Zábradlí sobě
Divadlo Na zábradlí tentokrát zůstává potemnělé. Svítí se jen v pokladním okénku, u šatny a hlavně v divadelní kavárně. Tři řady židlí podél obou stěn jsou namířeny do uličky, kterou se dá projít k barovému pultu a něco si objednat. Mezi diváky se v kostýmech i civilu postupně trousí také účinkující první premiéry Zábradlí v této sezoně, příznačně a lakonicky nazvané Bar.
Michal Bednář a Kateřina Císařová FOTO KIVA
Za několik okamžiků by mělo začít představení Čechovova Polárního kruhu, poslední, nedopsané dramatikovy hry. Dnešní repríza ale nikomu ze zúčastněných moc od ruky nejde. Už na začátku jedna z hereček v šoku zjišťuje, že ani její kolegové a kolegyně ze souboru, ani technika (neřkuli dekorace) nejsou na svém místě – a další problémy se jen řetězí. Herci a herečky se mezi svými výstupy setkávají, hádají, popíjejí, žijí i umírají v prostorách neuralgického bodu divadla: baru. Mimojevištní drama pak vrcholí přestávkou v představení Polárního kruhu, kdy proběhne vzpoura všech účinkujících a brzy nato již kultovní pražskou scénu olizují plameny…
Na prvním místě je třeba ocenit, že kolektiv tvůrců pod vedením herečky Kateřiny Císařové a kmenových dramaturgů Petra Erbese a Borise Jedináka vyzkoušel, trochu banálně řečeno, něco nového. Zasazení inscenace do prostředí divadelního baru je i pro pravidelného diváka Zábradlí velice atraktivní a komorní prostor dovoluje hercům a herečkám v rolích sebe samých opravdu těsný kontakt s obecenstvem včetně několika interakcí.
Bar nejlépe funguje ve scénách, které jsou koncipovány trochu jako Fraynova fraška Bez roucha – tedy jako pohled do bláznivě chaotického zákulisí divadelního provozu. Už v počátku tak spolehlivě pobaví Dita Kaplanová, jež sice přichází už oděna do pompézního kostýmu, ale vykuleně se táže, co (a jestli vůbec) dneska hraje. Stejně tak výtečně vystavěný je explozivně teatrální dialog, který si už poněkud přiopilý Miloslav König zkouší s Jakubem Žáčkem. A vydaří se i brutální výstup s mrzačícím se Michalem Bednářem, když je po vyžádané divácké šikaně zakončen překvapivou pointou. Jakmile se však Bar snaží o vážnost, z rozverně kavárenské nálady to trochu trčí, přestože je propojení s koncem Čechovova života minimálně historicky docela pozoruhodné.
U tak prestižní, profesionální scény zamrzí několik vyloženě technických nedostatků, které se snad postupně vyladí. Vlivem nepříliš dobré akustiky netradičního prostoru není hercům a herečkám vždy všechno rozumět, kvalita reprodukovaného zvuku – především inspicientských hlášení – dost pokulhává (byť možná záměrně), ale hlavně: nesedí-li divák v první řadě, je téměř vyloučeno, aby z představení viděl všechno. Něco se odehrává kdesi vzadu u šatny, něco na zemi a účinkující v obdivuhodném tempu pendlují z prostoru do prostoru. To vše velmi prospívá dynamice inscenace, ovšem ve třetí řadě u zdi jsem se jen těžko mohl zbavit dojmu, že mi sem tam cosi uniká.
A to ostatně nejen čistě opticky. Bar je inscenací, jejíž některé narážky pochopí asi jen ten, kdo je se Zábradlím spjatý víc než pouze jako divák. Každopádně potěší, že tamní první premiéra letošní sezony není jen neprostupnou houštinou takových pomrknutí, ale mnohem více sympatickou, doplňkovou jednohubkou pro každého. Nelze ostatně přehlédnout, s jakým gustem si kromě profesionálních herců a hereček svou účast vychutnávají i tři zástupci a jedna zástupkyně nehereckého personálu divadla. I to přispívá k veskrze příjemnému pocitu, který po sobě Bar zanechá. A jednomu se po té hodině možná ani nebude chtít domů a raději si s Miloslavem Königem dá tu společnou vodku, na kterou přednímu milovníkovi souboru mezi výstupy pořád nezbývá čas.
Divadlo Na zábradlí, Praha – kolektiv: Bar. Koncepce a režie Kateřina Císařová, Petr Erbes a Boris Jedinák, scénografie Marek Cpin. Premiéra 14. září 2023.
Komentáře k článku: Zábradlí sobě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
