Začíná se a končí tichem
Opera Tak tiše až Slavomíra Hořínky, Petra Boháče a Jany Šrámkové se rodí z tichého tikotu, doprovázeného ptačím šveholením, jak asi dítě začíná vnímat svět kolem sebe, říkal jsem si. Tiše se hraje převážná část opery, neboť její příběh se nedá vykřičet, traumatizující zážitek ze sexuálního napadení v sobě dívky léta tiše skrývají. Bolí to, bolí, zpívá Žena v citlivém provedení Markéty Cukrové.
Bolí to, bolí, zpívá Žena v citlivém provedení Markéty Cukrové FOTO PATRIK BORECKÝ
Vlastně to ani není příběh, spíš jen smutné pocity z něho, jejichž prostřednictvím vnímáme to, co Žena ze sebe potřebuje vyslovit, aby vnitřnímu tlaku alespoň trochu ulevila. Aby se mohla vrátit ke svému dětskému já, k Dívce (výtečná Tereza Šlosárková, pěvecky, tanečním pohybem, mimickou výpovědí) a zjistit, jak to vlastně všechno bylo – a vůbec ne sentimentálně, jak by se dalo čekat, Žena proklíná svůj osud, všechno, co s ním je spojené. Z orchestrálního partu se zvedá její hlas, sebezpytný, ztišený, s bolestnými výkřiky, které zaznívají jako akcenty také z orchestru, ale též s žalujícími melodickými pasážemi a okamžiky klidného spočinutí. Ty v orchestru obstarávají ztišeně smířlivé, skvěle široce instrumentované akordy. Protože uchopit zraněnou ženskou duši nelze, lze ji jen především akusticky a trochu vizuálně pozorovat. A také třeba ji trýznit posměšným pískáním, kterým Ženu častují hudebníci v „roli“ neurvalého davu – jsou rozesazeni v půlkruhu za pomyslnou manéží, v níž se demonstrují události, v přítmí se odrážejí v soustavě zrcadel, v nichž kdokoli může zahlédnout sebe sama a vytušit své trable. Dirigent Peter Vrábel sedí na židli vpravo u forbíny a také se občas zapojuje do jevištního dění.
Je to i ryze hudebně velmi působivé, ta hudba se dobře jen poslouchá. Kompozice má pevnou strukturu, definovanou smyslem toho, co má vyjádřit, nikoli ustálenými hudebními formami. Udržuje řád v chaosu – domýšlejme si, jestli chaosu ženské duše, vůbec lidského konání, světa a jeho možné sebedestrukce, jíž se, ať chceme, nebo ne, v současnosti obáváme. Však máme proč. Především tím je hudba tak naléhavě sdělná! Přitom pracuje s vcelku tradičními postupy, především s návraty motivů, třeba s opakovaným tikotem vstupního rytmu, střídaným zvučnými vstupy osmi instrumentalistů, kteří tu vlastně hrají také tak trochu osamoceni, každý sám za sebe, jako je osamocená Žena. Samozřejmě se scházejí ve společných frázích, ale často je vytvářejí jen ze shluku svých nástrojů.
V souvislosti s operou se mluvilo o tématu MeToo, a inspirace je to zjevná. Jenže MeToo, tak jak se objevuje v médiích, vnímám spíš v rovině úředně řešeného dávného sporu mezi ženou a mužem, jako podanou žalobu na sexuální křivdu, která se podle ženy stala, podle muže nestala, a kde je pravda, možná tají či nevědí ani sami aktéři. Ostatně vůbec pochybuji o tom, že v komplikovaném vztahu, chcete-li v boji pohlaví, pravda a nějaká pravidla existují, ukamenujte mě! Tvůrci také nic takového neproklamují, žádnou pravdu nehledají, snaží se jen nahlédnout do duše zraněné ženy, do třeba i celoživotního traumatu, který utrpěla a který hudba pozoruhodné opery odkrývá. A prostřednictvím tanečních postav Muže a Koně také do mužského násilnictví. A že je třeba se mu bránit a oběti chránit! Ale úřední vina a trest? Snad někde se dá zjistit a stanovit, jenže pomůže to postižené ženě? Vrátí jí to duševní rovnováhu, kterou jí nějaký gauner vzal? Bylo by to krásné, ale život ani opera nekončí happy endem, jen návratem mezi štěbetající ptáčky, tedy do reality, s níž je třeba se vyrovnat. Spravedlnost prostě není, to snad víme, a i když se podaří v nějakém procesu dávné činy potrestat, život se prostě nedá vzít zpátky a znovu prožít lépe a šťastněji. Nefilozofuji, to jsem vyčetl z té opery, co se vyhýbá jakémukoli pozlátku a falši – i proto je tak působivá a nutí k přemýšlení.
Hořínka skvěle odlišil party pro ženu dospělou, která vzpomíná, a pro dívku dychtivou života a lásky, kterou sama byla. Nezpívají árie, ale promluvy, vzpomínky, každé slovo důsledně melodizované tak, že se stává hudbou, což je nejjednodušší návod na dobrou operu. Puccini nepsal jinak, jen v jiném hudebním stylu. Mluvit a jednat hudbou považuji v opeře za vůbec nejdůležitější a nejobtížnější, právě tím povýšil Hořínka vyprávění o ženském traumatu do výsostné operní formy. V pravou chvíli promluvu melodizuje, jindy deklamuje, nechá ji expresivně vykřiknout. A v pravou chvíli si pomůže variací průzračného dětského popěvku.
Zpívání symbolického „příběhu“ tu prolíná s jeho zatančením postavou Koně (tančí Martin Talaga), kterého týrá Muž (Martin Dvořák). Také tanečníci téma v propojené režii a choreografii Petra Boháče a Miřenky Čechové demonstrují symbolicky, jaksi nesilácky a pokorně.
Dílo tvůrci koncipovali pět let, jak uvádějí, a promýšleli ho komplexně v textu, hudbě, prostoru, choreografii a režii. Tak se nyní nejlepší operní partitury píší, čas osamělých hudebních géniů, kteří u klavíru „zhudebňují“ libreto, dávno odezněl.
Městská divadla pražská (Komedie), Spitfire Company, Orchestr Berg – Slavomír Hořínka, Petr Boháč, Jana Šrámková: Tak tiše až. Hudba Slavomír Hořínka, libreto Jana Šrámková, režie (a choreografie) Petr Boháč a Miřenka Čechová, light design Jiří Šmirk. Osm instrumentalistů Orchestru Berg Jana Kubánková, Vojtěch Masnica, Zuzana Leimer, Anna Dolečková, Ladislav Kozderka, František Vincúr, bicí nástroje Tibor Adamský / Štěpán Hon, akordeon Roman Zabelov. Premiéra 5. září 2022 v divadle Komedie (psáno z reprízy 11. října 2022).
Komentáře k článku: Začíná se a končí tichem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
