Doběhl až do Minoru
Rozfrázovaný název Zá-to-pek! – jak skandovali fanoušci na tribunách – napovídá, že poslední inscenace divadla Minor se odvíjí tak nějak v poklusu. Krok za krokem, odraz za odrazem vypráví životní příběh Emila Zátopka (1922–2000) a společně s ním i příběh doby. Nejen za komunistické diktatury, ale i před druhou světovou válkou či za německé okupace.
Režisér Jan Jirků dokázal ztvárnit Zátopkovy závody mnoha invenčními způsoby – pomocí speciálně upravené loutky, botasek „v poklusu“ či pouhého svitu baterek FOTO ZBYNĚK HRBATA
V roli Zátopka se průběžně vystřídají všichni herci (i herečka Johana Schmidtmajerová) a jejich proměna má jednoduchý průběh – navléknou si paruku s typickými kouty. Břemeno celé postavy ale stále víc přechází na bedra Bořka Joury, který ztvárňuje Zátopka ve zlomových momentech: když odmítá odletět na olympiádu bez pro režim nepohodlného Stanislava Jungwirtha nebo když líčí svůj maratonský závod na LOH 1952 v Helsinkách příteli Alainu Mimounovi. Situace, snad z části improvizovaná, se díky režijní zručnosti Jana Jirků a charismatické autentické jevištní přítomnosti Bořka Joury postupně rozehrává a hlediště se zanedlouho promění v kotel napjatých sportovních fanoušků, ačkoli je výsledek závodu notoricky známý (stejně jako fakt, že na stejné olympiádě Zátopek získal ještě dvě další zlaté medaile).
V sále se chvílemi daří vybudovat skutečně tísnivou atmosféru. Všemocné komunistické pohlaváry s vizáží velice neatraktivních tváří s dvojitými bradami a ulíznutými vlasy představují herci v obřích celohlavových maskách a obludnou přítomnost těchto postav zlověstně podtrhuje rudé svícení. Výslech na policii je zase zobrazen typickými prostředky maňáskového divadla – maňásci se vzájemně bijí hlava nehlava jako v typické rakvičkárně. Paralela je to až cynicky přesná a rozhodně není k smíchu: i reální estébáci byli jen loutkami, vedenými kýmsi v pozadí.
Režijní jazyk Jana Jirků je přesný, a přitom velmi kreativní. Velkou část příběhu odvypráví pomocí botasek (tyto sportovní boty procházejí dějinami Československa od založení firmy Botana roku 1949) a krabic od bot, které používá jako univerzální stavební prvek, třeba pro vybudování stupňů vítězů. Zátopek ostatně začínal v Baťově továrně ve Zlíně, a tak Jirků kolem krabic nejprve vytvoří hudební číslo o Baťovi, co vidí desítku a dělá z ní devítku.
Páteř inscenace tvoří jednotlivé Zátopkovy závody s obecně známými výsledky. Ale tvůrci je dokázali uchopit pokaždé novým způsobem. Plošná loutka s nohama připevněnýma ke kolečku utíká na miniaturním běžeckém oválu, až se jí nožičky míhají, jindy představují běžce jen boty animované herci, někdy jsou závodníci zredukováni pouze na světla baterek.
Nejspornější je určení inscenace (už) pro děti od osmi let. Některé části jsou poměrně temné a tíživé, způsob vyprávění i téma samotné jsou složité a kauzalita některých dějů není plně zjevná. Těžko říci, do jaké míry jsou osmiletí informováni o tom, kdo Emil Zátopek byl a co se dělo v padesátých letech nebo v roce 1968. Proto tvůrci zvolili některá zjednodušení či zkratky a nepouštěli se ani do rozkrývání morálních selhání Emila Zátopka(spolupráce s StB, veřejné odsouzení Charty 77 a schvalování trestu smrti pro Miladu Horákovou, od kterého se nikdy nedistancoval), byť jejich náznaky soustředěný divák – spíš ten dospělý než dětský – pravděpodobně zaznamená. V Minoru především dokázali přiblížit komunistickou éru dětem, což je dost možná důležitější. Vždyť bez pochopení kontextu nemá výklad žádné jednotlivosti smysl.
Minor – Jan Jirků: Zá-to-pek! Scénář a režie Jan Jirků, hudba Jiří Hradil, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Andrea Králová. Premiéra 6. října 2019.
Komentáře k článku: Doběhl až do Minoru
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
