Divadelní noviny > Názory – Glosy
Zabiju tě a budu tě mít rád
Něco zcela jiného se začalo odvíjet v mé mysli při prožívání představení Shakespearova Othella v podání Michala Langa a souboru Divadla pod Palmovkou v prostorách Divadla Komedie. Postavy oděné do vojenských uniforem, maskáčů, používající mobily, Othello, benátský Maur, pracující na notebooku… versus projevy agresivity vrcholící uškrcením Desdemony, usvědčením a zastřelením Othella. Příběh zkoušené lásky a žárlivosti je velmi známý a není jej třeba líčit. Moje mysl překvapivě utekla od známého tématu úplně jinam. Snad to bylo umocněné i přítomností mojí přítelkyně – před představením jsme vedly oblíbené hovory o krizi mužství a ženství, a tak se okénko hledáčku najednou zaostřilo nečekaným způsobem, jako by náš hovor ještě pokračoval.
S mužskou agresivitou v odhalené podobě se nesetkáváme příliš často. V pracovních prostředích, ofisech, se nehodí, souboje se odehrávají spíš ve verbálních formách, v ústraní, anebo jaksi intrikářsky a skrytě, a možná i poněkud „žensky“, v čemž mi samozřejmě mohou pánové oponovat. Tento můj pohled může být také utvářen prostředím, v němž se pohybuji, neznám věznice a v armádě, kde je agresivní chování na denním pořádku, jsem nikdy nebyla. Ve slušné společnosti se agresivita drží pod pokličkou, je potlačovaná, utápěná až k nezdravosti. A tak se možná děje i to, že nám vlastně její projevy vadí… A tudíž možná chybí? Najednou se mi zazdálo, že představení Othello „vypustilo džina z láhve“. Tvrdá gesta, prudké pohyby, síla hlasů, rány, házení těl… Přistihla jsem samu sebe, že to těžce snáším, ale nedokážu od toho odtrhnout oči. Rozběhla se ve mně široká introspekce, rozvětvila se v asociacích a tu a tam se prolnula s příběhem na jevišti. Podlehla jsem magii síly. Najednou to bylo jasné: něco tu nehraje a něco mi chybí. Snad určitá jasnost a přehlednost, Othellova tvrdost a jemnost Desdemony, dvou protipólů s půvabem.
Othello v podání Ondřeje Veselého je nesmírně mužný. Síla, jíž dává průchod, je něco, co nevídáme kolem sebe. Ne ve smyslu žárlivosti(!), ale v její intenzitě. Míváme strach z vlastní síly, bojíme se být agresivní, silní. „Být silný“ znamená přebrat odpovědnost, stát vpředu, na očích, v první řadě. A ženy prahnou po síle… jak po ochraně. A pokud je problém někde tady, tak musí být i jinde? Možná i mužům od žen něco chybí? Laskavost, poddajnost, jemnost, něha?
Agrese, přímý výpad, přináší úlevu. Zpřehledňuje situaci, a vlastně dává klid. V tom smyslu pár postřehů k postavě Jaga. Tenhle Jago probouzí v Othellovi žárlivost, aby zinscenoval příběh. Je prototypem politika, hráče. Obratně manipuluje, postrádá přímost a jeho agrese je plíživá. Takovou známe kolem sebe. Křivolaká síla bez jasnosti. Jako voda, co podemílá břehy. Lstivá, kradmá. Úder nemusí přece zabít, aby zpřehlednil situaci. Prahneme po síle a bojíme se sami sebe. Držíme v sobě sílu stejně jako společnost agresi pod pokličkou. Jsme ne-mocní, když ji nepustíme ven. Zkroucení strachy, schovaní. Projevení síly je jako květ – sjednotí tělo a mysl. Je krása v takové průzračnosti. Běsnící Othello je krásný, když dává průchod emocím.
Chovat se společensky slušně je jako krutě tvarovat sama sebe. Nepouštět vzduch do vnitřních pnutí. Dušení ohně k doutnavosti, zkroucení ducha k nesvobodě. Othello je dokonalou přehlídkou vnitřních ohňů. Je mi to jasné… Agrese, ženství a mužství mě odvedly k povrchnosti. Podstata se krčí někde jinde. VNITŘNÍ OHEŇ. Tahle cesta vede do krásy. Krásná je každá projevená emoce ve své syrovosti. Celistvost. Konzistence. Jednota. Jak švihnutí bičem nebo rána mečem. Othello uchvacuje projevením síly. Zbavuje se strachu, stává se emocí. Plápolá, hoří… Je nakažlivý. Mám chuť se rozhořet.
Komentáře k článku: Zabiju tě a budu tě mít rád
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
