Zábava na efekt
Městská divadla pražská uzavřela sezonu 2023/2024 dvanáctou (!) premiérou. Inscenace Frankenstein, uvedená na scéně divadla Komedie, vznikla na motivy hororového románu Mary Shelley z roku 1818.
Repro MDP / Divadlo Komedie
Režisér a jeden z autorů dramatizace Jakub Maksymov se pokusil příběh s podtitulem Moderní Prométheus vztáhnout k tématům blízkým současnosti: za vše, co stvoříme, máme zodpovědnost, ať už se to týká biologie, nebo techniky. Z románu proto pro účely inscenace vyextrahoval linku netvora a jeho „rodičů“, především otce Viktora. Ten vytvořil bytost z částí lidského těla, lekl se jí a všemi nenáviděnou nechal putovat krajinou, za což ho od ní čekala smrtelná pomsta.
Ústřední princip inscenace tvoří live cinema – živě natáčené záběry, promítané na velké plátno uprostřed zadní části jeviště. Foto Patrik Borecký
Tvůrci zobrazují příběh monstra, dnes už známého pod otcovým jménem Frankenstein (Jan Strýček), za pomoci live cinema, objektového divadla, tří herců, houslistky a pianisty. V inscenaci se Viktor (Dan Kranich) a Elizabeta (Karin Bílíková) na rozdíl od románu vezmou ještě před netvorovým stvořením, jež představuje zoufalý čin motivovaný nemožností počít dítě. Tvůrci tak přidávají téma neplodnosti a mění vědcovu motivaci k pokusům: chce mít potomka spolu se ženou, s níž ho pojí láska ke zkoumání všeho živého. Manželé přetvářejí, využívají a zneužívají hmotu, během svatby například téměř romanticky pitvají gumové žáby. Tím, co přesně na stole provádějí, si ale můžeme být jisti jen díky kameře zavěšené v provazišti, která jejich činnost s pinzetami a zelenou žabkou zaznamenává.
Za vše, co stvoříme, máme zodpovědnost… Karin Bílíková (Elizabeta) a Dan Kranich (Viktor). Foto Patrik Borecký
Ústřední princip inscenace tvoří live cinema – živě natáčené záběry, promítané na velké plátno uprostřed zadní části jeviště, zobrazují manipulaci s jídlem nebo jinými předměty. Kranich a Bílíková ani nedostávají moc prostoru hrát. Stávají se loutkovodiči a upozaďují se pro dominanci němých objektů, jež někdy také natáčejí. Jejich postava v tu chvíli mizí, vedení kamery nemá žádný významotvorný smysl. Animované objekty se ovšem utápějí v rozlehlém prostoru scény, i když je ve větším detailu vidíme na projekční ploše. Nenesou intimitu a s ní spojené tajemno loutkového divadla, na plátně nepřekvapují svou existencí a významem. V záznamu navíc bývají vidět technické nepřesnosti. Přeskakování mezi předtočeným a živě snímaným obrazem vyznívá téměř groteskně, protože se podobá trhanosti starých snímků způsobené pokaženými okénky ve filmovém pásu. Nejzřetelnější je to ve scéně, kdy Elizabeta a Viktor společně pečou – neboli se snaží vytvořit – vlastní dítě. Právě umíchané těsto sice nakonec díky střihu na předtočený záběr vykyne, za chvíli se ale objeví živě ve splasklé podobě minutu po přidání kvásku. Přímo do mísy diváci sice nevidí, je ale jasné, že právě tak těsto aktuálně vypadá.
Pianista Jan Pudlák s houslistkou Markétou Labusovou vytvářejí živý hudební doprovod. Foto Patrik Borecký
Celou inscenací prochází přehnaná efektnost, která může působit až jako maskování překotného vzniku a vyprázdněnosti. Zbytečné pozlátko sice na chvíli zabaví, ale na nic nepoukazuje. Vše například začíná tím, že na svatbě Frankensteinových vystřelí houslistka Markéta Labusová hlasitě, překvapivě a bezdůvodně konfety. Prázdné gesto. Nehledě na to, že potom přejde na stranu jeviště ke stojanu s notami a od té chvíle spolu s pianistou Janem Pudlákem už jen vytváří živý hudební doprovod, mimochodem to nejlepší z celé inscenace. Také Viktorovy chemické pokusy s efektním vyvrcholením překvapí jenom na chvíli, stejně jako poměrně naturalistická operace převedená na plátno. Maksymovův Frankenstein je sice zvenku přitažlivý, ale uvnitř prázdný, což bohužel platí i pro plytkou dramatizaci, jež vkládá dlouhé textové plochy do úst vypravěči a netvorovi v jednom ve Strýčkově učebnicovém podání.
Dan Kranich (Viktor Frankenstein). Foto Patrik Borecký
Přestože román Mary Shelley obsahuje témata relevantní i pro naši současnost, zvolit ho do dramaturgického plánu ve spojení s atraktivním live cinema mi připadá jako poslední záchranná PR varianta. Horor napsala ženská autorka, která se dokázala prosadit vedle slavného manžela a ovlivnit popkulturu na stovky let dopředu; žánr nabízí atraktivní varianty ztvárnění a před divadelní médium staví výzvu; má nadčasové a zřejmě právě dnes, v době nástupu umělé inteligence, aktuální téma. Jenomže tento potenciál zůstal ležet ve stránkách knihy. Využití live cinema se mi pak opět zdá pouze jako metoda na efekt, která k tématu zodpovědnosti za stvořené nepřináší nic podstatného, jen dobře vypadá. V kontextu dalších tvůrčích počinů Městských divadel pražských – a především jejich počtu hraničícího se zbytečnou nadprodukcí – si zkrátka odnáším pocit, že Frankenstein vznikl z nepochopitelných důvodů a… jen na efekt.
Městská divadla pražská (Komedie), Praha – Mary Shelley, Jakub Maksymov, Lenka Dombrovská, Marta Hermannová: Frankenstein. Režie Jakub Maksymov, dramaturgie Lenka Dombrovská, výprava Olga Ziębińska, hudba Lazar Novkov. Premiéra 8. června 2024 (psáno z reprízy 19. června 2024).
Komentáře k článku: Zábava na efekt
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
