rozpaky mi naopak způsobilo druhé domácí představení, Mrożkovo Tango. Je to hra, která má příliš univerzální záběr na to, aby bylo možné ji „aktualizovat“ vtažením do sváru současných partikularismů, zvláště když poražená strana z polských voleb v roce 2015 chápe aktuální politické dění v zemi jako souboj dobra se zlem. Krácením – představení trvá hodinu a čtvrt – a tendenčním výkladem (nejvíce je to poznat u postavy primitiva Edka) prokázal režisér Piotr Ratajczak polskému klasikovi spíš medvědí službu.

O násilí je rovněž hra Teatru Ludowego z Krakova Skrytý život Friedmanových, jejíž autoři Marcin Wierzchowski, který je zároveň režisérem, a Daniel Sołtysiński se inspirovali dokumentárním filmem Andrewa Jareckého z roku 2003 Vše o Friedmanových. Režisér cítil potřebu zdůraznit, že nechtěl inscenovat hru o pedofilii, ale o vině, jíž lze obtížit a ničit každého, obzvlášť když se podaří kolem případu vyvolat mediální hysterii. Tento apel je v současnosti aktuální také v souvislosti s hnutím #MeToo, kdy vesměs není třeba dokazovat obviněným jejich vinu, ale prokazovat svoji nevinu musejí oni, což po často nějakých deseti dvaceti letech prakticky nelze. Kvůli představení bylo v Toruni na dva dny předěláno celé divadlo. Diváci během tří hodin totiž putují za herci do různých prostředí – z hyperrealisticky pojednaného bytu Friedmanových z konce osmdesátých let, v němž jsou svědky brutálního zatčení otce se synem při rodinné oslavě, do velké místnosti s archaickými počítači, v níž se pod rouškou kurzů pro děti měly odehrávat pedofilní orgie, pak na místa policejního vyšetřování a do soudní síně a nakonec zpátky do bytu. Představiteli otce Friedmana Piotru Pilitowskému i představitelce matky Małgorzatě Kochanové i inscenaci se už dříve dostalo ocenění na jiných festivalech, v Toruni však vyšli naprázdno. Jaká inscenace je, budou moci posoudit i čeští diváci. Bude totiž v září hostovat na festivalu Divadlo v Plzni.

Příliš zašifrovaný vzkaz

Hlavní hrdinkou dramatu Alexandra Nikolajeviče Ostrovského Bez věna je nejmladší dcera ze zchudlého šlechtického rodu Ogudalovových Larisa, spanilá a inteligentní, na niž se už nedostalo žádné věno. Dmitrij Krymov nastudoval hru se souborem Školy dramatického umění v Moskvě jako černou komedii dell’arte. O postavě Larisy hovoří jako o „ruské Carmen“. V Toruni získal cenu za nejlepší režii. Hlavní hrdinku ve všech jejích proměnách mimořádně sugestivně ztvárnila křehká Marija Smolnikovová – porota jí udělila cenu pro nejlepší herečku. Místa toreadorů a vojáků zaujímají u Ostrovského bizarně pojmenované postavy z kupeckého světa, kterým režisér vtiskl podobu ruských zbohatlíků z posledního zhruba čtvrtstoletí. Patří mezi ně loďař Paratov, Larisin nápadník, který dívku jednou zradí a podruhé podvede, zatímco Karandyšev, jehož zradí Larisa, je úřednický chudák s velkými ambicemi. Zároveň s mistrovským rozvíjením osudů ponížených a ponižujících lidí chce režisér „nastavit zrcadlo“ současnému Rusku a ukázat nám, že je zemí stejně zdrcujících sociálních protikladů jako v době, kdy byla napsána Ostrovského hra. Přímo marnotratná přemíra protikladných obrazů a scénických efektů i zde občas způsobuje, že se v nich smysl a poslání inscenace poněkud utápějí. Bylo ovšem na co se dívat.

Vše podstatné se odehrává uvnitř jakéhosi dosluhujícího paláce kultury. Zašlost, šeď a nepořádek kontrastují s barevnými efekty – a koneckonců i s velkou obrazovkou v pozadí scény. Na té například vidíme přijíždět hosty, kteří pak „skutečně“ vstupují vchodem vedle. Je patrně škoda, že narážky na politické dění v současném Rusku nemůžeme vnímat stejně bezprostředně jako obecenstvo v Moskvě. Karandyšev, zmítaný vichrem, křičí na zbohatlíky něco o zlodějské sebrance a jeho slova přehlušuje zpěv-řev ruské hymny při fotbalovém utkání Ruska s Nizozemskem z roku 2008. Má to prý být narážka na sestřelení malajsijského civilního letadla ukrajinskými separatisty před třemi lety. Krymovovi jeho Moskvané jistě rozumějí, ale pro diváky v Toruni to byl příliš zašifrovaný vzkaz.

Hudební vytržení

Divadelní společnost Les Ballets C de la B z belgického Gentu, založená Alainem Platelem v roce 1984, přijela do Toruně s hudební performancí Rekviem pro L., s níž uzavírala festivalový program. Už před jedenácti lety zde Belgičané vyhráli s Monteverdiho mariánskými Nešporami provázenými baletními kreacemi a příběhem jisté starší dámy jménem Marie. A Platelovo režijní dílo se tu s palmou vítězství neminulo ani letos.

Potřeboval jsem menší časový odstup, abych Rekviem pro L. přijal, „akceptoval“. Je jistě problémem, etickým i prostě lidským, sledovat umírání člověka, které po celé představení vidíme z filmového záznamu pořízeného až do okamžiku skutečné smrti a dokonce i mnoho minut poté a promítaného v pozadí scény, byť se tak děje se souhlasem jeho i jeho blízkých. Hovořit ovšem o překračování odvěkých tabu je mírně řečeno nabubřelé; neříkají to však sami autoři, ale – s obdivem k této inscenaci – kritikové. Ostatně, nezaznamenával Leoš Janáček už před sto lety v notovém zápisu umírání vlastní dcery? Platelův poněkud morbidní experiment lze však přijmout také jako apel – tváří v tvář velice pokleslé a stále poklesající kultuře odchodů ze života všude v Evropě.

Lidé umírají v odosobněném prostředí, opuštěni a zapomenuti. Před více než půlstoletím Vladimír Holan napsal, že kůň a včela ještě umírají, zatímco člověk zdechá. Na záznamu umírání paní L. vidíme ruce jejích blízkých, včetně rukou její adoptivní dcery z Afriky. Autor hudby Fabrizzio Cassol, který byl na festivalu přítomen, říká: Mezi umíráním paní L. a nedokončenou hudbou Mozartova Rekviem probíhá neustálá komunikace. Je natolik silná, že jde přímo o metafyzický vztah. A režisér Alain Platel se svěřuje, že rád spojuje navzájem vzdálené světy se všemi jejich zdánlivě disparátními prvky. Mozart, umírající žena, dekorace, jež má připomenout Šoa, respektive pomník postavený jejím obětem v Berlíně. Všechny tyto prvky se skládají jako puzzle nebo proplétají jako nitě v rukou krajkářky, říká Platel. Žádný eklekticismus povrchních multi-kulti ideologů, ale odhalování podmořských, „podhistorických“ souvislostí.

Nedokážu samozřejmě ryze muzikologicky posoudit korespondující prvky či vztahy mezi Mozartem a jazzem nebo černošskou hudbou z Konga či Jižní Afriky, při poslechu se mi však občas vybavily jednotlivé části Missy Luby, díla z konce padesátých let, ve kterém latinský text mše zpívá černošský chlapecký sbor provázený domorodou hudbou z Konga. Působivost byla identická – inscenace včetně hudby dovedla diváky i mne téměř k vytržení.

P. S. Letos se na Kontaktu hovořilo o rozpětí a umělecké výměně mezi Východem a Západem. Nechci pořadatelům nic napovídat, ale možná by nebylo od věci zaměřit pozornost směrem na jih – na „Zaolší“ ve výrazně širším smyslu. Pokud jde o české divadlo, které na Kontaktu nemělo zastoupení už nejméně deset let, měl bych i několik tipů.

• Autor: Josef Mlejnek
• Publikováno: 25. června 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Za Odrou a za Bugem – 24. ročník festivalu Kontakt v Toruni

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ