Divadelní noviny Aktuální vydání 22/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

22/2024

ročník 33
24. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

    Zábradlí ve skle

    Jednou z událostí divadelní sezony 2017/18 je znovuotevření Divadla Na zábradlí, které se konalo 27. října. A jak už to tak bývá, na slavnostním večírku se objevil každý, kdo chce, musí i nechce (třeba nad nezbytnou mísou chlebíčků) být viděn.

    Slavnostní znovuotevření Divadla Na zábradlí pohledem dvou fotografů: VIKTOR KRONBAUER (černobílé snímky) a KIVA (barevné)

    To však nic neočekávatelného a pozoruhodného nebylo. A jmenný seznam by zabral zbytek článku, takže k faktům. V Divadle Na zábradlí se nehrálo celou minulou sezonu, soubor hostoval nejprve ve Švandově divadle, od února 2017 v provizorně opraveném Divadle Komedie. Obstrukce však začaly již v roce 2015, kdy divadlo přišlo o zadní foyer (jelikož majitel sousedního Pachtova paláce divadlu vypověděl smlouvu o pronájmu), jež umožňovalo vstup do sálu. Provizorně byl tedy zastřešen dvůr a od září 2015 diváci chodili do sálu bočním vchodem. Je tomu tak i nyní, ale z dvorku je úctyhodné, prosklené foyer. Byly zde postaveny schody, které vedou na galerii – rozšířením balkonů vznikl nový prostor pro posezení v patře, čítající asi padesát metrů čtverečních. Rekonstruován byl také hlavní vstup (zde najdete velice hezkou podlahu z dřevěných špalků), šatna, toalety, bar i část zázemí pro divadelníky, vyměněny byly sedačky v sále.

    Náklady na rekonstrukci, kterou financovalo město, se pohybují kolem 44 milionů korun. Vítězný návrh vzešel z veřejné soutěže, kterou vyhrálo architektonické studio Tichý a Kolářová (mimo jiné navrhli přestavbu Werichovy vily na Kampě, Masarykova nádraží či Knihovny Václava Havla). Ing. arch. Marek Tichý o rekonstrukci Divadla Na zábradlí napsal: Od počátku mimořádně zajímavou výzvou byla příležitost vytvořit prvek moderní architektury na Starém Městě při zachování autenticity domu i divadelní scény, současném zkvalitnění provozních poměrů a možnosti přispět k bohaté kulturní historii objektu vytvořením jedinečného prostoru divadelního atria. Ten by měl být jednoduchý, univerzální, ale současně inspirující a umožňující proměny stejně jako divadelní scéna, měl by být další kulturní příležitostí, zážitkem a hodnotou, kterou se divadlo trvale prezentuje.

    V pátek 27. října se v téměř všech prostorách DNz konal večírek, který se ovšem postupně přesunul na Anenské náměstí. Zákaz kouření je zkrátka zabiják společenského života v uzavřených prostorách. Pravé – divadelní – zahájení však proběhlo až v den 99. výročí založení samostatného Československého státu, tedy 28. října. V novotou vonícím divadelním sále bylo uvedeno úspěšné představení Velvet Havel. Se jménem Václava Havla je samozřejmě Divadlo Na zábradlí neodmyslitelně spjato, proto se vedení rozhodlo vybudovat speciální prezidentskou lóži – v místě, odkud Václav Havel osvětloval divadelní scénu. Nyní je tento malý prostor, vyzdobený fotkami, otevřen před každým představením. V opraveném a nablýskaném, pro mnohé neosobním, jelikož ještě nezažitém a nepolitém, Zábradlí jsou si tradice vědomi.

    První reakce

    Jana Soprová: Na výsledek jsem byla zvědavá, protože mě se starým Zábradlím pojilo docela dost vzpomínek. Ale v poslední době tu bylo opravdu těsno a nepříliš komfortně. A to, co jsem uviděla při otevření divadla po rekonstrukci, dost potěšilo. Jako by z toho vycházela nějaká záře. Sebevědomí staré ženy, která právě prošla zdařilou plastickou operací. Z mého pohledu se prostor podařilo opticky zdvojnásobit, aniž by ztratil svou útulnost. Naopak, je tu spousta míst a místeček, kde je vyloženě příjemno posedět. Přiznám se – v posledních desetiletích hledám v Praze místa, kde by se člověk cítil tak dobře jako v londýnském Národním divadle. Tu zvenku nepříliš lákavou betonovou krabici se podařilo dokonale zabydlet a zútulnit, takže tam člověk rád zajde i mimo představení. A podobně se mi jeví dnešní „nové“ Zábradlí. Novota chce ještě trochu zabydlet, trochu „zamazat“, ale jinak za mě dobrý.

    Veronika Boušová: První dojem? Bezduchá sterilita. Jako by zlatá šedesátá vystřídala umakartová osmdesátá. První, kam člověk zamíří, co Zábradlí Zábradlím stojí, je kultovní kavárna. Lépe řečeno, byla. Chápu architektonický záměr přenést centrum dění do foyer pod skleněnou střechou, jehož nová podoba mi přijde elegantní a funkční, byť chladná a neosobní. Zaslechla jsem cosi o zdůraznění „krásy renesančního domu“, ale je třeba si uvědomit, že pokud pracujete, dejme tomu, v jedné z moderních budov v karlínské Riverside a potom přijdete sem, rozdíl v interiéru nemusíte ani postřehnout. Dokonce tu budete postrádat více přírodních materiálů, kterými architekti rádi vylepšují ony kancelářské paláce. Rekonstrukce, která měla vyřešit vstup do sálu a technické prostory, je z mého pohledu necitlivým zásahem do historické kontinuity jednoho z nejvýznamnějších pražských divadel a svědčí o naprostém nepochopení fenoménu zvaného Divadlo Na zábradlí. Jako kdybyste výzdobu Národního divadla přetřeli nabílo. Prostě vražda genia loci.

    Jan Kolář: Byl jsem na Zábradlí, když divadlo otevíralo svůj zrekonstruovaný prostor. Světlé zasklené atrium jakoby ve funkcionalistickém stylu a vkusný bar působí na diváka už od prvního vstupu navýsost příjemně. Nová, pohodlná sklápěcí sedadla v hledišti sice trochu připomínají kinosál, ale je to od vzniku legendární scény poprvé, kdy vás při představení netlačí kolena a řadu můžete opustit bez kdysi nutné akrobacie. A ještě něco: pruhy na stěnách, jež v dávné minulosti vytvořil Jiří Suchý, zůstaly zachovány. Divadlo Na zábradlí ctí tradici a to je v dnešním tekutém postmoderním světě hodnota sama o sobě.

    Viktor Kronbauer: Řešení dvorku se mi líbí, i když je zde použito možná až příliš skla. Opravdu mně vadí ale dvě věci. Za prvé přetření pruhů v divadelním sále, jsou tam stále, ovšem potlačené a nevýrazné. A především musím jako nostalgický člověk oplakat ztrátu přeplácaného Léblova baru a štamgastského hereckého stolu. Strávil jsem zde bujaré večírky s Janem Grossmanem a Václavem Havlem, později třeba s Janem Nebeským. A nyní je všechno dřevo pryč. Vidím pouze chladnou a neosobní cukrárnu. Přesto vás miluju!


    Komentáře k článku: Zábradlí ve skle

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,