Evangelium podle Tarantina
Braková kultura má dlouhou a bohatou historii a širokou fanouškovskou základnu. Nepochybně se v téměř každé domácnosti najde úhledná krabice plná rodokapsů, knihovna s Francisovými detektivkami a tajné šuplíky s červenými romány Danielle Steelové. Existuje poměrně rozsáhlá monografie Pavla Janáčka Literární brak; na filozofické fakultě pomalu dojíždí dlouhodobý projekt soustřeďující se na brakovou literaturu napříč obory a metodologiemi, jak s tzv. úpadkovým uměním naložit. V kině Aero už řadu let uvádějí přehlídku toho „nejbéčkovějšího“ – Festival otrlého diváka. A stejně tak košatý je i strom brakového, respektive žánrového divadla. Vzpomeňme například na francouzské Le Théâtre du Grand-Guignol.
Zabít Johnnyho Glendenninga aneb Kanonáda hlášek střídala kanonádu výstřelů… FOTO ALENA HRBKOVÁ
Krvavé a drsňácké odnože brakového divadla se nejen u nás od devadesátých let minulého století utkávají (a často i prolínají) s tzv. coolness divadlem. Čistou gangsterku Zabít Johnnyho Glendenninga, kterou v režii Daniela Hrbka uvedlo Švandovo divadlo na Smíchově, považuji za jisté osvěžení. Nemá potřebu vyhroceným jazykem a brutálními obrazy „nastavovat zrcadlo společnosti“, jako to má coolness divadlo v oblibě. V této pražské inscenaci se prostě jen střílí, mluví sprostě a ze společnosti se dělá legrace. Takové skotské Pulp Fiction po česku.
Zabít Johnnyho Glendenninga autora D. C. Jacksona známého u nás díky inscenacím jeho hry Můj romantický příběh (režíroval ji například Daniel Špinar v Divadle Petra Bezruče, Jiří Š. Hájek v Buranteatru, Tomáš Svoboda v Divadle pod Palmovkou) má podle informací na stránkách divadla připomínat hry Martina McDonagha či filmy Guye Ritchieho a Quentina Tarantina. D. C. Jackson ovšem do klasického gangsterského syžetu vnesl živou zkušenost s tzv. playstation generací. Tedy mladých lidí, kteří už nejsou s to zapnout ani magneťák, protože zapomněli, jak ovládat tlačítka, a veškerý svůj život nosí ve svém mobilním telefonu. Tím se jeho hra coolness dramatu přibližuje, ovšem svým roztomile ironickým humorem do něj nakonec nevkročí. Jazyk playstation generace kontrastuje s gangsterským podsvětím a skotským venkovem natolik, že se i výsledná inscenace pohybuje spíše na hranici se situační komedií.
Marta Dancingerová předvedla skvostný sexy taneček s mopem a hadrem FOTO ALENA HRBKOVÁ
Obor prostý zbraní
Příběh zastihujeme v okamžiku, kdy dva mladí, poněkud roztržití, a ne moc zdatní gangsteři Dominic (Jacob Erftemeijer) a Prcek (Václav Švarc) řeší, co s uneseným mužem, jehož drží v dřevěné bedně. Jsou na venkově v chatrči, která patří farmáři Starýmu Jimovi (Miroslav Hruška), podle povídaček krmícímu svá prasata mrtvolami lidí. Později se z muže v bedně vyklube novinář Bruce (Marek Pospíchal), jenž píše životopis mafiána MacPhersona (Robert Jašków). Oba mladí gangsteři jsou jím najatí, aby dohlédli, že Bruce nezveřejní něco špatného, co by vrhlo MacPhersona do nepěkného světla. Tolik hlavní zápletka.
Inscenace je rozdělena do dvou částí. První se odehrává v téhle chatrči; diváci ji vidí zevnitř – v zadní části scény je dřevěné obložení, v naznačené místnosti stojí stůl, pár židlí a o kus dál pohovka, sud s vodou a žebřík na půdu, kterou obývá nepohyblivá Jimova matka (Hana Vrbová). Tady taky vstupujeme do začátku vyprávění, kdy Starej Jim nabízí oběma gangsterům čaj…
Paralela s Pulp Fiction je zjevná už z replik hlavních postav. Po pár úvodních minutách není možné nevnímat je jako skotské alternativy Vincenta Vegy a Jullesa Winnfielda. Jejich dohady v krátkých úsečných hláškách plných ostrého humoru a sprostých slov by mohly aspirovat na stejnou kultovnost jako v podstatě vše, co se v legendárním filmu řekne. Bohužel ale asi nezlidoví, protože ani Erftemeijer, ani Švarc nedosahují tak vražedné kombinace zenového klidu, krveprolévání, humoru a naprosté nepraktičnosti v oborech prostých zbraní, jako to dokázali John Travolta se Samuelem L. Jacksonem. Ve chvílích, kdy mají být krutí a drsní, vypadají spíš jako rozlícené děti na školním hřišti. A když mají být naopak třeskutě vtipní, nejdou jim promluvy příliš „přes pusu“.
Jednou z podmínek braku je podle Eca uspokojení čtenáře/diváka z toho, že dokáže děj předvídat a že se v něm orientuje. Jeho postavy jsou proto dost často standardní typy bez nároku na jakýkoli psychologický, sociologický a intelektuální vývoj. V tomto duchu zvládl zbytek osazenstva své, řekněme si to upřímně, nepříliš komplikované postavy, výborně. V prvním dějství herecky rozhodně kralují Robert Jašków, jehož bohorovný snobský mafián MacPherson (díky povedenému spojení akcentu a pavího držení těla) byl nejpozoruhodnější postavou na jevišti, a David Punčochář, který zastává roli nejdůležitější – Johnnyho Glendenninga. Ten pronásleduje Jaškówova MacPhersona za podvod (MacPherson mu totiž slíbil osm kilo heroinu, jež nedostal).
V druhé části se vypráví o tom, co se dělo bezprostředně předtím, než se všichni v chatrči u Starýho Jima za různých okolností sešli. Odehrává se v Brucově bytě, scéna je stejného charakteru, jen oprýskané dřevěné obložení a povalující se harampádí vystřídal stůl s počítačem, pohovka a televize. Také se tu poprvé objeví Dominicova těhotná přítelkyně Kimberly (Marta Dancingerová), již známe z první části jen díky věčným telefonátům, kterými Dominica stíhá.
Základní dějová linka točící se kolem únosu Bruce, v němž má prsty MacPherson a jeho dva nohsledi Dominic s Prckem, dostane v této druhé části ještě další rozměr. Ukáže se, že na Bruce má z různých rodinných důvodů pifku i Kimberly.
A Johnny Glendenning je tu, zdá se, trochu navíc.
Jeho postava je z hlediska vyprávění podivuhodná – existence v ději není do konce představení moc přesvědčivě obhájená. Není ovšem obhájená ani v Jacksonově textu. Tedy když pomineme to, že se vyskytuje v titulu. Jenže – Johnnyho Glendenninga nechce zabít žádná z postav. MacPherson, pravda, v prvním dějství volá nějakému třetímu vrahounovi, aby Johnnyho oddělal, ale tahle postava se dál v příběhu neobjeví, a to i přes to, že jí do telefonu MacPherson jasně říká: Pro zbytek noci máš jeden jedinej úkol. Zabít Johnnyho Glendenninga! Nikdo, kdo by však Johnnyho pronásledoval, nedej bože se ho snažil zabít, se neukáže.
MacPherson se v podstatě stará jen o novináře Bruce. Dominic a Prcek mu pomáhají. Kimberly chce Bruce dokonce oddělat. Starej Jim chce krmit prasata. Glendenning tak představuje ponejvíce bezradnost dramatika, jak naložit s postavou, která je svým způsobem naprosto jedinečná, ale vlastně se mu do konceptu vůbec nehodí.
Až na tuto díru v příběhu, kterou se ani inscenací nepodařilo zalátat, drží inscenace pohromadě. Postava Johnnyho Glendenninga nakonec nabývá spíše fantomické aury, ambivalentního superhrdinského charakteru, který se do příběhu příliš nehodí, ale s každou další postavou má nějaké účtování. A nakonec je vlastně jedno, co se přesně děje a stane, a vyzrazovat pointu by snad ani nemuselo vadit. Znalcům braku je jistě už teď více než zřejmá.
David Punčochář v titulní roli a Miroslav Hruška jako Starej Jim FOTO ALENA HRBKOVÁ
Zabiják s plyšovým medvídkem
Inscenace je zdařilá i díky hercům, když pominu nepříliš přesvědčivé výkony obou mladých gangsterů. Zážitkem je sledovat Davida Punčocháře v titulní roli, který svého Johnnyho Glendenninga pojal jako téměř neuvěřitelnou kombinaci psychopata, citlivého a empatického chlapíka a Ramba obloženého tunou zbraní a jedním plyšovým medvídkem. Jeho promluvy jsou esencí klasického gangsterského humoru, kdy postava k postavě říká věci obsahem i způsobem jako psycholog nebo policejní vyjednavač, ale míří na ni pistolí a vzápětí začne hopsat jako králíček. Jeho vyjadřování je zcela v duchu kontrastu jazyka „spotřební“ mládeže a skotského venkova – bývalý na fetu ujíždějící terorista budující složité konstrukce s odbornými termíny je vlastně typickou komediální postavou, která má v populární kultuře širokou rodinnou základnu a je spolehlivým spouštěčem diváckého smíchu. Marta Dancingerová v roli Kimberly, jež předvedla dokonale trhlou a naivní budoucí matku a skvostný sexy taneček s mopem a hadrem, který se aspoň v rámci tohoto kusu stane nesmrtelným.
Představení trvalo necelou hodinu a tři čtvrtě; ani jednou jsem neměl pocit, že by mělo skončit dřív, ani jednou jsem neuvažoval o odchodu. A těch pár děr v kontinuitě lze snadno pominout i proto, že je to prostě žánr, jehož narativní rámec se léta nemění a divákovi neočekávajícímu nic jiného než naplnění představ žánru, způsobuje slast. Kanonáda hlášek střídala kanonádu výstřelů, a kdyby slovutný Tarantino seděl v hledišti, jistě by se cítil jako prorok.
Švandovo divadlo na Smíchově – Daniel C. Jackson: Zabít Johnnyho Glendenninga. Překlad Jakub Škorpil. Výběr hudby a režie Daniel Hrbek, úprava Lucie Kolouchová, Daniel Hrbek, dramaturgie Lucie Kolouchová, výprava Jozef Hugo Čačko. Premiéra 17. října 2015.
Komentáře k článku: Evangelium podle Tarantina
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jakub Škorpil
Je hezké,
jak snadno se člověk ocitne na druhé straně a dělá to, co ho normálně štve, ale neodolám: Není pravda, že: „Oba mladí gangsteři jsou jím najatí, aby dohlédli, že Bruce nezveřejní něco špatného, co by vrhlo MacPhersona do nepěkného světla.“, ale je to právě naopak: MacPherson je poslal k Brucovi, aby se ujistil, že nestáhne článek o tom, že Glendenning je práskač (což je informace, kterou Bruceovi podstrčil, aby JG poškodil). O tom, že jde o nestažení článku, se ve hře několikrát mluví. Berte to prosím jen jako upřesnění, chápu že orientace v textu a v inscenaci nemusí být zrovna snadná.
11.11.2015 (15.21), , Trvalý odkaz komentáře,